Úvod a komentář Luděk Lukůvka
Luděk Lukůvka, Úvodní slovo k veřejnému čtení Hany Fouskové
Rád bych zde představil básnířku a malířku Hanu Fouskovou z Liberce. Jsem moc rád, že má tu možnost podělit se o svou tvorbu v kavárně FRA. Když na konci 90. let vyšla v Liberci sbírka básní Jizvy, pro mnohé z nás to bylo jako zjevení.
Většina z nás o autorce netušila, protože většinu svého života strávila ve Světlé v Podještědí, ze společenského a uměleckého dění se vytratila na konci 60. let, kdy se účastnila např. kolektivní výstavy pořádané Věrou Jirousovou. Z této doby se také datují její básnické texty, z nichž některé byly právě otištěny ve sbírce Jizvy. Její reedice a další básně vyšly ve sbírce Troud (Host 2003), za kterou byla navržena na cenu Magnesia Litera. Další a zatím poslední sbírkou je Psice, která vyšla v nakl. Dybbuk v roce 2008.
Vydané sbírky nezůstaly bez odezvy, vyšlo několik nadšených recenzí, ve kterých se mísil údiv až úžas nad tím, že tu máme básnířku s tak výrazným viděním, které je přímo vrostlé do krajiny hor, ve kterých H. F. žije.
Poezie, která je mimo dobové proudy, kde se slova jako luna, měsíc, hory vynořují jako skutečně živá obraznost člověka s rozjitřenou myslí zcela autenticky propojenou se živly. Člověk zažil takřka opojení zvláštní magickou až spirituální atmosférou těchto básní. Přitom autorka obnovuje v básnickém výrazu to, co se ze současné poezie už vytratilo, zjitřenost syrové krajiny, která se promítá do tíživého osudu člověka. Průraznost a samorostlost takové poezie není příliš vídaným jevem. A tak se Hana Fousková stále vydává na cestu spíše k přírodním živlům, básně jsou plné prostoru mezi snem, krajinou a onou tíhou osamoceného osudu. To samé se dá říci o jejích obrazech, které jsou ovšem povýtce figurální, často jsou to portréty, nebo třeba portréty psa propleteného se stromy, kde se příznačně proplétá les se zvířetem.
Setkání s poezií Hany Fouskové je nečekaným poznáním, že slova jako hvězdy, nebe, noc, oceán, můžou zarezonovat tak silně, jak už dlouho v české poezii nebylo slyšet. Ač má Hana Fousková taky své oblíbené básníky, její vlastní tvorba skutečně vyvěrá z ní samé a zdá se být vzory spíše nepoučena nedotčena. Máme onen silný pocit autentické vize, jaký jsme mívali třeba při četbě některých prokletých básníků.
Poslední tvorba jde možná ještě více na dřeň, básnické obrazy jsou zjednodušenější, přímější, zpátky se vrací pořád ty staré jizvy, které působí onu trhlinu mezi světem a autorkou, trhlinu, která má minimálně dvojznačnou povahu. Je to především úděl autorky, který poznamenává její tvorbu temně zpěvnou, syrovou strunou, ale také je to trhlina, která dává autorce zahlédnout mezi světy světla a přízraky, jež často nepřijímáme, nepouštíme si je k tělu. Trhlina mezi světy, která u Hany Fouskové zcela zjevně v její poezii existuje. Nemáme co do činění s žádnou hrou, ale tvrdě žitou zkušeností.