Texty inspirované obrazy českého symbolismu
Miroslav Olšovský (Gärtner), Luboš Svoboda (Preisler), Ondřej Lipár (Kubišta), Olga Stehlíková (Kobliha), Viktor Špaček (Preisler).
O obrazech promluví Monika Sybolová. 
Krátká přednáška, čtení a projekce.
K výstavě Tajemné dálky.

Jan Preisler, Smutek, 1904

Luboš Svoboda

Smutek

Když mě Petr oslovil, abych si vybral jeden obraz, jako první jsem se ptal na Bílka. Ale jakmile jsem začal scrollovat dokumentem s myšlenkou něčeho se nutně chytit, oči se mi okamžitě zastavily u Preislerova obrazu Smutek. A rovnou jsem začal psát. Psal jsem o tom černém fleku, o té černé postavě, dal jsem jí jméno Václav po našem správci sítě z Matematicko-fyzikální fakulty. Psal jsem o tvaru těla, který může být v kterémkoliv století, vyměnil jsem skálu za serverovnu ve sklepě, jednu z mnoha temných hlučících místností, pojmenovaných dle druhů zpěvných ptáků, přičemž zrovna tahle se jmenovala „sýkora“. Popisoval jsem, jak tam stojí úplně stejně zoufale opřený o tu horu přístrojů, které ho uvěznily v budově na několik desítek let, jak se z té pozice nemůže vymanit a i když je už v důchodu pořád se do ní chodí stavět, protože neví do jaké jiné by se postavil. Psal jsem o kompozici obrazu, představoval jsem si skálu jako něco co brání ve výhledu, ne jako zákryt, ne jako masu smutku, ale jako něco zkrz co by se dalo dívat na něco krásného, na co se nedá sáhnout. Jako Václavův život, o němž si nalhává, že neodplul. Nastudoval jsem si z čeho se skládá LCD monitor, našel jsem odborné názvy tekutých krystalů a reflexních fólií a smíchal je do jedné řádky s geologickým rozborem horniny, z níž by se mohla reálně skládat skála. Psal jsem o tom, co je za tou skálou. Střídání ploch. Neskutečně kýčovitých ploch s bílými vyrýsovanými mraky, jedovatě zelenými loukami, červenými květy máku a svítícími žlutými tulipány. A pak se to celé pokazilo, došlo mi, že jen aktualizuji dané vztahy a tvary, které tím ale ničím, oháním se slovy nějak nepatřičně banálně, došlo mi, že o žádném obrazu vlastně psát nechci. Vzpomněl jsem si na knihu Viléma Flussera, na to jak psal o válce písma proti obrazu, jak písmo vzniklo z obrazců, které se začaly řadit z leva do prava a jak ty řádky zničily původní přirozené vnímání obrazu. Tím, že obrazy se čtou, se ničí. Postavil jsem obraz k textu, který jsem napsal, a uviděl, že obraz opravdu prohrává, ale nikoliv tak, že by můj text byl nějak zvlášť skvěle napsaný, obraz prohrál jen tím, že už ho nebylo viděť. Text se stal skálou. Udělal jsem to tedy jinak. Cesta vedla jinudy. Spojení je tajné a nepodstatné. Zkouším to položit vedle sebe tak, aby to nebyla bitva. To co Vám přečtu je báseň, která se může i nemusí jmenovat Volání vzdálené procedury se nepodařilo.

Do rozhovoru mi vedou dráty

z rozhovoru tobě vedou dráty

oddenky srostlé z roku 95

psi a páni se prohazují

nemůžu přestat civět na špagát

Poznámky z daleka 

pod přítomnou čarou

něco ze sebe kouříš

Oddenky se zvětšují 

a nejdou prasknout

Ani otcovým 

plesknutím o stůl.

Ruka si odvykla:

smýká dokonale 

nehmotné lijány

nabíječky a porty,

svízele přítulu

naloženého

v tekutém nervu.

Úkol dne, nakrm si oči a uši. 

