Uvedení

Petr Borkovec, úvodní slovo

Řekl jsem – ze zvyku – že Olga Stehlíková vydává druhou sbírku. Ale to nestačí. Když člověk tu rozložitou, děravou, skoro prázdnou, bílou a žlutou záležitost (která je navíc neúplná, protože její kus visí někde poměrně daleko na síti) zahlédne, dotkne se jí, nabere trochu do ruky a do hlavy a zavadí o nějaká písmena a slova – trochu se lekne, neví, pocítí, že něco nehraje. V první chvíli – řekl bych – doufá, že to všechno brzy skončí! Divné pomine – a on se zklidní, sedne, lehne, bude obracet stránky a začte se.

Ale potom se mu prstík propadne do důlku, těžký sešit protivně sklouzne z kolen (přitom se třikrát prudce prohýbne doprava, jednou vláčně doleva, pak se zavře a pak otevře na jiném čtverci), pak náš čtenář jedním vejčitým otvorem zahlédne parkety a druhým tři prsty své pravé nohy, z bílých ploch se mu udělá nevolno a text řádku, který předtím zahlédl (a vzápětí ztratil) a který zněl Výrazně méně drinků už rekreantům vypili dospělí orangutani (není si teď jistý, jestli tam stálo vypili nebo vylili; není si upřímně řečeno jistý ani orangutany, chudák!) – zkrátka ten nedočtený řádek dorazí celou situaci. Čtenář se nezačetl, ani nezačte.

Olga Stehlíková Vejce nevydává a Vejce nejsou sbírka. Nebo: nejde jen o vydávání, nejde jen o sbírku. To, co máme před sebou, Olga umotala, provedla, vyplivla, snesla (kdo si představuje slepici, má málo fantazie: snáší kdekdo, třeba překrásné stehlice Carduelis carduelis s červenou maskou a žlutými pírky na křídlech; vejce snáší i většina hadů), Olga tuhle záležitost postavila, poskládala, porodila atd. A je to věc, je to diář, skříňka, šperkovnice, koupelnová zažloutlá schránka v nejhnusnější koupelně nejhnusnějšího penzionu, je to relikviář, bedna s hračkami, co se musí vyhodit, protože si s nima nikdo nehraje, je to obtížný trezorek.

Tak by se dalo pokračovat celý večer, slovesa a divné věci, v nichž něco je.

Myslím, že Olze Stehlíkové šlo o to udělat, ukázat vznik; moment, kdy se to začne dít; okamžik, kdy se dva hlasy, dvě složky, dvě slova, dva verše, dva lidi spojí, srazí, zcelí – čímž započne něco třetího. Vejce předvádějí zrod, jeho vzácnost a křehkost; všechno možné, na co musejí být dva.

Ta kniha (spíš TO!) je vteřina, kdy jedno zjistí pravý důvod toho, proč chce druhé – i když je to celé úplně narvané těžkostmi všeho druhu.

Olga Stehlíková je žena slova: a proto jde také o to zhmotnit odpověď na otázku, jak vzniká báseň, poezie – Olga napsala a vytvořila básnický zápisník jako završené dílo (když se jí teď někdo zeptá, jak píšete, co je inspirace, kam na to chodíte? píšete ráno, večer? a podobné známé otázky – strčí mu mlčky do ruky věc a ani nemrkne – to se mi velice líbí).

A – když tak Vejce obracím ze strany na stranu – cítím, že se tu předvádí a nabízí i míjení, osahávání s nejistým výsledkem, možnost nezcelení a nezrození. A také to, že slabé, podezřelé a nevábné prvky, mohou složit silný, nevídaně okouzlující celek. A vůbec tyhle vzniky: všechno náhody nad pomyšlení: přehození hlásek, přeskupení slovosledu, vystoupení na špatné zastávce, chybně zaslechnutá výčitka, blbý název restaurace nad hroznou partnerskou hádkou…

Takže si tu věc nestrkejte do knihovny, stejně se vám tam nevejde – a navíc: potravinářské přikázání č. 69/Sb., vyhlášky 69 zní: „Vejce nesmí být skladována s jinými produkty!“ Dobrý večer.