Právě vychází
Alia Trabucco Zerán, Odpočet
Kde končí vzpomínky a traumata našich rodičů, lidí, kteří žijí kolem nás, a kde začínají naše vlastní? Dokážeme před nimi utéct? Iquela, Felipe a Paloma se o to pokusí a ze stejného výchozího budu se každý z nich vydá svou vlastní cestou. Přeložila Dita Aguilera.
Jonas Eika, Post Solis
Na pláži pod obratníkem Raka se potulují mladí chlapci, vykonávají služby odvozené od pohybu slunce po obloze a konspirují, jak by se z jeho moci vymanili. V Kodani IT konzultant zmešká pracovní schůzku a místo toho se nechá svést bledým mladíkem, který ho zasvětí do obchodování s deriváty, děsivé ekonomiky, která převzala moc nad světem financí. Starý muž zkroušený smutkem se zamiluje do podivného předmětu v poušti; zatímco je jeho žena na koncertě v Las Vegas, on se pokusí s objektem splynout. Ve městě, jež by se dalo nazvat Londýnem, se tři lidé snaží utvořit rodinu, jsou ovšem pod tlakem závislosti, nedostatku financí a dítěte, které je na cestě. Vědomě či nevědomě se všichni podílejí na zániku tohoto světa, a to přípravami na ten příští. Přeložila Lada Halounová.
Jean-Philippe Toussaint, Flashdisk
Proč modelovat budoucnost světa, když nám vlastní život protéká mezi prsty? Čestný a bezúhonný bruselský úředník se plánovaně ztratí v časovém oknu své služební cesty do Asie. Jeho osobní život je prázdný, ten pracovní má absurdní náplň, přesto odhodlaně vyráží odhalit okolnosti pokoutných zakázek. Vše se však obrací proti němu, prohrává i ve zcela banálních záležitostech – dostat se v noci do hotelu, připojit se k internetu, dovolat se domů, najít chvilku klidu na toaletě. Jean-Philippe Toussaint nás celou tou tajemnou, kafkovskou nepohodou provází, jen abychom s ním mohli dospět k tomu, co je mezi životem a smrtí nejpodstatnější. Přeložila Jovanka Šotolová.
Petr Borkovec, Básně
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018). Básník a esejista Jakub Řehák o autorovi napsal, že Borkovec miluje zahrady a v básních z nich vytváří labyrinty, bludiště, ne nepodobná těm z Kubrickova Osvícení, kde ale místo šíleného Jacka Torrance se sekyrou řádí sám jazyk. Borkovcova poezie je řečí chladných odlesků a vášnivých variací. Je plná pastí, propadlišť, zrcadlových obrazů i masek, které si básník s rozkoší nasazuje, aby nás přelstil. Situací, které autor inscenuje, aby nás zmátl.
Roland Barthes, Deník smutku
Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole. Najdeme tu odkazy na souběžně psané dílo Světlá komora, k němuž ho ponoukla jedna z maminčiných fotografií, nebo i sen napsat proustovský román Vita Nova, kde by z ní učinil postavu. V první řadě je ale tento intimní dokument spouštěním žebříku do propasti posledních tří let, o které ji přežil. Přeložil Ondřej Macl.
Serhij Žadan, Depeche Mode
Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny… Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly. Začíná nezapomenutelné putování po průmyslových periferiích města, hledání svobody a smyslu života. Groteskní příhody se mísí s filozofickými úvahami a absurdním humorem, aby dohromady vytvořily opojný a tak trochu třaskavý koktejl. Serhij Žadan ve svém prvním románu Depeche Mode (2004) neopakovatelným způsobem zachytil atmosféru postsovětské Ukrajiny, která právě vykročila po trnité cestě ke kapitalismu. Přeložil Miroslav Tomek.
Artem Čech, Bod nula
Ukrajinský spisovatel Artem Čech byl povolán do armády v roce 2015 a strávil na Donbasu v zákopech téměř rok. Po návratu do civilu napsal sbírku miniaturních povídek či esejí Bod nula (2017) jako reflexi všeho, co viděl a zažil. Jedná se o úvahy o sobě samém, intelektuálovi z hlavního města, jenž je ze dne na den vržen do prostředí, které by si sám nikdy nevybral, a sbližuje se s lidmi z naprosto odlišných sociálních bublin. Výřezy každodenní reality, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti skládají dohromady mnohobarevný obraz života vojáka. Přeložily Karolina Juráková, Tereza Chlaňová, Lucie Poian, Adéla Mikešová, Julie Swan, Lidiya Dorosh a Zuzana Špinková.