Spočítej kolik pokladů stihneš vynést,

vpašovat do reality stolu

kolik ti jich umře v náručí kebule,

kde vzít, když Brát se nedá,

když prsty se koupou v dotykových hladinách 

dlaně se klenou v zádech myší

tak dlouho, že podání ruky 

tlačí bublinu.

To stejné pleskání o stůl

jen do života se počítá víc 

pod život se počítá víc

je toho stejně, jen 

se to umí zadat

nestihá se vidět jak moc

se řeč liší od skřeku.

Řeč stvořená mluvit o nepřítomném,

v iluzi, že přítomné je vše, 

a pak mluv, pak dělej makej řeč!

Publikování je směšné slovo. 

S čím to porovnat, když tvarem je to voda,

výhonek brambory,

neroubovatelný k dřevěné křehkosti lidského chápání

ani řádka už není jistá, nejede do šířky
dál a dál přes stránku, není jak ve škole,

to hloubka visí nekonečně místo délky přímky,

každé podtržené slovo tě potřebuje, 

žádá si upravit, napravit křivdu, chybu, vnořit se do jednoho,

objetovat zbytek stránky.

A všechna otevřená okna,  

trčí kdovíkde, sledují a nedají se. 

Jak strašně zní v dnešní době  

nedovřené okno.

Bez přídavných jmen.

Zájmena seřazená v tabulce, to není rozhovor,

zájmena nejsou oslovení

many to many 

tak trapně to zní jak

vesmír samotný ve verši

který mlčí pro toho

kdo každý den na jazyku válí 

přechucenou mnohovinu

slepuje si ústa

klepe mravence 

z rukávu

Odkazuj za nás

babylon, nonstop a neser

když se to vybije je konec

ostrý jak výhled do kostřavy

sklo nespravíš

křídlo nenastavíš 

jen rozdrtíš aninevíšjak

trapným gestem do shasnutí

jako když fízlovi někdo utek

(neredigováno)

František Kobliha, Upír, z cyklu Pozdě k ránu, 1909-1910

Olga Stehlíková
Variace na Upíra

V jakési temné krajině zlatá skvrna luny
bez světla, kterým jsem doposud nešel
mihl se nízko a tiše nade mnou znavený obličej, sličný a bledý
bázlivé oči mé provždy atropinoval...

V jakési temnotě krajiny, kterou jsem doposud nešel
bez světla zlatá skvrna luny
tam nesl se tiše pár upířích křídel kovově černých a sametných, že celou oblohu stínily
bez vzruchu vichřicí vyplašených...

V jakémsi temném skvrnitém světle
luna krajiny, kterou jsem doposud nešel
tam dával se tichounce v let
v návratu od svojich bezděčných milenek
jich teplé mléko a ňader jich krev ssál

V jakémsi krajinném světle
zlatá skvrna temna
tudy jsem doposud nikdy se neplížil
když jsem ho zahléd... posledního suveréna
v skvrně noci měsíčné stonavé dcerky touží po jeho návštěvě
až zaryjí peruti horká jich lože
až bílým masem drsný ten jazyk proběhne
jim sladce zatrhá chorými víčky očí zanícených.

Démone nocí se zlatou skvrnou měsíce
kterou jsem doposud nešel
za nocí bázlivých, rozplizlých záblesky primérních pudů na obzoru:
Ty hrdý barbare, milenče všeho chorého,
jenž živíš se vitálnou silou panenských šťáv,
stižených dědičnou atrofií,
lascivní symbole dekadence!

Brloh tvůj je v srdci mém
nevím to -
duše má dělí se od těla, dostává upíří peruti
se zlatou skvrnou měsíce dává se tichounce v let
a pozdě pak k ránu procítá ve všedním parasitu,
jenž provleče den v profánním hluku ulice
prokletý dnešek v zhnuseném zítřku krajin, jimiž jsem dosud nešel...

