Čtení jako koncept – Jiří Kolář
 
Veřejná čtení poezie mívají jedno společné – při poslechu básní jsme zahlceni jejich množstvím, zatímco konkrétní báseň, kterou jsme právě zaslechli, si nemáme šanci znovu připomenout, neboť jsme již zaměstnáni básní následující. Nemůžeme se k ní navrátit jako při soukromém čtení.

Přitom je takový návrat důležitý především v moderní poezii, neboť ta je na variaci a obměně jednoho a téhož motivu, vytvářející rytmické opakování, založena.

Dvanáct lidí po sobě přečte jednu až tři mnou vybrané básně z Kolářova cyklu Y 61 z básnické sbírky Básně ticha, přičemž si můžou vybrat pořadí i počet básní, které nakonec přečtou.

Teprve v opakování a variování původní básně totiž vyvstane její skrytá hloubka, teprve v opakování, vytvářející jistou monotónnost poslechu, bude báseň díky tomu, že ji přečte vždy někdo jiný, nasvícena z několika perspektiv, jež můžou vhrnout světlo na další Kolářovu tvorbu.

Zprvu jsem chtěl minimalizovat množství přečtených básní na jednu, ale nakonec jsem se rozhodl při přípravě tohoto konkrétního večera rozšířit počet básní na tři, protože očekávám, že rytmus vyvolaný čtením a opakováním tří básní bude zkrátka zajímavější. Opakování, která vzniknou, budou náhodná.

Tři básně Jiřího Koláře Večeře, Královna lesa a Říct či neříct četli v tomto pořadí Michal Maršálek, Petr Maděra, Ladislav Čumba, Miloslav Topinka, Petr Borkovec, Josef Straka, Vít Janota, Tomáš Hudec, Tašo Andjelkovski, Antonín Petruželka, Jaromír Typlt, Miroslav Olšovský.