Časopis Host do kavárny Fra tentokrát přivede Ondřeje Macla, který se zrovna vrátil z Anglie, kde hledal české moře. V blízkosti odkvetlých sakur vás ale vezme ještě dál, až do Hong Kongu a na indický poloostrov, za svou sestřičkou. Těšit se můžete na čtení s roboty, vůni nudlí, ba možná i na břišní tanec. A samozřejmě taky uvedení nového čísla Hosta.

Literární večery moderují Klára Fleyberková a Ondřej Nezbeda.

Slovenská řada

Soňa Uriková a Kamila Kvasnicová čili Medziriadky ve Fra

Moderuje Tereza Oľhová

Medziriadky sú platforma, ktorá už štrnásť rokov podporuje mladú slovenskú literatúru. Na autorských čítaniach sa aj v roku 2023 predstaví úspešný Medziriadkar alebo Medziriadkarka spolu s etablovaným autorom alebo autorkou. Naše autorské čítania podporili z verejných zdrojov Fond na podporu umenia a LITA.

Soňa Uriková (1988), prozaička, autorka knih pro děti. Vydala sbírky povídek Živé ploty (2015; Cena Tatrabanky 2016 aj.) a Dôvod na radost (2022; nominace Anasoft Litera 2022).

Uvedení knihy

Moderují a s autorkou čtou Marie Iljašenko a Ondřej Lipár

Jen pár hodin poté, co Rusko 24. 2. 2022 vojensky napadlo Ukrajinu, sedla reportérka Adéla v Praze do auta a vyrazila do války. A protože se její kolegové fotografové báli, vydaly se tam s ní dvě trans ženy, které znala sotva pár hodin. Divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné literatury a intimního deníku, z níž mrazí.

Časopis Host do kavárny Fra tentokrát přivede scenáristu a režiséra Tomáše Hodana. Řeč bude o jeho tvorbě (Poslední závod, Kancelář Blaník…), o životě i o Madlence z aktuálního čísla, které na místě – tak jako každý třetí čtvrtek v měsíci – uvedeme.

Literární večery moderují Klára Fleyberková a Ondřej Nezbeda.

Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022

Veřejné čtení a debata s autorem

Moderuje Martin Lukáš

Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.

Ve svých úvahách se Řehák rád vydává po cestách, jež musí jako tvůrce pro sebe a své okolí prošlapat nejdřív docela sám…
Jan Štolba

Časopis Host v kavárně Fra. Každý třetí čtvrtek v měsíci uvedení nového čísla.

Tentokrát bude hostem autor původní povídky pro březnové vydání Lukáš Csicsely. Číst bude ukázku nejen z ní, ale i z dalších svých textů.

Moderují Klára Fleyberková a Ondřej Nezbeda.

Saigjó: sakury, srpek, smutek

Petr Borkovec, Básník města Prahy 2023

S Helenou Honcoopovou o japonských sakurách, mnichovi a básníkovi Saigjóovi, který to se sakurami dovedl jako nikdo jiný, a také o ministerstvu poezie a starých básnických soutěžích.

Čtení překladů a komentáře a drobná pozorování před kavárnou.

Úvod Petr Borkovec.

Čtou Alexandra Brocková a Petr Borkovec.

První z pravidelných událostí časopisu Host ve kavárně Fra

Fleyberková, Němec, Nezbeda a další redaktoři na místě

Každý třetí čtvrtek v měsíci

Host prvního setkání: Petra Hůlová

Veřejné čtení ze dvou nových básnických sbírek

Tereza Bínová je jednou z mála našich současných básnířek, která ve svém díle vykazuje svébytné rysy konceptuálního psaní. Ve svém debutu Souborná zkouška (2014) si její poetický jazyk přivlastnil slovník oborových skript, aby v té další pojmenované Pan Bína (2016) apropriovala orální řeč rodinné historie. I její následující sbírka Mezera je prázdné místo (2017) promlouvala silným básnickým hlasem, který jakoby po vzoru slavného výroku Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“ přistoupil na fakt, že každé pronikání ke slovním znakům se děje za přispění narůstající reprezentace, která ve svém nekončícím řetězení hloubí označující past. Ve všech svých knihách přitom Bínová spoléhá na extrémní minimalistickou strohost, v níž se autorce daří ohmatávat elementární hodnotu, povahu i původ básnické výpovědi.

Bínová v rámci večera Fra přečte z právě vydané sbírky Červený Obr tematizující ponor do toku času jednoho lidského života, který není zakoušen lineárně, ale cyklicky. Tichá vzpoura proti nekonečně spravedlivému koloběhu se bude odehrávat na pozadí velkolepých scén: Hvězdy budou požírat planety, zatímco my budeme počítat svá nadechnutí. /lsii

Tereza Bínová (1990) vystudovala sociální antropologii, psychologii a výtvarnou výchovu. Vydala dosud tři básnické sbírky, Souborná zkouška (Dobrý důvod, 2014), Pan Bína (Dobrý důvod, 2016) a Mezera je prázdné místo (Weles, 2017). Zanedlouho ji vyjde čtvrtá sbírka Červený obr v adolescentu. Pracuje jako psycholožka.

Libor Staněk (1990) vystudoval doktorandský obor Dějiny novější české literatury na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Odborně se zabývá současnou českou poezií. Na toto téma přispívá svými esejemi a recenzemi např. do časopisů A2, Full Moon, Host, Echo24, Respekt nebo na portálu iLiteratura.cz. Kurátoruje básnická čtení v rámci festivalů Šrámkova Sobotka a Luhovaný Vincent. V roce 2020 vydal svůj básnický debut Drolení v nakladatelství Dobrý důvod. V roce 2023 mu vyjde další sbírka Světelné básně. Je rovněž duší krautrockové kapely Sýček. Společně se svojí sestrou Barborou Koritenskou stál u zrodu iniciativy Živá vila, která se už několik let snaží zachránit funkcionalistickou památku Kralovu vilu v Prachaticích.

Čtení z knihy Kontinuita parku a z nového rukopisu

Petr Šesták (1981) vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze, dva roky křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. Zkušenosti z nomádského života zachytil v poeticko-filozofickém cestopisu Kočovná galerie (2014). Ze zahraničních pobytů čerpal také ve své povídkové knize Štvanice (2015). V roce 2021 vydal román Kontinuita parku, který se dočkal vynikajících ohlasů u literární kritiky i čtenářů. V současné době žije v Praze.