Jan Preisler, Pan, 1901-1902

Viktor Špaček
Pan

Musím říct, že jsem tento obraz nechtěl, no, abych byl upřímný, vlastně jsem si ho spletl. Ten den, kdy mi Petr posílal náhledy do práce, jsem si totiž zapomněl doma brejle a místo obrazu jsem viděl jenom vír typicky Preislerových barev, který jsem považoval za jeho ranou malbu Jaro. Odepsal jsem poslepu Petrovi – "chci toho Preislera" – a už se těšil, jak mi ten obrázek pohladí duši a srdce rozezpívá. Na zmíněném obrázku je totiž pasáček s píšťalkou, ptáčci, motýlci, krásná rozkvetlá stráň a všechno čiříká a típá a jemnými, zvonivými hlásky volá: Je jaro, jaro! Pak jsem si ovšem brejle půjčil od kolegy a užasl a zhrozil se. Co to je? Co za hroznou, perverzní, lascívní scénu? Vždyť je tu jakási obluda, vysávající ženy!

Ovšem kdyby moje krtčí oči dohlédly aspoň k názvu, bylo by mi všechno předem jasné, ani bych obraz nemusel vidět. Pan. Vždyť kdo byl pan? Kdo byli faunové a satyrové, kteří s ním sdíleli tentýž rohatý, chlupatý a kopytnatý design, který později převzali křesťanští čerti? Říkám vám, že tito tvorové se v řecké mytologii ocitli za jediným účelem, a sice za účelem legalizace a legitimizace malované a sochané pornografie. A naprosto stejnou roli měli i v jiných kulturních obdobích, v jiných stylech, od renesance, přes baroko až k symbolismu! Jen vzpomeňte těch dráždivých obrazů, na nichž dovádějí satyrové s nahými nymfami, obrazů plných sexuálního napětí!

Pravda, tyto obrazy často pracují na principu jednoho starého židovského vtipu, který si dovolím ocitovat: Přijde Kóhn k Roubíčkovi do jeho starožitnictví a povídá: "Poslouchaj, Roubíček, chtěl bych obraz. Ale aby to bylo něco pěknýho, něco dráždivýho, jestli mi rozuměj." Rubíček se rozzáří a praví: „Kóhn, jdou v pravej čas, zrovna tady něco mám, budou moc spokojenej." Starožitník vytáhne obraz, Kóhn se na něj podívá a zklamaně říká: „Poslouchaj, Roubíček, co to jako má bejt? Vždyť tady je jenom nějaká drožka, nějaká herka, sníh a lampa!" A Roubíček pronese: "No jo! Ale ráčejí uvážit, co všechno se v tý drožce děje!"

Ano, na těchto obrazech nebývají věci řečené bez hezkého obalu: satyrové a nymfy se na nich většinou jen tak honí, různě nosí a tahají. Ovšem všimněte si: na každém takovém obraz bývá veliké křoví – většinou v pravém předním rohu. Jeho haluze se ještě chvějí, jak do něj právě zapadla rozdychtěná zpocená těla v objetí, a nedočkavě se těší na novou dávku ženských vnad a rohů a kopyt, která do něj za jednoznačným účelem neomylně směřuje!

A kdyby mi někdo přesto nevěřil, nechť se vypraví do lapidária litomyšlského zámku; tam je umělecké dílo, které se k tomu, kdo to byl pan, vyjadřuje naprosto explicitně. Mají tu sádrový odlitek řeckého sousoší nazvaného Pan učí mladého Olympa hrát na píšťalku. Ano, na píšťalku, takhle se to tam skutečně píše! Scéna je na první pohled nevinná: Je tu nahý mladík, bratru patnáctiletý, v rukou drží syrinx, tiskne na ni rty a zezadu ho s milým strýčkovským úsměvem v kozlí tváři objímá rohatý pan. Ovšem když sousoší obejdete, podíváte se panovi pod pás a spatříte to bidlo, na kterém ta obluda sedí, navždy vám slovo "píšťalka" zhořkne v ústech!

Kdepak. Říkám vám, že rohy a kopyta a chlupatá stehna satyrů jsou tu jenom proto, aby tvořila působivou zkratku mezi nadýchanými obláčky helénského nebe bohů a nejhorší, nejztajenější žumpou současné pornografie.

