Uvádí Borkovec

Sedím na bobku, nad louží, a dělám účty

Čtení z nové básnické sbírky Les, která v říjnu vychází v nakladatelství Dauphin.

Jitka N. Srbová (1976) vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011) a Světlo vprostřed těla (2013).

Musíme si vážit svých stavení.
Stavení: stav, ve kterém se stojí.

Petr Borkovec, Lesy Jitky Srbové

Les je starý muž.
Les blázní.
Les ti patří.
Les se buduje za barákem.
Les má problémy.
V lese je možné cokoli.
Les v pozoru.
Les si myslí.
Les někdo potkal cestou do práce.
Les cestuje v utajení.
Les o půlnoci mizí.
Les nám vlezl do milostné předehry.
Strašidelný les tleská.
Prostřels mi les.
Les se děje.

Ano, „les se děje“, píše Jitka Srbová. V její nové sbírce (která myslím představuje vrchol toho, co dosud napsala) se les skutečně děje nepřetržitě. Překotně i v poklidném tempu i (nesnesitelně) zpomaleně; les se děje v dálce i tak blízko, že vidíme jen strukturu borovicové kůry, která připomíná všechno jenom ne borovicovou kůru (navíc to hnědé vrstevnaté „cosi“ právě promluvilo); les se děje kolem lidí, o nichž se tu mluví, i v nich samotných, v jejich tělech a hlavách; les se uskutečňuje uvnitř toho, kdo promlouvá, i kolem něj. Les je starý muž i tajemný pasažér. A je i tím, kdo k nám promlouvá, kdo myslí, blázní, tleská a leze do milostné předehry. Básnířka – a to je ohromující už při prvním listování tou spletí – les pochopila a brilantně „vytěžila“ (s pomocí nějakých obzvlášť talentovaných nymf) jako metaforu, paralelu, symbol i prostor, který stojí za to si dobře prohlédnout a dobře popsat. Líbí se mi, že autorka neslevila: les hraje hlavní roli v celé té rozsáhlé sbírce a až do konce se ukazuje v překvapivých podobách a polohách.

Když se to takhle pojmenuje, zní to pěkně, ale vlastně bych to řekl jinak: Jitka Srbová ráda chodí do lesa (asi do nějakého, který má jméno), o tom lese ví dost (má tam „své“ přátele, „svá“ místa) a, umí se v něm chovat, pozorovat, umí sbírat houby i přiblížit se k srnci tak, aby ho nevyplašila. Nejspíš to dělá od dětství; tyhle věci se za měsíc nenaučíte. Les ji patřil, patří.

Ale teď v letech 2014, 2015, 2016, když se proplétá stromy a prodírá houštinou, doléhá na ni, že les je taky hrůza hrůzoucí – to cítila vždycky, ale teď to ví, teď to zesílilo; a už to není hrůza nad každé pomyšlení a bez příměru – naopak: nyní ji připomíná mnohé z toho, co denně žije. Když teď chodí lesem a pozoruje slimáky, jehličí a kameny – vidí tolik paralel ve vztazích, svých, svých blízkých i lidí, které míjí. A tak dál. Taky bych zmínil Jitčinu obavu z toho, že les je v ohrožení, tolika lidem – v lepším případě – lhostejný (chci říct, že jakýsi „eko“ rozměr její sbírky bych vůbec nepodceňoval a jsem za něj rád). Autorka se ohledně toho dovede rozkřiknout: „Neříkej, že nevíš, co je les… Les ti leze z očí!“ Vynikající!

Tak.

„Neplač, muchomůrko“ Daisy Mrázkové považuju za jednu z nejlepších českých básnických knih. Je možné, že Jitka Srbová napsala druhý díl.