A úplně nejpřesvědčivější je Kontinuita parku v kontextu dnešní prózy ze současnosti. Jak už bylo naznačeno, vykračuje tento román dál za pouhou maloměstskou satiru i mimo pozici některých mladších spisovatelů, jejichž hrdinové svůj kritický světonázor dávají najevo tím, že tyhle hry prostě nehrajou. Josefova zkušenost s hraním podle maloměstských pravidel bude zřejmě rezonovat nejvíc u Šestákových vrstevníků (k nimž zhruba patří i autor této recenze), zástupců generace, která ještě z vlastní zkušenosti zná dědictví komunistického režimu, stále více mýty opředených devadesátek i zcela nových těžkostí nového tisíciletí a která nyní vstupuje do další fáze „středního věku“.

Jan M. Heller, iLiteratura

Večer věnovaný básníku Tomášovi Tomáškovi († 4. srpna 2022) a jeho textům.

Čtou a mluví Ester Tomášková, Robert Krumphanzl a Petr Borkovec.

Hudební doprovod Michal Praslička a Pavel Malý.

Zděděným nástrojem
napjaté struny této noci
rozechvět

Tomáš Tomášek (5. 7. 1947 v Praze – 4. 8. 2022 v Praze), vyučený truhlář. V roce 1979 podepsal Chartu 77. Spolu s Helenou Přívorovou se podílel na překladu talmudského traktátu Pirke avot (Výroky otců). Kniha vyšla samizdatově v edici Alef v roce 1985. Dlouhá léta pracoval jako správce sportovní haly v Dobřichovicích. Vydal sbírky básní Sedimenty Magmatity (Triáda 2016), Vědra (Vespero 2020), Bastiony Kasematy (Triáda 2021) a Hládkov (Triáda 2022). Rozhovor s autorem byl publikován v Revolver Revui č. 105/2016 a v knize RR Rozhovory (Edice RR 2016).

První čtení z právě vydané básnické sbírky (Host)

Úvodní slovo a rozhovor s autorkou Milan Ohnisko a Petr Borkovec

Možná že jediným pojítkem člověka s přírodou a transcendencí je naše neschopnost dostát vlastním požadavkům lidství. Věrnost se rozbíjí o chtíč, „láska“ o každodennost, ideály o okoralost, vůle o bezmoc, buňka o jinou buňku. Nejde však o muže a ženu, matku a dítě, o vztahy. To lidé jako by nedokázali uspět v žádném ze svých rituálů lidskosti. A nelidská, nejlidštější příroda dál rozehrává své podivuhodné, čarokrásné procesy ve vzduchu, na zemi, ve vodě, pod zemí i nad Zemí, bez jakékoli účasti. „Střelné, sečné, hodné / — nehraj si na zotročené zvíře, / jsi-li zotročené zvíře. / Kde se nachází tvé deniště, / najdu já konec svých dnů.“

Básnířka, prozaička, autorka knih pro děti Olga Stehlíková (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí také jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Zkouška Sirén je její čtvrtou básnickou sbírkou.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Moje lopatky se ukryly / pod tvými velkými dlaněmi jako prosté krůty, zpívá kolegyně Stehlíková ve zpěvníčku z nakladatelství Host, na němž je napsáno slovo „Sirény“ – a mně, prostému námořníčkovi, jde rovnou hlava kolem a panikařím v podpalubí. Jaké obrazy vidím, sotva se na tu obálku podívám?

Kolegyni, zrozenou z řeky Achelóos, z níž vytéká řeka Dirké, ve které Zeus kdysi vykoupal Dionýsa, jenž pak začal všechny ty podivný věci s bakchantkami.

Kolegyni, vycházející před lety z řeky jako roztančená nymfa s okouzlujícím zpěvem, později zatrpklým, protože její paní Persefoné unesli do podsvětí.

Kolegyni Stehlíkovou, zahořklou, zarostlou peřím, ale dál zpívající – bozi jí mámivý zpěv přece ponechali –; jenom ten její zpěv se teď ozývá z různých výšek a využívá ho k záležitostem, z nichž nám, prostým námořníkům na lodní zádi, vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Někde opodál se motá Orfeus, který by nám případně mohl pomoci a přezpívat kolegyni Sirénu (kdysi to udělal a zpívá pořád dobře), jenže Orfeus bohužel nemívá vždycky dostatek času. Naše Siréna o Orfeovi dobře ví – a kromě prostého hubení námořníků se průběžně chystá na velký básnický zápas (svědomitě si trénuje různorodá metra a básnické slohy).

A k tomu všemu: nedaleko poletuje v roští stehlík, který taky nějak pěje, velmi prostě a zkřehle u Vonoklas – a celá mořská krajina se prostupuje se středočeskou adventní pěšinkou s kostelíkem. Ani na rybníčku nejsi ohledně Sirén v bezpečí, ani na pramičce!

Tento automatický text vzniká při letmém pohledu na obálku knihy, z níž se dnes bude číst; obsahuje čtyři druhy prostoty (i automatický text může být ztrémovaný!) a především – jak jste slyšeli – pořádnou dávku námořnické úzkosti. Ale přesto vyplouváme!

Olga napsala knihu, před níž je třeba se mít na pozoru. Je to opět mix hlasů z různých výšek a hloubek, soubor dost odlišných druhů poezie, neustálý spor otevřených smyslů a intelektu. A je to snad taky neustálé proplétání skepsí a nadějí (ve Zkoušce Sirén doléhají krize i nadějné vyhlídky jak společenské, tak osobní). Sbírka proměn! To se do našeho času hodí. Asi by to nyní bylo možné zpřesňovat a dokládat.

Ale já se vrátím ke dvěma veršům, jimiž jsem začal a které mi nejdou z hlavy: Moje lopatky se ukryly / pod tvými velkými dlaněmi jako prosté krůty. Co to je?

Slova odevzdání, milostné důvěry a velkého vydechnutí, zbytky nymfy a jejího prozpěvování, ale je to také odvrácení (i doslova, jak vnímáme), přijetí bez výhrad jako by nebylo už možné – a dělá to ta fantasticky přesná a původní metafora. Takové přesné, ostré oko se v milostných chvílích obvykle nevyskytuje! Navíc nás metafora neomylně vede do mrazáku, do supermarketu, do provozu nedělního oběda (nebývá příjemný! nikdy není příjemný!). Nadto: básnířka užije adjektivum „prosté“, „prosté krůty“ – mě to dojímá, myslím, že v tom je hodně soucitu. A navíc: nikdo, vůbec nikdo neví, když čte to dvojverší, zdali se prosté krůty zničehonic neopeří, neokřídlí a dál… – dál už je to prosté. Ty velké dlaně budou strašně malé! A zpěv nymfy bude už navždy jiný!

Jak říká Ovidius, když ho trochu upravíme:

Siréno zpěvná, (...) zřela jsi hned,
jak ti žloutnou údy, jež pokrylo pojednou peří!
Aby však onen zpěv, jak stvořený pro libý poslech,
úst ten vzácný dar, ti nezašel s jazyka ztrátou,
panenská tvář a lidský hlas ti navždycky zůstal.

