Básně Jiřího Tomáška čtou Petr Borkovec, Vratislav Färber, Tomáš Hudec, Robert Krumphanzl, Miroslav Olšovský, Antonín Petruželka, Pavel Rajchman, Jiří Soukup, Marek Vajchr aj.
Úvodní slovo Vratislav Färber
Jiří Tomášek (1951 v Praze) absolvoval roku 1975 Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor teorie kultury. Od té doby pracuje jako úředník. V roce 1987 vydal v samizdatové edici Kde domov můj sbírku básní Banalita; reeditováno v Triádě 1999. Ve stejném nakladatelství vyšly pak sbírky Málo slov (2009) a Na písku (2015). Básně publikoval v těchto periodikách: A2, Listy (Čtení na léto), Literární noviny, Paternoster, Pěší zóna, Psí víno, Souvislosti. Žije v Praze.
Vratislav Färber: Úvodní slovo
Dámy a pánové, značné je rozpětí v autorské sebeprezentaci... Někteří básnící jsou holt plaší. Ve snaze napomoci náhodě, která nám může přinést leckteré básnické hodnoty, se utíkáme k tomuto osvětovému – ale i benefičnímu – gestu. Tres faciunt... – Tomáškovy básně přečteme, jak tu sedíme, v abecedním pořadí, ze všech jeho knih, zejména z poslední, vydané loni na podzim v Triádě.
Souboru z let 2006 až 2013 Na písku čtyřiašedesátiletého Jiřího Tomáška předcházely nakladatelstvím Triáda vydané knížky Málo slov (2009) a ze samizdatové edice KDM přejatá Banalita (1999).
Laděním i poetikou zde autor navazuje na svou druhou knihu. Ta – oproti Banalitě, jež obsahovala básně drsnější, občansky rezistentní – znamenala ztišení kritického gesta, dostředivost a větší koncentrovanost na hodnoty spíše duchovní – a s tím spojený ráz lyrické kontemplace.
V Banalitě autor ostře zahlédl mytologémata, groteskní znaky i mechanismy normalizační moci, jak se mu jevily zejména v mikroklimatu lampasáckých Dejvic. (Nomina /sunt/ omina – chodíval jsem na bubenečskou Základní školu náměstí Svobody s Klementou Čepičkovou, dcerou generála a vnučkou prvního dělnického presidenta...)
Citlivost pro tajemné jevy městské (pro změnu nuselské či michelské), ale též mimoměstské přírody, kam jsou často zasazena drobná, ovšem podstatná zahlédnutí, charakterizuje sbírku Málo slov.
Zde i v poslední knížce si Tomáškovo psaní nadále podržuje paralelismus lidského a přírodního, osobního a nadosobního. Častěji se vyskytují reflexe tématu míjení – při soustředěnosti se na „věci“ podstatné a blízké: rodina, příroda, víra. Ubývá introspektivního ponoru.
„Nóvum“ je četnější výskyt lyrických momentek, kdy viděné je „pouze“ – nekomentovaně – kladeno, a vyzní tak bezprostředněji a přitom „věcněji“ podoba zahlédnutého (a zaznamenaného) jevu, světa...
Lapidárnost a nekaždodennost záznamu nám sugerují, jako by básně byly psány z nutnosti – nejen chvíle. Jde o vzácnou kontinuitu občasného usebraného psaní – autor „trvá na svém“, jen čas psané pozvolna proměňuje. Čas osobní, ale i ten okolní, který básník nechává svobodně vyvstát.
Málomluvnost a zhuštěnost těchto autorových textů se projevuje i ve tvaru: vystačí si s čtyřverším. Zde nutno ocenit schopnost i volbu této „asketické“ – (českou i světovou tradicí zatěžované) – formy básnické výpovědi. Tomášek ji občas variuje, pracuje s délkou verše, s asonancí, gnómou, nepřehání pointy, daří se mu vyhnout se (manýristické) poetické bižuterii.
V polovině osmdesátých let se básník na patnáct let odmlčel, poté se pokoušel vyslovovat (se) pomocí „mála slov“. Ztišení – i odcházení (nejen slov) dostává nyní případný tón tajemného vyhasínání. Zmenšující se prostor – ale i čas – pro vyřčení je implicitním refrénem současné Tomáškovy tvorby. Smírné vědomí „nirvány“, která má však stále sílu promlouvat i co říci...