Luboš Svoboda & Martina Blažeková; Lukáš Horák & Jonáš Hájek

Petr Borkovec, úvodní slovo k Lukáši Horákovi

Při pohledu na obsah knihy Lukáše Horáka narazíme na takovéhle názvy básní: „Nádehra“, „Neživý plot“, „Epos o Klimešovi“, „Zahrad ničení“, „Ten pravý úhel“ atd.: uvnitř knihy je takových významových posunů, podobného haprování, chybných čtení celá řada. „Pivo ví o limo“. Lukáš Horák je „ lovec“ těch „chyb“, a je zajímavé, jak jeho „sbírka“, ten „trofejní přístěnek“, nevyznívá ani trochu vtipně, ani trochu úlevně – právě naopak, všechny ty nálezy a kořisti jsou hodně temné, jsou to černá varování, která je třeba mít neustále nejen na paměti, ale vlastně na očích, všechny najednou. Protože právě odtud přichází nebezpečí, určitá hrůza, tma a potíže na opačné straně našich očividných režimů.

Lukáš Horák je bojovník (úsečnost, rychlé obrazy, naráz a dobře odhadnuté situace atd.), jeho bojové pole je široké, sám ho svou pozorností, dobrým zrakem i sluchem neustále rozšiřuje. Ví, že je třeba ten druhý svět znát, láká ho, zároveň ale jde vždy také o to: nedat se. 

Martina Blažeková, úvodní slovo k Luboši Svobodovi

Na sbírce Vypadáme, že máváme mám nejradši prázdná místa. To, co tam blahodárně není. Místa zámlk, stopy po backspace. Obávám se, že je to Lubošova oblíbená klávesa. Pět kroků vpřed, dva zpátky. Tato klávesa zde možná slouží podobným způsobem jako sochařské dláto, dřevořezbářská bruska – k okrajování původního materiálu, hledání obsahů i konečného tvaru metodou redukce.

Škrt. Tohle slovo, pro editorskou práci na této sbírce dost zásadní, zní samo o sobě minimalisticky i sympaticky radikálně. Toto slovo, malý skřítek, ne, spíše skřet, skřítek zní moc rozvlekle a kýčovitě, to by se mu nemohlo líbit, tenhle skřet se zbavil nepotřebných samohlásek a prostrkal svoje souhlásky tak, aby v melodii zazněla podstata. Není v něm nic zbytnělého, ani vláčného. Škrt je malý, zakrslý, hyperaktivní vymazávač. Není zlomyslný. Jen strohý a logický.

My jsme si ho s Lubošem oba dost oblíbili. Myslím, že tohle nás vlastně spojilo – nejen nad texty, jako autory. Interakce byla vždy obousměrná. Tahle metoda, kterou jsme nazvali pracovně metoda škrtů, byla nejspíš tou jedinou věcí, která mohla spojit dva natolik protichůdné přístupy k poezii. Ve finále pak nezáleželo na tom, jestli Luboš škrtá rostlinné motivy v mých básních, nebo já názvy ulic v jeho básních. Škrtání jsme naprosto propadli. Škrtali jsme všechno, i cizí básně. Třeba Lubošem seškrtanou verzi básně Nárek od Mily Haugové mám radši než originál. „Mám sbírky plné škrtů“, píše Luboš v jednom z e-mailů. Tyto operace vyústily docela přirozeně v redakci sbírky. Celá interakce nejdřív probíhala elektronicky, což mi pro sbírku jakou je tato – se všemi motivy informačních technologií a vším, co se k nim váže – přijde velice důležité. Tyto seance se pak rozšířily na kavárnu Jericho nebo Legerovu ulici.

Zpátky ke škrtovi. Tohohle chlápka poezie a psané slovo bytostně potřebuje. Potřebuje ho i slovo mluvené, ale tam je to ještě mnohem složitější. Backspace funguje pozpátku. A propiska škrtá napsané. Pokusím se proto proškrtat svůj proslov. Dlužím škrtům jednu báseň. Je proškrtaná, i když by se tam jistě našla místa, která by zasloužila pár úderných backspaců. Ne nadarmo v názvu této klávesy, nástroji všech moderních škrtů, zaznívá slovo zpět a prostor. Návrat do prostoru, který tady již kdysi byl, jen se ztratil v nánosech. A my ho hledáme, jeho rytmus, jeho konečnou variantu, která neexistuje. Naštěstí.  