Komplikovaná pozice nymfy – už bývalé, ještě ne –, za jejímž přerodem stojí důvody osobní i společenské, plodí silné verše nové sbírky Olgy Stehlíkové. Údy žloutnou, peří raší, zpěv se právě teď mění a hraje ještě všemi barvami – a z „lásky“ se stává „lása“, se vší komikou, ušklíbnutím, vynalézavostí i prostou krásou tohoto nového slova.

Hezký večer.

Čtení z nového románu (Argo)


Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Ondřej Štindl napsal nový román. Jmenuje se Tolik popela a vznikal od října 20 do srpna 21. Z různých důvodů jsem tu prózu přečetl na jeden zátah, za osm hodin. A je pravda, že v tuto chvíli – místo, abych seděl v kavárně s autorem románu a uváděl ho – bych tu prózu měl (a chtěl) číst ještě jednou, pomalu, s neustálým listováním sem a tam.

Ale zběsilé čtení Ondřejovy knihy, která začíná (i pokračuje, vlastně až do konce!) „oblakem na obloze, který připomíná sevřenou pěst“ a jejíž tempo je – když ne zběsilé – tak zuřivé, bylo nějak správné a mě po tom, co jsem se z hrozivého Štindlova mračna vymotal, dlouho zaměstnávalo (a uspokojovalo) stát v temnotě a vybavovat si jednotlivosti, které se mi vryly do hlavy především. Několik věcí.

Postavy románu, které se nemohou ani cítit, u sebe překvapivě neustále přespávají. Štindlova kniha je sbírkou naprosto nežádaných, nepohodlných, okolnostmi vynucených přespání. Strašně nepříjemných průniků intimit, plných slov a pachů, v nichž se vůbec nikdo nevyspí. Oko se nezavírá, řeči se křižují, pachy páchnou. Vůbec nikdo to nechce, ale stejně se zvoní na dveře cizího bytu a pak se vchází dovnitř!

V knize se velmi často vyskytuje slovo „štípání“. Štípou látky, štípe ostrý vzduch, štípe mráz, dým všudypřítomných cigaret taky štípe. Štípe i závěs, na nějž se vzpomíná. Někdy je „štípání“ otravné, ale dost často také něco „štípe příjemně“ – jako připomínka něčeho čerstvého, závan přirozenosti; známka vitality, dýchání v dusném mračnu. A myslím, že se to slovo v celé knize vyskytuje také ve smyslu: „Štípni mě – protože nevím, jestli ještě bdím!“

V hlavě mi také zůstávají Štindlovy velmi sugestivní obrazy liduprázdné Prahy, které procházejí celou knihou. Jsou hluboce bezútěšné, ale také jiné, utěšené: hlavní postava románu si ve městě připadá „jako objevitel“, je „užaslý“, vzduch je prozářený, hrdina vidí své město „v plném světle“ – a dokonce považte, že autor – opakuju zde pro jistotu, že se opravdu jmenuje Ondřej Štindl – napsal větu: „...vzdálené zvonění tramvaje najednou znělo jak cinkání ovčích zvonečků na protějším kopci.“

A nakonec Štindlovo podivné souvětí, které začíná gramaticky korektně, ale v dalším průběhu jako by ztrácelo na síle, vytrácejí se z něho spojky, ale přece jen je ještě potřeba něco bez spojovacích dílků doříct – a tak se v souvětí ještě tak nějak pokračuje. Únava a určitá urputnost je předváděna na každém desátém řádku. Samozřejmě, že se taková souvětí kupí především ve vnitřních monolozích hlavní postavy, kterou je spisovatel a překladatel. Oblíbil jsem si to. Cítím rukopis – jako by mi tahle otřískaná souvětí autor vepsal do sazby vlastní rukou!

Na tomto místě je asi dobré naznačit souřadnice. Anotace říká, že hlavní postava románu „spisovatel Kryštof se seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem sekty spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej Kryštof znal, a zpřítomňuje možnost konce…“ Dodejme, že Kryštof je spisovatel stárnoucí, intelektuálka Kristýna často vyslovuje slova „klima a uhlík“ a Kamilova sekta se schází v pojišťovně Cordia. Blížících se katastrof je tedy dost: pandemická, náboženská, klimatická. I o válce je tu zmínka.

Je to hustý, dusný, popel padá, mrak-pěst hrozí, konce jsou všude, kam se podíváš – a Ondřej Štindl nás tím nechává projít (místy prosvištět, místy probloumat), ale próza Tolik popela snad především ukazuje a zkoumá to, že uprostřed krizí je člověk schopen něco „neodložit napříště“, odhodlat se „k velkýmu hovoru“, „vyslovit nějaký skutečný otázky“. Neprocházet kolem. Že se dovede setkat s někým, koho nesnáší, přespat vedle něj v bytě a celou noc s ním mluvit (cigaret za tu noc padne fakt hodně!). Že dovede nepříjemné štípání vnímat jinak, jako vytržení a novou jiskru. Štindl ukazuje obtížné obnovení všímavosti a přirozenosti ke světu, k mrtvým, k živým, které se děje právě pod mnoha mraky připomínajícími pěst.

Říkám „obtížné“. Protože právě v zobrazování té obtížnosti (plné popela, cigár, zápachu a zahanbení, komičnosti a trapných chvil) je Ondřej Štindl nedostižný.

Poznámka na konec úvodu: Hovory s Ondřejem v poslední době: konec kouření a co to znamená; jak psát o pandemii; vybraná soudobá česká próza a její, řekněme, naivně efektní rozvrženost a nulový sloh. Všechna tato témata se mi při čtení Popela vybavila. To třetí v polemice, jak je jistě všem jasné! To se mi líbí. A udivuje mě to.

Překladatel Róbert Svoboda a básník Jaromír Typlt uvádějí sbírku současného maďarského autora (česky Protimluv).

Autor, který je také hudebníkem, doprovodí čtení hrou na perkuse.

Moderuje Jaromír Typlt.


Meditativní stavba mýtu o člověku toužícím po rostlinném bytí, které je jako náčrt vzpomínek na pradávné časy, kdy svět živých organismů tvořil homogenní jednotu, kdy se všechno živé navzájem dotýkalo a splývalo spolu. Intimně laděná knížka úvah o staronovém sbližování a komunikaci se stromy je protkaná praktickými zážitky.

Róbert Svoboda

Ve spolupráci s Maďarským kulturním institutem

Uvedení speciálního dvojčísla Ukrajinského žurnálu věnovaného poezii s básnířkou a editorkou čísla Marií Iljašenko 
a Lenkou Víchovou, ukrajinistkou a redaktorkou Ukrajinského žurnálu
.

