Uvedení souborného básnického díla 

Petr Borkovec, úvodní slovo

Jak pěkně napsal překladatel Petr Zavadil v nakladatelské anotaci „Při vyslovení jména Miloslava Topinky čtenáři poezie špicují uši“. To je fakt! Nad Probouzením vážně nevím, kam s ušima, křísnutí se ozývá z mnoha stran: oblíbené Svítáníčko z Trhliny; čára Cesty do Cholupic, z které si už pamatuju jenom „nahá kurva na jedné, lov na tygry na druhé zdi“; nové básně Prosvítání, které vlastně neznám (Miloslav Topinka je měl asi dvakrát na průklepácích v kavárně, dal mi je do ruky, a vzápětí mi začal předvádět báseň Já je někdo jiný, začal ve mně rukou „vyvolávat novou citlivost“, přičemž mě o ty průklepáky zručně a nenápadně připravil a stopil je v aktovce). Nakonec nic z toho: když jsem soubor Probouzení dostal do ruky (a nikdo mi ho z ní nerval), první bylo: konečně znovu vyšel Utopír!

Někdy v osmnácti, kdy jsem Miloslava Topinku (a jeho básně) vůbec neznal, neznal jsem nic, (a nevěděl, že jednou budu zblízka pozorovat, jak tahá jednu dlouhou marlborku za druhou a říká po svém to své: „To je fantastický!“), tak někdy tenkrát jsem narazil na fialového Utopíra a v něm na báseň klinkání umíráčku.

Zemřely stařenky
zimomřivé mřenky
vítr je zavál
za hřbitovy

Verunky, Mařenky
zavřely své střenky
mlčí až za práh
šetří slovy

A tak dál. Pak se tam rýmuje „teslice“ a „třeslice“, a pohřeb vychází z domu. Nerozuměl jsem tomu, neznal ta slova – ale rozuměl jsem tomu a znal ta slova. Všechno v té básni mi něco připomínalo – jo, to bylo ono! A ozývalo se to v chalupě uvnitř a zároveň na konci vesnice. Stařenky se mi plížily a plazily u nohou, nesnesitelně šmejdily pod nohama, a zároveň rostly někde za hřbitovem a odtamtud mě svolávaly podivuhodným jazykem – to bylo něco, co jsem v tu dobu žil, ale zmatkoval s tím a neviděl to – a naráz při téhle básni spatřil. Celý prostor vesnice se zničehonic rozevřel i sevřel, všechno se kývalo sem a tam a umíráček byl slyšet zdálky, matně, a zároveň klinkal v kuchyni, u dřezu, ostrý, nesnesitelný.

A pak ten verš „zavřely své střenky“ (tj. stařenky, mřenky, Mařenky, co zemřely) – ostatně díky němu jsem si teď nad Probouzením na tohle všechno vzpomněl. Vyhlašuju ho pro dnešní večer za „Nejkřehčí verš na světě“ – už tenkrát mě – uprostřed šustotu, ostřížích očí, prapodivných zvyků, kůže, pat, pachů zimomřivých stařen – okouzlil jemností a lehkostí. Když – je to skoro třicet let – umřela teta Lojzička Veselková, řekl jsem babičce, že „zavřela svou střenku“. Babička se na mě divně podívala a pravila své obligátní: „Skončíš jako Borkovec!“ Čímž samozřejmě myslela mého otce – ale jako obvykle měla několik pravd najednou.

U některých textů člověku ledacos dojde. A to poměrně omračujícím způsobem. Samozřejmě nejde o literaturu a psaní. Takže křís ho! a děkuju.