Úvodní slovo Martin Stöhr (Host) a Petr Borkovec.

Čtení z nové (šesté) sbírky básníka a překladatele Milana Děžinského, významného představitele střední generace současné české poezie.  

…co si počít s nocí, v níž se nezasebevraždí
ani jeden český básník.
Dojít k lesu, než se úplně zavře.

Milan Děžinský (1974) vydal sbírky Černá hodinka, Kašel mé milenky, Slovník noci, Přízraky a Tajný život. Jeho druhá sbírka se setkala s velmi dobrým ohlasem u kritiků. Básnické sbírky Slovník noci, Přízraky a Tajný život byly nominovány na cenu Magnesia Litera za poezii. Milan Děžinský překládá z angličtiny (Dickinsonová, Norton, Dawe, W. C. Williams, Oldsová aj.) Jeho básně, recenze a překlady byly publikovány mj. v časopise Host, Weles, Aluze, Tvar, Pandora a v různých sbornících. Jeho básně jsou pravidelně uváděny v ročence Nejlepší české básně (Host 2009, 2011, 2012, 2013, 2014). V roce 2014 byl nominován na Drážďanskou cenu lyriky a v roce 2016 se stal prvním laureátem mezinárodní Ceny Václava Buriana za poezii.

Martin Stöhr, Na okraj Obcházení ostrova

Milý Milane,
chtěl jsem se podívat, jak to děláš. Přečetl jsem si v posledních dnech jen Tvoji první sbírku, tedy tu, co vyšla v Hostu. A pak tuto poslední, novou. Je to divné, že? Musím si ty knížky, kterým jsem byl nedávno tak blízko, znova přečíst. Přečíst doopravdy, narovnat jim hřbet, odložit je v únavě, usnout a zase se k nim vrátit. Nikdy si z nich skoro nic nepamatuju, nepoznávám je, jsou pro mne čisté a neznámé. Redigování je jako zkouška z anatomie. Načerpat sumu a pustit to po vodě, udělat si znova místo, jenže ono to nikdy úplně nevykape.

Jsem pak plný divných, nicotných vzpomínek na minulost a neidentifikovatelné verše. Žiju v bludu, že Tě dobře znám, ale prakticky nikdy jsem Tě neviděl jinak, než v základní figuře literáta, za kavárenským stolkem. Potkal jsem Tě poprvé před dvaceti lety, v nějaké zahradní pod Vyšehradem, dodnes bych přísahal, že po obloze pluly nahřáté rybí měchýře vypouštěné výskajícími dětmi. Také jeden z Tvých tehdejších veršů, takto nesmrtelný, zavařenina v temné komoře mé paměti. „Já znám hodně básníků, ale mne zatím nikdo nezná…“, řekl jsi mi tehdy se smíchem. A dál už nic, žádné hořké stížnosti a vymknuté kecy. Žádných patnáct piv, prosrané spoje a nad ránem slzy v nonstopu, jak jsem to znal ze školy poésie v Králově Poli.

Základní fascinace Tebou je po léta stále stejná. Jak může člověk, který je v sobě evidentně dobře usazený, psát tak silné básně? Inspirovaná a silná řeč se nedostává zadarmo, to se musí jeden někde spálit, to musí jeden už na úsvitu zahlédnout přízraky, to musí vědět, co ani vědět nechce. Říká se, že v očních partiích se odráží dlouhodobé rozpoložení osobnosti a kolem úst pak krátkodobé stavy. Asi to máš, chlapče, naopak. Až když Ti na pozvánce na tento večer na fotografii odřezali oči, zahlédl jsem, že i Ty máš na ústech stopy hořké soli.

