doma nikdo není
co uděláš?
Olga Stehlíková čte Týdny
úvod Jan Šulc
můžeš všechno
taková hrůza
Petr Borkovec, úvod
jako by tvůj život vyplivl překladač
jenže tvůj hlas zní jako dabovaný
Četl jsem si dnes ráno Týdny Olgy Stehlíkové a přemýšlel, co večer řeknu. Pak jsem šel na terasu kouřit, a když jsem otevřel dveře, z trávníku vylétla obrovská žluna. Žluna je vždycky velký zážitek; tentokrát se mi okamžitě spojila s “hrdličkou cukrú / letí vstříc šutru“ (což jsou verše z Týdnů): spatřil jsem obrovský šutr žluti, který byl nahoře od husté krve. Hned bych v tom pokračoval, popsal bych rád ten smyslový dojem, taky bych se rád podíval do atlasu, jak se žluna jmenuje latinsky, mrknul se do ornitologických chatů, jak si o žluně povídají experti, a zavítal bych i k amatérským fotografům, kteří o žlunách vedou spoustu řečí. A nakonec bych s chutí vyhledal slovo žluna na nějakém obraze a taky na literárních webech a karaoke webech, abych zjistil, kdo a jak o žluvě píše a zpívá (mimochodem zpívá o ní třeba Frank Sinatra nebo Björk, píše Günter Eich i John Keats). Takové chutě jsem měl. A ještě jiné. Ale bylo třeba se vrátit k Týdnům, což jsem udělal, a napadlo mě, po přečtení verše „jenže tvůj hlas zní jako dabovaný“, že Týdny jsou takový dabing.
Tvář, která po celou dobu hýbe ústy, se mění, ale poznávám ji: ústy hýbe hodně, mele, řekl bych, směje se, hlavně sama sobě, často nabírá pohrdavý výraz, nevím někdy, kdy je vážná, kdy to jen hraje; prostory také poznávám, vracejí se: velké město nebo lázeňské maloměsto, ulice, pokoj, pár kuchyní; a v pozadí hodně blízkých lidí, dost manželů, milenců, matek a otců, mrtvých i živých. Ale to, co se ozývá z úst té tváře: to je dabing, na kterém se podílí celá tlupa různorodých dabérů, každý se svým partem, střídají se v brilantním tempu, někteří dabéři zazáří a už se nikdy nevrátí, jiní ano. Hlasy, jazyky.
(Představil jsem si, že Olga Stehlíková je Vlastimil Harapes. František Němec celou noc nespí a běhá po hospodách, nádražích, literárních redakcích, nočních klubech a maloměstských vilkách (tak jako Valmont před soubojem) – a na plac se dostaví se zástupem mužů a žen a společně pak, jedněmi ústy, rozjedou nějakou dojemnou scénu, v níž hodně fouká vítr.)
Od počátku mi Týdny připadaly jako by každý verš byl citát, nález, jistěže upravený, ale jako by původně přicházel odjinud, každý z jiného zdroje. S dabingem se lze, praví definice, setkat i v případě, že je původní hercův projev nepoužitelný. V případě Týdnů je původní projev použitelný, a také se ozývá, ale nestačí to – a Olga Stehlíková to ví a je mistr v shánění armády dabérů, z níž – jak ji tak vidím nastoupenou – prostě přechází zrak i sluch i rozum i cit.
