Dva výrazné slovenské básnické debuty posledních let. Eva Tomkuliaková (1982) a její sbírka Sie forma (2014) a Michal Tallo (1993) a jeho debut Antimita (2016).

S podporou Literárneho informačneho centra, Bratislava.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Dvě básně vleže. Dostal jsem dvě básně od MT a ET – a obě jsou, říkal jsem si hned – vleže. Obě dvě tak nějak vláčné a bezvládné, že jsem si pomyslel, že byly vleže i napsané. Jako by jejich slova, konce veršů a přesahy nemohly zabrat, pozvednout se, a zároveň v nich nějaký pohyb byl, ale malátný, nedokončený, částečný. Ačkoli ustavičný.

Čtu ty texty a vidím: ten, kdo leží, to zkouší, zkouší pohyby, nějakou energii tomu věnuje, ale mnohem víc energie věnuje zkoumání a zaznamenávání té malátnosti, pozoruje to všechno s odstupem a měří a váží a zvažuje každý detail (ET se dostává k veršům, které vypadají jako odstaveček náročnější studie z časopisu Vesmír; MT k veršům, které vyhlížejí jako zpráva z ohledání nalezeného těla). Je to zároveň tak důvěrné (ty prostory, v nichž se to děje, jsou, cítím, ohraničené, měkké, cítím je – překračuju jako čtenář nějakou hranici, jsem tak blízko, slyším dech a lehám si do toho). Je tu všechno tak důvěrné a tělesné a promiňte „domácí“, a zároveň tak neosobní, netělesné, odcizené a bezkontaktní.

A pak na konci se u básnířky zjeví ruka někoho druhého a u básníka se mluví k někomu „kdo přes listy neuvidí, jestli a co tu předstírám“ – a všechna digitální estetika a anestetická poetika jsou upozaděny – přichází touha být s někým, mluvit k někomu, bolest z toho, že je to nesnadné, nemožné. Zůstává melancholie, něha, nutkání někoho sevřít. Čímž nechci říct, že jsme se přes nové překážky dopracovali ke starým dobrým citům – a vydechli si, že jsme na známém území. To vůbec: nové city (bázlivá něha, nejisté nutkání atp.) na novém území, změněné k nepoznání a plné palčivých ech.

Jen tak improvizuju, cítím, že reflexe vašich básní by chtěla úplně jiný jazyk, aby to bylo ono. Tohle všechno je moc horké… viď, Evo… Michale… dobrý večer…