Petr Borkovec, Úvodní slovo

Viktor Špaček dává svým knihám trefné názvy: Zmínky a případky, což znamená „poznámky na okraj okraje a co nejdrobnější situace“ – to je ohledně celé Viktorovy poezie docela přesný postřeh. Viktorovu poetiku lze také dobře představit tím, že původně chtěl své druhé knize dát název Zmínky a případky II. Nakonec vybral jiný titul, Co drží Nizozemí – a to je zase zásah. Ne třeba Co drží Německo, nebo Co drží Senegal – sklonit se až k zemi k nízké zemi jménem Nizozemí a podívat se, jak je to tam pospojováno. Takové jsou básně Viktora Špačka.

Viktor má docela štěstí na interprety: Lenka Klodová pěkně o jeho poezii napsala: „Drama probíhá vysokou rychlostí, aniž se něco hne.“ Tomáš Samek, z jehož zevrubného textu o první Viktorově knize citujeme na obálce knihy, říká: „Co Viktor Špaček vidí, je mu tak drahé, že to nevysloví, jen k tomu ukáže cestu.“  K tomu za sebe dodávám: ve ztišeném světě fragmentů, poznámek, poukazů, půlslov autor z ničeho nic podivně přešlápne na místě, pár křehkých zmínek při tom obvykle vezme za své, a poleká čtenáře neobvykle nehoráznou otázkou – to jsou podle mého nejlepší místa ve Viktorových básních.

Lidem, s nimiž mluvím, se dost přizpůsobuju – takže musím říct, že se redigování Nizozemí odehrávalo ve velkém tichu, kdy jsme mlčky listovali bílými papíry s krátkými básněmi, a jednou za jedenáct dvanáct minut přidali tečku. I tak mi Viktor po vydání napsal, že teček je ve sbírce trochu víc, než čekal. Ale musím říct, že občas při čtení sbírky přišel okamžik podobný těm Viktorovým tázavým „lekačkám“ v básních. Jeden Vám doložím, a tím skončím. Báseň Tady zněla původně… Viktor přišel s novou verzí:…

Myslím, že to je nejlepší zmínka ke sbírce Co drží Nizozemí.