Škrty. Škrtáš mosty, cigára, prodavačky, fotky i celá města. Škrt v Jerichu rozloženej na stole, na operaci, po vrstvách, po verstách, jak Zamjatin. V Legerový, u deseti lahví Kobylí, škrty v dýmu, půlka pro plíce, půlka pro prostor kolem. Škrty v Krakově, i Wisla je celá proškrtaná, plujou v ní slova, tvá teorie je mi u prdele, přesto tě chci číst, hrabství Devon, škrtni jej celýho, toho blba z červený knihovny. Prezradil ťa mail, 2:15, spím s tvojou insomniou a se dvěmi městy – černobílí postavy, děngy, vole, potřebuješ děngy, děngy a fokumé, jak se to řekne turecky, to by mě zajímalo. Na tom čaji seš okamžitě závislej, to znám. Zmrzl jsem na kost v Berlíně, to je jak s těmi lomo-foťáky. Nevěřím konceptuální fotografii, ve Ztracence ani nikde jinde. Já už taky ne. Jdi do prdele s těmi rostlinnými motivy, tady ty vulgarity mě zajímaj, semeno, a smrt je taky ok. Škrtej zkušebnu, šumy, tóny, hluky a R v nich, pluje tam doteď, zmizel z papíru, zapad do zvuku jak do rýhy ve stole. Byls už tady někdy? Čteš poprvé, čtu poprvé, tady na tom místě, bez optání cigaretu jak prostou nabídku. Pamatuješ ty holky, nerozuměly Jaromírovi Zelenkovi, tak silným slovům, tak silným veršům, které jen tak neškrtneš. Ještě že seš tady, koukáš do papírů, vyloupnutej jak škrt v Jerichu, jak tableta z plata. Škrti, skřeti, kdo neškrtá s náma, škrtá proti nám, co neškrtneš, už tady bude navždycky, nepřesné a obtloustlé jak lidi, hrozná představa. Vraždíme verše, celý básně. Napiš báseň, něco vzrušujícího, nemůžu, teď ne, ale teď už jo, a nejsou tady stromy, ani vodní hladiny, ani teorie, žádná tráva a bažina kolem, ale ani trochy tmy a pixely, jen ten pohyb je důležitej, ten pohyb tě přitlačí na sklo jak Hruškova poezie, jak Šaldovy eseje. „Můžeme se zeptat, vy tady tvoříte? Ne, my tady ničíme.“ Teď to už jen seřaď, počkej, tak to ne, to nemůžeš myslet vážně, to mě sereš, ne, já o tom nechci vůbec slyšet, ty vole, tady to máš a prostě s tím něco udělej, spal to nebo cokoliv, jen mě neotravuj tady s tím, jak to mám doprdele udělat? Normálně, rozsápeme tě na kusy, rozškrtáme jak maso z papíru, budeš tady ležet jak rozpadlá skládanka, na stole mezi popelem a vlhkýma kroužkama od sklenic. Dej si vole třicet kafí, jak to máš rád, a k tomu tureckej čaj a třista cigár, jo? Tady jsme jednu zapomněli, hele, pod stolem. To ne, to mi neříkej, s tím jdi někam, já už ji nechci vidět, zavřu oči a někam ji sem dám. 

Čechov byl lékař. Přátelil se se škrtem již v době, kdy se to moc nenosilo. Škrt tehdy sedával smutnej a zapadlej v kilometrech vět nekonečných próz, v záplavě opisů a epitet. Ale Čechov byl lékař. Obávám se, že jeho nejoblíbenějším nástrojem byl skalpel. „Škrtejte všude, kde je to jen trochu možné,“ řekl a my dva s Lubošem, spřízněnci ve škrtu, mu nad touto sbírkou dáváme za pravdu.  

Mila Haugová, Nárek
Verze dle Luboše Svobody

Spánok a smrť, temné orly
Celú noc omamujú túto hlavu:
Zlatú podobu človeka
Pozvolna hlce ľadová vlna
Večnosti. O desivé útesy
Rozbíja sa purpurové telo
A nad morom narieka
Temný hlas.
Sestra prudkej zádumčivosti
Pozri čln úzkosti klesá
Pod hviezdami,
Mlčanlivou tvárou noci