Kristina Láníková, Puma M
Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy. Podstatnější jsou ale jiné dva póly: lyrika a feminismus.
Archiv: foto, audio a texty z večerů v Café Fra
Serhij Žadan, Nový pravopis
V Kyjevě jsem uslyšela hlas, který ke mně promlouval současností a napřímo: schylovalo se k invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Žadan četl v jednom z klubů své básně, naprosto civilně a bez patosu. V každém z nich přede mnou vznikal obraz východní Ukrajiny, zaznívalo v nich to, co jsem na východě já sama prožívala, co mě překvapilo a zarazilo, čemu jsem často nerozuměla, a o to víc mě to přitahovalo. Přeložila Radka Rubilina.
Robert Lax, Hudba světla / Hudba tmy
Základními hodnotami Laxovy kontemplativní po/etiky, kterou prostupuje „duch hry“, jsou sebeukázněnost a trpělivá pozornost; jejím záměrem je kultivace vnímavosti k projevům posvátna ve světě. Robert Lax pokládal umění za „akt lásky“ a „nástroj míru“; věřil, že může pomoci „změnit prales v zahradu aniž by byla zničena jediná květina“. Přeložil a uspořádal Jakub Guziur.
Lubomír Tichý, Místní
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.
Brice Petit, Krajina jazyka
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí. Svědí ho to úporně a škrábat se umí pouze verši, které nezadržitelně bují v jeho hlavě jako rakovina metastázující na papír. Proti tomu nezadržitelnému výronu dobrovolně postavil hráz v podobě už téměř dvacet let trvajícího publikačního půstu. Jenže na to, aby bujel, jeho verš jíst nepotřebuje. A dál Brice Petita donekonečna odklepává na nový řádek. Přeložil a uspořádal Petr Zavadil.
Miroslav Olšovský, Psaní mi za rukou běhá jako pes
Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku. Praha Olšovskému vstoupila do žil i nervových vláken a uvnitř této oběhové soustavy se proměnila v zázračné místo, které člověka osvítí.
Karel Milota, Hora
Neznámé prózy. Obsáhlý svazek přináší prózy Karla Miloty, nalezené v jeho pozůstalosti. Nejrozsáhlejší je román Hora, který Karel Milota začal psát na sklonku 60. let a přepracoval v letech 90., kdy ho již téměř dokončil. Jde o mrazivý příběh z počátku 50. let, v němž autor mistrně kombinuje vlastní strhující děj z úryvky z dobového tisku, lteratury či filmových týdeníků... Moderní, dechberoucí próza o jednom z nejděsivějších období českých dějin, kdy smrt doslova visela ve vzduchu. Následuje próza Pohřeb, ucelený, strhující fragment románu Moller, popisující vznik a průběh druhé pražské defenestrace a vznik českého stavovského povstání, próza Symfonie v modré a dva jedinečné, ucelené fragmenty románu Oblouk, zachycující sebevraždu architekta bechyňského mostu, obviněného z kolaborace s nacisty. Milota se v knize představuje jako jeden z největších českých prozaiků druhé poloviny 20. století.
Hana Kosáková, Návrh
Debut Hany Kosákové (1978) obsahuje jednak texty, které se vztahují k profesnímu životu pracovnice v oblasti humanitních věd, jenž ve své provozní rovině vykazuje sílící příznaky absurdity zrcadlící znepokojivé směřování celé naší civilizace. To se odráží i ve druhé určující tematické poloze s motivy ze soukromého života té samé dnešní ženy, která je také manželkou, matkou, účastnicí i pozorovatelkou soudobé městské každodennosti. Celek má povahu mozaiky lakonických záznamů, poznámek, postřehů, črt a glos deníkového rázu. Kniha je znepokojivou směsí, v níž se mísí věcnost s jazykovou hrou, naivita s rafinovaností, insitnost s poučeností, vtip s vážností, prvotní údiv s jízlivou ironií, ostrá sebereflexe se společenskou kritičností.
