děti trnou a matky neví

Alžběta Michalová
Zřetelně nevyprávíš

úvod Jáchym Topol a Petr Borkovec 

Alžběta Michalová, narozená v roce 1991, napsala sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků nad vlastním dětstvím, vystavila křehký a krutý účet matce a otci – „…a rodiče pak mohou žasnout, co za podivné přecitlivé dítě tu s nimi žilo, a oni o tom nevěděli. A v lepším případě mají o čem přemýšlet“ (Viola Fischerová).

Petr Borkovec, úvodní slovo

Alžběta Michalová napsala sbírku malých žalozpěvů na matku, otce, sourozence, na část svého dětství. Napsala ji ještě jako dítě, na samém okraji toho období, ještě v něm. Hlavně proto je ten soubor tak zvláštní: zlé výčitky, dovolávání se, nemilosrdné odsudky, nevinnost a oddanost, vzdor a zlost na straně jedné – péče, předčasná moudrost a odpovědnost, odpuštění, pochopení, zvažování na straně druhé. 

Sbírka různorodých propuknutí pláče. A zároveň: katalog jeho zadržení.

Literárně: překotnost v práci s veršem, okamžiky vysoké (půjčené) řeči – a přitom tak rozvážně a rafinovaně komponovaný celek („nejdřív účet matce, potom účet otci“, Viola Fischerová). I mezi jednotlivými krátkými básněmi vedou promyšlené nitě; zapamatované rodičovské příkazy, poznámky, komentáře, ty hrozné „refrény“ dětství, se ve sbírce vracejí v pozměněných kontextech.

Alžběta Michalová – a teď znovu cituju Violu Fischerovou – je opravdu přecitlivé dítě – i doma, i mezi básníky. Všichni máme o čem přemýšlet.