Moderuje Vratislav Kadlec

Čtení a diskuse

Poezie a válka že nejdou dohromady? Poezie je jedním z prostředků, které lidem v těžkých chvílích pomáhají neupadnout do beznaděje. Ukrajinský žurnál se rozhodl věnovat poezii zvláštní dvojčíslo. Přináší texty předních ukrajinských autorů a autorek a reflexi prostřednictvím eseje, rozhovoru a sloupků. Zvlášť výrazně zní dnes na Ukrajině hlas žen, z nichž některé působí v řadách dobrovolnic profesionální armády, jako například Jaryna Čornohuz.  Z již známých jmen v čísle najdete básně ukrajinské básnické hvězdy Serhije Žadana v interpretaci hned dvou překladatelek a Daryny Hladun.

Kolektivní dílo Slovník války, napsané na popud Ostapa Slyvynského, které odkazuje k obdobnému slovníku Czeslawa Milosze, je pokusem dát slovo lidem, kteří básně nikdy nepsali, a vytvořit společný záznam válečných strastí.

Jako hosty jsme do tohoto čísla přizvali také několik českých básníků a básnířek.

Básně, povídky, kousky románů vhodné k slavnosti

Všech svatých a vzpomínkám na všechny věrné zemřelé

Komentáře Ivana Myšková a Petr Borkovec

Nebude to tvář, ale neznámý přízvuk mých slov,
co tě ke mně přibije.

Zuzana Říhová (1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na Vysoké škole kreativní komunikace. V letech 2014–2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Dlouhodobě se věnuje české avantgardě, publikovala monografii Vprostřed davu. Česká avantgarda mezi individualismem a kolektivismem (Academia, 2016) a antologii avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej (Akropolis, 2016). Debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin, 2016). Jako prozaička novelou Evička (Dauphin, 2018). V roce 2021 vydala kritikou velmi ceněný román Cestou špendlíků nebo jehel (Argo). V současné době píše román s názvem Podhozenec a podtitulem Příběh proměny.

Ivana Myšková, Mrtví nejsou svatí. Úvod k textům Zuzany Říhové

Winfried Georg Sebald v eseji Campo Santo, tedy Hřbitov, mimo jiné píše:

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem jako dítě stál poprvé u otevřeného hrobu s tupým pocitem v prsou, že dědečkovi, který tam ležel na hoblinách, se stalo hanebné bezpráví, které už nikdo z nás přeživších nemůže napravit. A už nějakou dobu vím: čím víc je někdo stižen hlubokým smutkem, který pravděpodobně nebyl lidskému druhu uložen jen tak bezdůvodně, tím častěji ho vyhledávají duchové.

Zuzanu Říhovou taky vyhledávají duchové, a to duchové hluboce nešťastní, neustále něčím ohrožovaní, neklidní, vylekaní. Ať už třeba duch jedné příšerně puntičkářské, až robotické matky v novele Evička (Vlastně oba Eviččini rodiče jsou mrtví, živější než oni je i krejčovská panna. Jsou to duchové, kteří nic nespáchali, jen se chtěli mít dobře a takoví se budou plouhat po Asfodelové louce, a ne po Elysejských polích nebo Ostrovech blažených.) nebo duch vlka v románu Cestou špendlíků nebo jehel… Jenomže tihle duchové jsou viditelní, hmatatelní a docela těžcí. Jsou napěchovaní pořádně prorostlým, divoce tepajícím masem. Zuzana zživočišní kdeco. Nanicovatý mateřský deníček z roku 1936 se zápisky o tom, o kolik gramů Evička přibrala a kolikrát denně podávat Eledon… Z jeho stránek se najednou linou vůně dětských olejíčků a zásypů i puchy dětských hovínek a zvratků. Z neosobitých chladných záznamů o správném vývoji dítěte vyrostou živé postavy; služka, kojná, švadlena, celý dům, park i vakovlk. I Zuzanino bujení si však vystačí jen s několika přesně mířenými slovy, je to bujení medicínsky kontrolované, a přesto rurálně vášnivé. I ta upjatost je tak nějak vášnivá a šťavnatá, poctivá. Literárně poctivá.

Pulzující fyzično, brutalita těla, které vás může každou chvíli k něčemu přimáčknout nebo vás zalehnout. Není před tím úniku. V Zuzaniných textech stále něco tepe, sálá, teče, čvachtá, bublá, bobtná, natéká a smrskává se… K tomu ty mlaskavé zvuky a štiplavé pachy, všechno to, co generace připojená ke svým iphonům a tabletům už ani nezná nebo nechce znát, čeho se možná bojí a štítí, před čím utíká do světů za displeji. (Zná jenom elektronické pípání a bzučení, jen nepatrné elektrické výboje.) Když takový onlajnový připojenec čte ty Zuzaniny kypré mazlavé věty, musí si myslet, že píše obstojně sjetá a pokud má kam, dá jí lajk.

Zuzana Říhová ale otevírá primárně, ne vždy – ve „Špendlících a jehlách“ se natáčí ostošest – svět bez techniky. Starý svět živlů, duchů, démonů a zvířat, kterému čelí člověk ještě celkem čestně, sám. A vždycky je to nebezpečné, děsivé, hra s ohněm. Ale hra s ohněm, to je taky hra. Hra literární, protože měšťanský román má své atributy a rurální román má své a pohádky o Červených Karkulkách taky… Líbí se mi, že Zuzana do našeho čím dál pragmatičtějšího, nehravého, citově zpuchřelého, rozpukaného a rozvráceného světa, kde jsou přípustné nanejvýš hry sportovní a politické, vpouští tyhle nespoutané přírodní síly, na které jsme neprozíravě zapomněli, které jsme odvrhli a zapudili, na což teď všichni doplatíme, všichni, spravedlivě všichni, jako duše hříšníků škvařících se v plamenech očistce.

A proto si, milé duše vylezlé z očistce, nabídněte chladivé mléko (naleju mléko do sklenice nebo do misky a ponechám je na stole) na vaše seškvařeniny a popáleniny, alespoň krátkou úlevu. Dle lidové víry, jak jsem se dočetla v Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska Lidová kultura, svazek první A–N, se duše předků navracely v noci z 1. na 2. listopadu ke svým blízkým z očistce. Proto se pro ně ponechávaly na stole zbytky dušičkové večeře a lidé popíjeli studené mléko nebo se jím postřikovali, aby zmírnili muka duší v očistci. Děkuji za pozornost.

Úvod a komentář a rozhovor s autorem Tereza Brdečková

...ve středověku říkali, že prý jsou zvířata
s tak ostrým zrakem, že bez ochrany
prohlédnou slunce.