A to vše v tomto Preislerově obrazu je, ano, je to tam! Ta zrůda ta děvčata vysaje a zahodí. Ta zrůda rozdrtí jejich jemná těla chlupatými pažemi a její křivé zuby do dívčích rtů vstříknou jed všech padesáti odstínů šedi a svobody zároveň. Ta obluda jejich panenská těla zprzní, poláme a prosytí pachem svých kozlích žláz! Je jaro, zpívá ptáček, děvčata na to všechno trpělivě, natěšeně čekají jako děti ve frontě na zmrzlinu.

Adolf Gärtner, Tvář, 1910

Miroslav Olšovský

Tvář

Tváře, které na ulicích potkávám, mě zbavují sil. Vidím je před sebou bezbřeze se sunout mezi domy, bez totožnosti i beze jména, neboť neztratily jen souvislost s lidskými obličeji, ale i řeč, jíž by mohly o sobě vyprávět. Zpuchřelé obrazy svých vlastních chatrných myslí, z nichž už nikdy nepovstanou portréty. 
Každá tvář má příběh, ale ne každý jde vyprávět. Jako příběh těch, z nichž zmizela veškerá podoba dříve spjatá s mužem či ženou, dítětem, anebo dokonce s míčem, a proto se oddaly jen svému vlastnímu účinku, jímž na ostatní působí a jejž za sebou zanechávají jako nějaké pableskující plazma. Spíše smíchem ztrnulé masky než obličeje. A jak z nich pomalu po kapkách vosku odtéká čas, kdesi za nimi se začíná hromadit potrhané nebe, vylisované prázdno coby neblahé i marné vysvětlení toho, proč tady na ulicích zůstaly.
Vlastně nepotkávám tváře, ale jakési díry v časoprostoru. Namísto slov se jim derou na povrch mezery, kterými se pomalu propadává svět, co tu kolem nich kdysi stál, až z něj zůstávají jen trouchnivějící kulisy jako ztemnělé pozadí brány vedoucí do nikam. Krabaté kůže v napjatém tichu, tak by mohl vypadat jejich portrét, se dvěma očima namísto otázek a s čárou úst namísto odpovědí, tak by mohla znít jejich krátká monografie, kdybych ji dokázal vytvořit, neboť monografie znamená jedno, lhostejno jestli psát či malovat, kdežto já se každé jednotě vzdaluji. Monografie jako jakýsi šerosvitný obal života, který zmizel, jako by ani nebyl, z něhož mi zůstaly jen tváře beze jmen.
Protože kdo je zobrazen, ten už v jistém smyslu není. Stal se z něj přízrak, v který se sám nenávratně proměním.

(neredigováno)

Bohumil Kubišta, Hypnotizér, 1912

Ondřej Lipár
Hypnotizér

Teprve když jsme došli
pochopil jsem: nemáme se kudy vrátit

Kdybys mě nechal
víš nedá se nedá se pořád
vláčet včerejší balast
zítřek si vezmi
kdybys mě nechal
utopit mezi stránkami
uprostřed rozlitých vět
svět dával smysl
ještě v předchozím odstavci

Maká prsty po kůře
po závitech
v lalocích pátrá
vyhasíná do bledosti
není toho moc co se dá říct

Salonní trik způsbí
že už si nezvládne ani přečíst noviny

Všechno bylo stanoveno
udatní budou udáni
skromní budou skartováni
průbojní budou bojovat

Zbytky nápisů na stěnách
zatuchlá ozvěna
hrobky nikdo už neví čí
reliéfy skoro hladké

Moc mu nezbývá
jen to něco málo nechat
krom ztuhlého těla

Nechci moc
vzít tě do rukou a projít bez úhony
do další kapitoly

Potravní řetězec zpráv
obrazy událostí
blízcí přátelé
spasení

Strany skupiny zájmů
vývojka

Na co se podívat
historii přehrát později
seznamy

Zpěv ptáků následovníků
směry
zdvojené kříže

Ty zkoumáš
vytváříš

Ulož zapiš čti
skonči