Cédric Demangeot, Neklid
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny. Špinavým šrotem polámaných veršů, osamělých názvů bez knih, obsesivních úvah, rozbitých vět a nedokončených slov Cédric Demangeot jasnozřivě popisuje stav současného ne-světa a zároveň mu vzdoruje. Záznamy vznikaly jakoby mimoděk, na okraj. Jak jinak, když pouze na okraji, mimo dohled, si život ještě dokázal uchovat svou pravou chuť. Kdo čte Neklid, hltá člověka. Přeložil Petr Zavadil.
Jonáš Hájek, Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář
Básně Jonáše Hájka se vyznačují nesobeckou otevřeností světu a upřímně míněnou starostí o jiné lidi s jejich útrapami, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že je možné psát lyrickou i angažovanou poezii zároveň – a že tak nevznikají konflikty a třecí plochy.
Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy
Zofia Bałdyga je v jazyce přítomna tak jako v prostoru, tedy nahodile. Vždy má vztah k místu, ten však není určený státními hranicemi, byť by tím místem byl rodný dům a jazykem mateřština. Její verše vytrhávají věcný i symbolický kontext ze světa a shromažďují jej kolem sebe, kolem nás. Je intimita cizí, nebo naše?
Adéla Knapová, Zbabělé zápisky z ukrajinské války
Jen pár hodin poté, co Rusko 24. 2. 2022 vojensky napadlo Ukrajinu, sedla reportérka Adéla v Praze do auta a vyrazila do války. A protože se její kolegové fotografové báli, vydaly se tam s ní dvě trans ženy, které znala sotva pár hodin. Divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné literatury a intimního deníku, z níž mrazí.
Elsa Aids, Lazarská v zimě a jiné básně
Je to knížka ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgická a naspodu hořká, píše se na přebalu básnické sbírky jednoho českého básníka, socialisty. Čas pokročil a my znovu sčítáme ztráty. Jakou chuť má nostalgie v zemi ubytoven a skladů? A jakými slovy můžeme mluvit o štěstí?
Marosa di Giorgio, Divoké papíry
Vyjít z domu do zahrady ve společnosti těchto básní znamená vstoupit do znepokojivého světa, kde se čtenář zabydlí dřív, než zjistí, že se nemá kam vracet. Sametoví inkoustoví netopýři jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio (1932–2004). Přeložil Petr Zavadil.
Jakub Řehák, Poezie ve věku vnějškovosti
Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022
Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.
Petr Borkovec, Sebrat klacek
Petr Borkovec (1970) vypráví pěkným jazykem, přitom obyčejně a jednoduše k pochopení. Má bohatou slovní zásobu a žádná věta se neopakuje. Ačkoli některé povídky obsahují mnohem zajímavější příběh než jiné, atmosféra je cítit z každé stránky. Čtete - a i když máte sto chutí četbu prokládat jinými knihami, nakonec to ani jednou neuděláte. Právě v tom spočívá tajemství Borkovcových próz. Jak píše kritik Jan Štolba v jiné souvislosti: Hrany světa hrubnou a dřou, jsou otřískané, osahané k nepoznání. Nějak tím vším však musíme projít. Druhé, rozšířené vydání Magnesia Litera, nominace za prózu
Martin Poch, Strana
Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst. Muselo to být něco, co klade minimální odpor. A logicky se nabízelo dětství. Všechno šlo jako po másle, zážitky se vynořovaly se silou fóbie, text rostl jako z vody. Ale pak se to zaseklo. Ukázalo se totiž, že dětství bylo sice výživné, ale nedobrovolně. Bylo třeba překonat celou řadu překážek.
David Voda, Automat na plyšáky
Jazyk, kterým se běžně mluví, je trapný a vtíravě nevypnutelný, jako nekonečný vstup komentátora Frekvence 1, ale z nějakého důvodu se za jeho doprovodu odehrávají všechny důležité věci v životě. Člověk je frázemi a klišé obklopen tak dokonale, že mu nezbývá než realizovat se skrze ně. A básník pak může být přistižen, jak při pohledu na sebe píše životopis tuningového paka a masochisticky jej přijímá za vlastní.
Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat
Výbor z díla Gertrudy Steinové v překladu Jiřího Měsíce přináší českému čtenáři dosud neznámé texty jedné z nejvýznamnějších představitelek angloamerického modernismu. Ve třech oddílech zachycuje tři nejpodstatnější tvůrčí období této autorky a proměny jejího stylu – od vypjatých experimentů rané tvorby po pozdní přednášky, v nichž Steinová odkrývá filosofické pozadí svého díla i moderního umění. Přeložil Jiří Měsíc, uspořádali Martina Musilová a Jiří Měsíc. Druhé vydání
Andrés Sánchez Robayna, Tím velkým mořem
Andrés Sánchez Robayna je básník, který jako by své verše lovil ze vzduchu. Čirost tohoto živlu zná z rodných Kanárských ostrovů i z cest do Řecka důvěrně. Umí vytušit, kdy změní barvu, kdy potemní i kdy se v noci rozzáří, a popsat okamžik, kdy zhoustne do vzpomínky na ženu nebo na rozhoupané zvony z dětství. Je to básník, který umí trpělivě čekat na prchavou chvíli, kdy vzduchem propadne jedna jediná kapka věčnosti procezená časem. Přeložil Petr Zavadil.
Nová řada Sešitů
Všude rukopisy. V taškách, na stole, v redakční poště, v kavárně při čtení, v kavárně po čtení, ve schránce v obálce (pondělí ráno) a tak. A v každém druhém nějaká perla. Ty perly! Nespím kvůli nim; nespíme, neodpočíváme, nikdy. Lovci perel v noci. Lovci perel cestou z práce. Lovci perel ve vnitrozemí. Toto je jejich edice. A taky jen pro ně, možná. Nová řada představuje aktuální básnické, prozaické i esejistické texty z pera debutantů i zkušených autorů. Sešity vycházejí několikrát do roka.
Dotisky a nová vydání
Veronika Bendová, Vytěženej kraj
České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob... Dvojice protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. V hlavní roli severní Čechy. Dotisk 2. vydání
Petr Borkovec, Lido di Dante
Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec (1970) napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati. Třetí vydání
Elsa Aids, Přípravy na všechno
Přípravy na všechno jsou milostný příběh z malé země, kde se život mění v nouzový stav, válečný deník z doby příměří, autoportrét zaostřený na nejbližší okolí. Klíčová slova: bulvár, děti, kolaps, láska, nuda, porno, samota, slevy, vzpomínky, zbytky. Dotisk
Roland Barthes, Říše znaků
Eseje o Japonsku od jednoho z nejdůležitělších myslitelů minulého století. Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které Roland Barthes mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho nechutím, k podráždění a ke vzdorům, které v něm podněcuje západní sémiokracie. Japonský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestavený, vyjevený, nikdy přejatý nebo zracionalizovaný. Japonský znak je prázdný: jeho signifikát prchá, na dně signifikantů, které vládnou bez protiváhy, není žádný bůh, pravda, morálka. A především: vyšší jakost tohoto znaku, ušlechtilost jeho tvrzení a erotický půvab, s jakým se kreslí, jsou vylepené všude, na předmětech i na těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti.
Vilém Flusser, Za filosofii fotografie
Vilém Flusser (1920–1991), jeden z nejvýznamnějších postmoderních filosofů a teoretiků nových médií, v eseji Za fiilosofii fotografie odhaluje, jak v oblasti automatických, programovaných a programujících přístrojů nemá lidská svoboda místo, aby ukázal, že i přesto je možné otevřít svobodě prostor.
Petr Měrka, Fantasmagorie televize
Pohádková novela s hororovým nádechem a metafyzickým přesahem je klasickou měrkovinou, i když chudší o kulometnou kadenci vulgarismů, na které jsme u Petra Měrky (1979) zvyklí.
Petr Měrka, Telekristus a Mentál
Vzrušující, divoké, šílené a vtipné povídky zneuznaného mladého génia Petra Měrky navazují na poetiku u nás dobře známého ruského spisovatele Daniila Charmse nebo Charlese Bukowského.
Ladislav Šerý, Laserová romance 2
nejhorší jsou země jako japonsko
jo, jak z tý zenový tradice vypučela gangréna kreténský technokracie
a čína bude ještě horší, to jsou úplní magoři
tam si ti pitomí amíci a ostatní chamtivci kopou hrob
smyslem života je dobře umřít
Ladislav Šerý, Laserová romance 3
Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. V třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů.
Kontakty
Tomáš Popek
tomaspopek@moleskine.cz, +420 775 689 777