Jeden z nejvýznamnějších irských básníků současnosti Bernard O’Donoghue se narodil v roce 1945. Je profesorem staré a středověké angličtiny na Waldham College v Oxfordu. Od roku 1984 publikoval devět básnických sbírek. Od roku 2008 vydává v nakladatelství Faber and Faber. Jeho sbírky se několikrát objevily v užší nominaci na Cenu T. S. Eliota. Vybrané básně vydalo v překladu Terezy Brdečkové nakladatelství Limonádový Joe.

Uvedení básnického výboru Na protnutí artérií, který přeložili Jan Faber a Iveta Mikešová a vydalo nakladatelství Protimluv.

Komentáře Lenka Daňhelová, úvod a rozhovor s autorem Lucie Zakopalová.

Našel jsem v papírku loknu a mléčný zub.
Začátky konce tak pečlivě uchované.

Krzysztof Siwczyk (1977) obohacuje současnou polskou poezii svým jedinečným básnickým jazykem již čtvrt století. Je nositelem řady prestižních polských literárních ocenění a laureátem mnoha básnických soutěží. Básník od svého debutu Dzikie dzieci (1995) vydal celkem 16 sbírek, zatím poslední v roce 2021 s názvem Krematoria I / Krematoria II, a několik literárně-kritických, esejistických a prozaických knih.

Komentář Martina Mašínová

Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá.
Ale nepřebývám v něm jako v domě,
spíš jako v proudu, v plynutí.

Magdaléna Platzová (1972) je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004), Aaronův skok (2006), Anarchista (2013) a Druhá strana Ticha (2018), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003) a Recyklovaný muž (2008). Napsala také knížku pro děti Toník a jeskyně snů (2010) a román pro mladé čtenáře Máme holý ruce (2019). Platzová vyrostla v Praze, studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filozofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Nežli se čtenář s románem Život po Kafkovi doopravdy setká, než se začte, vnímá různé signály. Vysílá je sama autorka, která předznamenává: „Nejsem literární vědkyně, můj přístup ke Kafkovi byl vždycky velmi niterný, přímý, intuitivní.“ Anebo: „Tato kniha není historický životopis!“ Čtenář zalistuje a vidí, že román je plný jmen a některá hned poznává: vedle Felice Bauerové a Franze Kafky třeba Max Brod, Greta Blochová, Elias Canetti; listuje a vnímá, že v knize jsou pasáže kurzívou: asi dokumenty, korespondence, snad i citované články. V obsahu čte názvy kapitol „1935: Ženeva“, „1938: Paříž“, „1950: New York“.

Zřejmě půjde o dokumentární román, něco takového, beletrizovaný životopis Felice Bauerové, která svého snoubence Franze Kafku přežila o 36 let, půjde nejspíš o zkoumání vztahu Franze Kafky a jeho snoubenky, adresátky stovek Kafkových dopisů – říká si čtenář.

Ale pak v obsahu narazí na kapitoly s názvy „2019: Lyon“, „2020: Lyon“, „2011: Údolí řeky Hudson“. A v různých médiích třeba na tyhle věty, které autorka v rozhovorech o knize několikrát vytkla před závorku. Cituji: „Obrazy se vynořují samy od sebe, vyplouvají ze spánku, v pět hodin ráno, v půl šesté, venku je ještě tma. Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá. Ale nepřebývám v něm jako v domě, spíš jako v proudu, v plynutí.“

Možná jsem přecitlivělý a vidím osudová znamení tam, kde nejsou (to je dost pravděpodobné), ale mě tenhle odstavec úplně rozhodil, naléhavou melodií a dokonalou organizací slov a hlásek. Ta slova: vynořují, ráno, román, nepřebývám na jedné straně, a všechna ta odevzdaná „l“ na straně druhé: vyplouvají, celá, plynutí. Ten, kdo tohle a takhle píše po mně chce ještě něco jiného, nežli to, abych s ní rozebíral jeden starý a slavný vztah, něco jiného, než abych s ní přemýšlel o tom, co se děje s dílem autora poté, co zemře. Co mi to tak teskně a důvěrně vzkazuje?

Můžeme jistě říct, že Magdaléna Platzová v knize Život po Kafkovi pátrá po osudech snoubenky Franze Kafky Felice Bauerové, adresátky stovek Kafkových dopisů, ženy, jejíž pozdější život (zemřela v roce 1960) tento „osudový“ vztah v mnohém určil. Zkoumá ten osud a ten osudový vztah: zajímá ji vše, pamětníci, místa, archivy, korespondence, verze atd. „Pátrá“ po něm, „zkoumá“ ho, „zajímá ji“!

S tím ale nevystačíme. Magdaléna Platzová dělá něco jiného. Když jsem román četl, cítil jsem, že po celou dobu(nejen tam, kde to sama otevřeně přiznává) hledá především v sobě, zkoumá své vlastní psaní, svou rodinu, svůj osud. Rozebírá, co to je „žít se psaním“, „žít psaním“. Je se všemi jmény v románu srostlá víc než se zdá – ona sama je Felice Bauerová i Franz Kafka (a je i překladatelka Kafkových dopisů Viola Fischerová, o níž je celá jedna kapitola). A že v tom tkví pravý důvod, proč její zkoumání života té nenápadné Felice Bauerové je tak empatické, sesterské, přirozené. Opravdu živoucí. Bez literárních klišé. Bez kompozice, která „klapne“ tam, kde má a kde je to efektní a dojemné. A je to pátrání koneckonců završené objevy. Jistě, v té knize najdeme mnoho dalších témat: exil; dílo po smrti autora; člověk měnící se v literární postavu. Jsou ale živá především pro tu složitou, naléhavou základní tkáň mezi autorkou a tím, co stopuje.

Život po Kafkovi je pro mě především románem o psaní. O permanentní odpojenosti spisovatele od života. O potýkání se s tím. O spisovatelce v roce 2022.

Je to kniha velmi intimní. Magdaléna Platzová napsala svůj dosud nejosobnější román. A je právě vzrušující a silné, že to osobní se vyjevuje nesnadno, diskrétně, přes životy druhých, skrz jiný vztah. Věty a odstavce podobné tomu, který jsem citoval, se vynořují nečekaně, ale kniha je jich plná. O to, zdá se mi, působí naléhavěji.

K tomu dvě citace:

„On ji možná upřímně chtěl, ale jeho psaní ji nechtělo.“

A jinde: „Jistě, Felice se mohla stát družkou umělce, proč ne? Měla pro to všechny předpoklady, v tom on se nemýlil. Měla dost síly, odvahy a praktičnosti za dva, spoléhala sama na sebe, a přitom se ráda nechala ovlivnit. Stala se dokonce, v rámci svých možností, jeho oddanou žačkou. Oběť byla připravena, ale kde zůstal umělec? Ach ten. Někde daleko vzadu se válí v prachu, jako by se vůbec nic nestalo.“

Čtení a debata finalistů a laureátů a porotců

Moderuje Michal Tallo

Viktor Špaček čte ze svých povídek Čistý, skromný život (Host).

S autorem na scéně Veronika Riedlbauchová a Petr Čtvrtníček.

Povídky vymodelované citlivýma rukama sochaře.

Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že je za nimi milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec?

Přestože spisovatel a výtvarník Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu svých myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.

Básník Ondřej Lipár si dělá ve Fra, co chce

To ostatně provozuje i jindy

Tento večer bude výjimečně také číst texty z chystané knihy

Hosté: Zuzana Lazarová, Jonáš Zbořil

Ondřej Lipár, úvod

Když mi Petr Borkovec nabídl, abych si tu udělal večer podle svého, docela mě zaskočil. Ale na Petrovu nabídku se neříká ne.

Pozval jsem si dva autory, se kterými se nevídám tak často, jak bych chtěl, přitom mám ale rád jak je samotné, tak způsob, jakým píšou. Dnes tu proto se mnou jsou Zuzana Lazarová a Jonáš Zbořil. Je to sobecký přístup, kterým jsem si chtěl udělal radost. Omlouvám se a doufám, že jí dneska zažijete taky. Reklamace budu vyřizovat na baru.

Na Zuzaně i Jonášovi obdivuji, že ani jeden není jen spisovatel.

Přál bych si mít míň děravou paměť, protože bych si pak mohl vybavit, kdy a za jakých okolností jsem Zuzanu viděl poprvé.

Jedno vím jistě: bylo to ve Fra a byl jsem ostražitý, protože působila drsně, ostře. Jako někdo, kdo má věci pevně pod kontrolou, kdo má jasný a neochvějný názor. Tenhle první dojem se mi pak do značné míry potvrzoval. Ale taky ho doplňovaly – a tak trochu nabourávaly – některé dílčí poznatky.

Než se k nim dostanu: Díky Zuzaně se jednou Fra na chvilku přesunulo do polské Lodži, protože tam vystavovala svoje fotografické koláže. Ty v dírách mojí paměti trochu uvízly, i když dneska už fotí jinak. Zavřu oči a vybaví se mi: zvířecí mrtvolky, naložená tělíčka, zobany, orgány, tělesné krajiny, přitažlivá temnota.

Myslím, že to všechno se občas propisuje i do jejích textů.

Pak si vybavím společnou návštěvu staré černošické vily, kam nás pozval Petr Borkovec. Zuzana jí suverénně procházela, občas něco suše poznamenala, dost kouřila. Vyfotil jsem jí u toho, samozřejmě černobíle, a od té doby jsem neudělal dobrou fotku.

Teď ještě to nabourávání: vždycky dokonale oblečená městská intelektuálka a souputnice surrealistů je nejen majitelkou poměrně vymazleného horského kola, ale navíc na něm jezdí. Skvěle vaří a kdysi se mnou přesvědčila Erika Lukavského, že uspořádáme soutěž o nejlepšího kohouta na víně. Nikdo jiný se nezapojil, vyhráli tudíž Erik a Petr Zavadil, kteří naše vzorky ochutnávali. Ale hlavně: Zuzana je něžná.

Jonáš je chodec po jiné hraně města. Je to cílevědomý hejsek, který se dokáže rozněžnit, zasněně naslouchat trubkám ve zdi domu a najít za oknem třeba celý kontinent. Mám podezření, že kdyby mu někdo nabídl volnou časoprostorovou jízdenku, vydal by se na úplný konec času a napsal tam báseň.

Jednu dobu jsem měl pocit, že když se po setmění vydám pěšky odkudkoli z Prahy směrem k okraji města, přes nouzové kolonie, odstavné koleje nebo jakýkoli podezřele vypadající lesík, narazím na Jonáše se sluchátky na uších. Jeho prozkoumávání divných míst a temných zákoutí mě divně přitahuje a závidím mu ho.

Jonáši taky vděčím za mnohé, mimo jiné za několik hodin, které jsem v hrůze strávil ve zdevastovaném, temném, postapokalyptickém moskevském metru plném krvelačných monster. Pro někoho, kdo si rád posvítí i na cestu z kuchyně do předsíně to bylo velice poučné, díky.

Pokusil jsem se během jednoho letního odpoledne s Jonášem jednou udělat rozhovor hned na třech dětských hřištích. Vysvětlil mi mimo jiné to, že psaní poezie není čekání na inspiraci, ale soustředěná práce, ke které je potřeba si sednout s jasným záměrem. De facto tenkrát řetízky houpaček uškrtil hned několik múz. Jsem mu za to neskonale vděčný.

Za přítomnosti nakladatele K. K. Bagaly

Slovenský institut, Book's Calling Club a jejich hosté spisovatelka Zuska Kepplová, překladatelka Yvetta Ellerová a nakladatel Koloman Kertész Bagala.
Diskuse a veřejné čtení knihy Reflux. Představeny budou také předchozí knihy 57 km od Taškentu a Buchty švabachem. Zuska Kepplová za svou tvorbu získala Cenu Jána Johanidese pro mladé tvůrce, Cenu Nadace Tatra Banky pro mladé tvůrce, Prémii Ceny Ivana Krasky za debut a byla dvakrát ve finále ceny Anasoft litera.
Moderuje Jakub Pavlovský.
Slovenský institut a Book's Calling Club pokračují v celoročním cyklu, který představuje současnou slovenskou literaturu (ve slovenštině i v českých překladech). Události vznikají ve spolupráci se slovenským nakladatelstvím KK Bagala.

Akci z veřejných zdrojů finančně podpořil Fond na podporu umenia (SR) v rámci projektu literarnyklub.cz.

Fedor Gál – slovo

Miroslav Tóth – elektronika, soprán saxofon

Miroslav Tóth a Fedor Gál od začátku pandemie covidu až po dnešek zaznamenávají „bliky“ (momentky, obrazy událostí, fragmenty rozhovorů, dějů...) hudbou a slovem. Fedor Gál nyní už druhý týden vytváří záznam na téma Mariupol. Při každé prezentaci se na „staré“ záznamy vrství nové, které odrážejí situaci „tady a teď“.

Básník a překladatel Tomáš Gabriel představuje kanadskou básnířku, esejistku a překladatelku AC a čte z překladu knihy Autobiografie Rudé, který chystá k vydání.

Anne Carson (1950 Toronto) je kanadská básnířka a literární vědkyně, zaměřující se na starověké Řecko. Vydala asi 18 knih, překládala Eurípida, Sofokla, Aischyla a Sapfó. V roce 1998 získala Guggenheimovo stipendium a v roce 2002 Cenu T. S. Eliota. V poslední době bývá uváděna mezi hlavními kandidáty na Nobelovu cenu. Ve svých textech stírá hranice mezi poezií, prózou a esejistikou, její kniha Decreation je částečně operou, často experimentuje i s grafickým konceptem knih, vyšel jí komix The Trojan Women atd. Jejím nejznámnějším dílem je Autobiografie Rudé.

Slovenský institut a Book's Calling Club a jejich hosté prozaik Peter Balko a nakladatel Koloman Kertész Bagala.

Moderuje Jakub Pavlovský.

Slovenský institut a Book's Calling Club pokračují v celoročním cyklu, který představuje současnou slovenskou literaturu (ve slovenštině i v českých překladech).

Události vznikají ve spolupráci se slovenským nakladatelstvím KK Bagala.

Akci z veřejných zdrojů finančně podpořil Fond na podporu umenia (SR) v rámci projektu literarnyklub.cz.

Úvodní slovo Michal Tallo.

S podporou Literárního informačního centra, Bratislava.

Michal Tallo, Požívať a pohlcovať / Dominika Moravčíková v Cafe Fra

O debutovej básnickej knihe Dominiky Moravčíkovej Deti Hamelnu sa odhodlávam napísať už viac než rok, prakticky od momentu, keď vyšla. Čosi akoby ma však neustále odrádzalo: akoby mi v tom bránila akási záhadná sila (tých, napokon, v zbierke pôsobí hneď niekoľko) a nútila ma znovu a znovu ustrnúť, a to aj napriek tomu, že ma kniha pri každom opakovanom čítaní nanovo ohromuje. Možno je za tým práve kvalita a šírka spracovaných tém, nielen u debutov v našom prostredí prakticky nevídaná; možno fascinujúci básnický vesmír autorky, ktorú sme mnohí a mnohé roky poznali ako výrazne sa profilujúcu prozaičku mladej generácie, netušiac, že píše aj básne. Zistili sme tak vďaka jej víťazstvu v najväčšej československej básnickej súťaži Básne SK/CZ: potom už veci nabrali rýchly spád. Jedno zjavenie po druhom: krátko na to vyšli Deti Hamelnu, básnický debut, ktorého celý náklad sa, mimochodom, veľmi rýchlo vypredal. A to o mnohom vypovedá. Zdá sa mi však zbytočné hovoriť o knihe ako o debute: kritička Eva Urbanová svoju recenziu nazvala výstižne „A kde je, prosím vás, ten debut?”. Všetko povedané teda neplatí iba v duchu známych formuliek typu „na debut je to…” či „na naše pomery…”, zbierka Dominiky Moravčíkovej je totiž suverénnym a mimoriadne pôsobivým dielom bez ohľadu na akékoľvek prívlastky.

V jednej z úvodných básní knihy prisudzuje autorka brečtanu nasledujúce vlastnosti, či, aby sme citovali presne, problémy:

znášať pálenie slnka a krupobitie
požívať a pohlcovať, čo ľudia nikdy nemôžu
pohltiť a požiť.

Nepriamo je tým pomenovaný aj jeden z hlavných princípov knihy. Moravčíkovej básnický vesmír je na prvý pohľad zaľudnený množstvom postáv, prebieha v akomsi bezčasí, respektíve v niekoľkých časových rovinách zároveň; historické legendy tu plynule striedajú skúsenosti súčasných vojnových utečencov a utečeniek, tie pritom zvládajú koexistovať v spoločnom priestore bez toho, aby sa prechodmi narušilo jednotné vyznenie knihy ako súvislého hypnotického pásma. Rovnako je to so šírkou tém: práve pre ňu je v súvislosti so zbierkou nevyhnutné hovoriť o básnickom vesmíre, a menej sústredená či menej scitlivená autorská ruka by takejto škále azda len ťažko vštepila jednotnú atmosféru a miesto. Dominike Moravčíkovej to však nerobí najmenší problém. Vráťme sa ešte k citovanému úryvku-manifestu. Vlastnosti v ňom menované do veľkej miery prepájajú jednotlivé texty a vystihujú prístup autorky. Básne a ich postavy sú na prvý pohľad tiché a pozorované z odstupu; pod povrchom však neustále pulzuje intenzívne napätie, pod povrchom sa všetko otriasa, rúca a premieňa, kolektívnym znakom postáv v Deťoch Hamelnu je internalizovaná bolesť a premlčané utrpenie. To akoby autorka preberala na seba: znášala za svoje postavy pálenie slnka a krupobitie. Na dobre i menej známych príbehoch, ako sú napríklad legenda o potkaniarovi – v zbierke pištecovi, či pre pražské publikum krysařovi - alebo rómska problematika si všíma nové perspektívy, vstupuje do hĺbky svojich protagonistiek a protagonistov a s empatiou požíva a pohlcuje to, čo sme si my ostatní a ostatné doposiaľ azda ani nevšimli. Napriek všadeprítomnej temnote im tak aspoň dodatočne prináša isté vykúpenie. Dominika Moravčíková otvára komplikované spoločenské otázky našej súčasnosti skúmaním našej historickej aj mýtickej minulosti - bez toho, aby jej angažovanosť pôsobila akokoľvek strojene alebo vynútene. Je totiž hlbokou a a bytostnou súčasťou jej ľudskej podstaty. Preto sú jej texty zároveň husto zabývaným vesmírom, aj rozochvene osobnou, intímnou poéziou. 

Dominika Moravčíková, Dom pre jeleňa (ukázka z povídkové knihy, která vyjde na podzim 2022 v nakladatelství KK Bagala; uvedení na podzim 2022 ve Fra)

Každú sobotu matka varila bôžikom. Väčšinou to neboli žiadne vyberané jedlá, také sme si mohli dovoliť iba raz ročne. Matka navyše s radosťou podvádzala. Nevynechala príležitosť na kulinársky podvod, keď prišlo na to hostiť bôžiky. V obdobiach, kedy sme mali honosné pokrmy, kládla k sochám falošnú mäsovú polievku, v ktorej vyvarila kožky a kosti, zatiaľ čo ozajstnú polievku sme celú zjedli my. Obľúbeným predmetom podvodu bol múčnik, do ktorého nenastrkala jahody, ale čokoľvek červené z lesa, nejedlú jarabinu alebo jedovaté lýko vlčie, celé strapce s blyšťavými bobuľami, ktoré by v počte desiatich kusov zabili dospelého človeka. A čo sa týkalo piva a vína, pokojne do našich najlepších pohárov vykladaných kameňmi určených špeciálne pre bôžiky naliala akúkoľvek močku, ktorá jej prišla pod ruku a bola trochu spenená v prípade náhrady piva, alebo zafarbená v prípade vína. Mohlo ísť o mydlovú vodu, v ktorej máčala handru na umývanie dreva latríny, alebo odpad z farbenia látok, ktorý systémom lievikov zhŕňala do súdka pod farbiacimi nádržami, a ktorý v prípade červenej a fialovej pripomínal víno.

Neznamenalo to, že by matka bola neveriaca. Jednoducho si rada uľahčovala život a bôžiky podľa nej ľudským chutiam nerozumeli, takže mohli dostať obetované čokoľvek. Zjavne sa na našu rodinu kvôli falošným obetám ani nehnevali, pretože úroda bola stále tá istá, aj život celý bol stále ten istý, len občas prišla tuhšia zima, občas mrazy v máji a upršané leto, občas choroba v rodine či nevydarený sobáš, ale nič, čo by sa vymykalo životu, aký vždy býval a asi vždy bude, v Lyskách, alebo aj inde na svete.

Michaela Kukovičová a Petr Borkovec ukazují a čtou knihu Modrá agáve (Baobab). Uvádějí (na střídačku) Tereza Horváthová a Juraj Horváth

Nejsou ani tady ani tam. Mnoho (často) spí nebo chodí domů po půlnoci, jsou tiché, z jejich pokoje se klíčovou dírkou line proužek mihotavého světla. Jejich svět je neproniknutelný jako tropické rostliny v džungli, a když ho kousek odhalí, žasneme. Držíte v ruce zápisky z nočního probouzení, herbář snů o pokojových rostlinách, které donedávna neměly jméno, ukradené průhledy klíčovou dírkou, jemnou manikérskou práci, liány vnitřních pralesů a obrazy a slova, která každá vznikla v jiném pokoji. Tato knížka je pro tajemné bytosti mezi 12 a 18 rokem.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Ke vzniku knihy Modrá agáve toto, psal jsem to rychle, promiňte:

Je to nejdelší spolupráce v mém životě a měla opravdu pomalý rozjezd. Začalo to myslím tak, že jsme na sebe po dlouhá léta s umělkyní Michaelou Kukovičovou koukali v Praze a někdy v Táboře na festivalu Tabook – a Míša nic neříkala. A já jsem se pak po asi šestnácti letech koukání osmělil a řekl Míše, že bychom spolu mohli jednou udělat nějakou knihu. Pak se osmnáct let nic nedělo. Ale po těch osmnácti letech mi Michaela ukázala obrazy, které už 36 let skládá z fotek pokojových kytek a – tak jak to umí jen ona – pravila, že to „sou to takový estetický bláboly“. „Takový lepenice,“ řekla taky. Koukal jsem na její koláže, a protože nikdy nevidím, co „je“, ale vidím, co chci – viděl jsem toto: Míša Kukovičová chodí v noci po svém bytě a – obklopena deseti druhy nespavosti – ulamuje a stříhá a trhá kusy pokojových kytek a dělá z nich nové kytky a nové věci a bytosti. Tato svévolná představa mě už nikdy neopustila.

Míša Kukovičová mi pak několikrát vysvětlila, že to neskládá a nelepí z opravdových pokojovek, ale ze starých knížek o pokojovkách, že v nich jsou pěkné fotografie – a jednu z nich mi přinesla: Květiny v bytě od Bohumila Kobylky.

Ale já už stejně zůstal u své představy nespavosti a nočních nervních hovorů s pokojem a pokojovými kytkami: jen k Míše, co v noci ničí domácí kytky, jsem ještě přidal svět dospívajících dívek a jejich pokojů a nočních obav (ten trochu znám ze své domácnosti) a také jsem do projektu vložil sám sebe. To dělám vždycky, protože pro mě platí, co napsal Turgeněv: „O všem na světě je možné mluvit se zápalem, s nadšením, se zanícením, ale s chutí mluví člověk jen o sobě samém.“

Kdysi totiž – to mi bylo tak dvanáct třináct – jsem se v noci vzbudil vedle spící matky (do patnácti jsme spali společně na manželské posteli, pokud to někdo neví) a přemýšlel, co se sebou. Chodil jsem po ložnici, matka spala a já jsem – a rovnou říkám, že bych to tady ve Fra nerad rozebíral, chci to jen konstatovat – udělal, provedl toto: ulámal jsem vršky všech tchyniných jazyků, které jsme v ložnici měli (byla to matčina oblíbená květina a v ložnici jich kolem nás rostlo opravdu hodně). Vzpomínám si, jak to pukalo. Úleva, kterou jsem při tom pociťoval, byla velká a měla několik dramatických fází, po nichž bylo třeba zahladit stopy. Zahladil jsem a částečně té noci dospěl – avšak vzápětí přišla nová vlna úzkosti, co bude, až moje spolunocležnice procitne. Konstatuji – a dál trvám na tom, že to nebudeme nerozebírat – že jsem učinil toto: průhlednou lepicí páskou jsem všechny odlomené vršky tchýniných jazyků přilepil zpátky. Jazyky opět dýchaly a vyráběly kyslík. A já ulehl, otevíral oči do tmy a čekal na ráno. To skutečně přišlo. Konec nedovyprávím, byli bychom tu příliš dlouho a zašli bychom příliš daleko od naší knihy.

Taková tedy byla inspirace: přibyly k tomu ještě opravdu křehká a temná upozornění v květinových heslech Bohumila Kobylky („snáší jen stín a polostín, slunce ji vadí“), Kobylkovo poctivé sbírání domáckých názvů exotických pokojovek (čílko, jakubská lilie, palma chudých, pokojová lípa, tygrovka, stříbrožilka, japonský mužíček, japonský jahodník, usambarská fialka, listovětvec, Evino jablko atd.) a texty Billie Eilish („nechci se tak cítit, ale miluju tě“)a kapely Crystal Fighters a jejich překlady na karaoke webech, udělané přes překladače, velice zvláštní neohrabaný a přitom sugestivní styl těch překladů (zasloužil by rozbor, který jsem nestihl připravit).

Děkuji za vaši pozornost.

Úvodní slovo Aleš Kauer.

Ve své nejnovější sbírce přivádí Martin Skýpala do své poezie novou postavu – Jakuba Bukaye, člověka-palindrom, muže bez konce a začátku. Bukayův otisk, fyzicky zastoupený v útlém, volně přiloženém zinu, je ale výraznější, než by se mohlo zdát. Zatímco takový Kilián Nedory pro Filipa Topola znamenal takřka čirou temnotu a vykořenění, ve Střídavé péči představuje ze dvojice Bukay–Skýpala tu světlou stranu (tedy lidství, vůli k životu a ochotu prožívat všechno to šílenství) právě Bukay.