Byli jste s Bogdanem Trojakem, Vojtou Kučerou a dalšími o nějaký ten rok mladší a to udělalo svoje. Kdesi tam vedla nezbadatelná čára, za kterou začínaly normální poměry. My jsme na střední ještě zažili temné lesy ducha, nebylo kde brát, slyšeli jsme houkat sotva všelijaké Sýse a když tomu naráz odzvonilo, vrhli jsme se do otevřených dveří pravé literatury jak na žranici. To se pak dlouho degustovaly různé post-ismy, až z toho byla kocovina. Vy už jste mluvili sami za sebe. Tehdy jsem to viděl jako deficit; někteří z Vás se mi zdáli bez výrazu. Jenže dnes to vnímám jako zřetelný klad.

To je druhá podstatná fascinace. To, co píšeš, je v zásadě pořád stejné. Cituji: „Autorova píle netkví v šíři toho, co si v básních nebo v překladech vyzkoušel. Naopak je s podivem, jak mírně se jeho sbírky od sebe liší. Z hlediska formálního i tematického se posouvá, ale s radikálními odlišnostmi nepřichází. Přesto můžeme tvrdit, že každá jeho další kniha je vždycky o stupínek lepší a přesnější. Údiv nad tím, jak to ksakru Děžinský dělá, je údivem nad tajemstvím, které slibuje poezii.“ Tak pravil recenzent, a to, co si s ním pořád opakuji, je otázka: „Jak to ten chlap ksakru dělá?“

Nevím, ale napadlo mne, že možná neděláš nic moc. Že jsi svou autorskou moc vědomě potlačil. Napsal jsi, že „duch bloudí a hledá, kam přisát svůj otisk“. Ty jsi jemný spisovatel, básník lovec a stopař, básník čekatel. Úkol je jasný – nevyplašit Ducha! „Máš-li co říct, je odvaha mlčet.“ To je také Tvůj verš a dotýká se největší odvahy každého skutečného umělce.

Jednou jedinkrát jsem Tě spatřil jinak než za stolem, ale zase jsi seděl. A já jsem Tě tajně pozoroval při práci. Bylo to jakési dávné letní ráno u nás na pavlačáku. Všude na podlaze se váleli chlastem napuštění spáči, jen Ty jsi strnule seděl v houpacím křesle přikrytý károvanou dekou a místo očí jsi měl takové ty bdělé škvíry s nehybnými zorničkami. Byl to ten nevýslovný pohled, kterým se vyprovází loď.

Zázrak je v tajemství zraku. To je ta Mandelštamova sentence, která uvozuje Tvoji druhou sbírku. „Jednou se komusi podařilo vyfotografovat oko ryby. Na snímku se objevil železniční most a některé detaily krajiny, ale optický záznam rybího zraku to vše ukázal v neuvěřitelně znetvořené podobě.“ Rozumím tomu tak, že Ti jde o to, dotknout se skutečnosti v její čisté podobě, komunikovat s ní v jejím jednoduchém řádu, ne ten řád vůlí znetvořit. Když napíšeš, že „Dunaj v Bratislavě není širší než Labe v Roudnici“ rozumím tomu tak, že „Dunaj v Bratislavě není širší než Labe v Roudnici“.

Taková rozkoš! Jednoduché otisky světa bez přidaných sladidel, barviv a konzervantů. Encyklopedie říká, že „ostrov je kus pevniny, menší než kontinent a větší než skála, který vystupuje z vody“. To je fascinující definice. Obraz naší celistvosti i křehké samoty, obraz naší situace. A Ty to všechno obcházíš jako tichý hlídač. Obcházíš to, co nikdy v klidu obejít a ohlídat nelze, i když se zdá, že bůhvíco víme.

„I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. 
Báseň není život“

To je Tvé svědectví Milane, Tvůj součet, závěr ze strany padesát jedna. A v tom je to celé. Báseň není život. Ale ty umíš svým psaním kus pravého života darovat.

Je to kus větší než skála…

Petr Borkovec, Úvodní slovo

Úvod může být různý, a tak dnes ode mě nic o Milanově poezii (to stejně lépe řekne Martin Stöhr). Rozhodl jsem, že Ti, Milane, napíšu (pokusím se napsat) báseň jako poctu a gratulaci ke knize. V Obcházení ostrova se mi hned na první čtení líbily básně v podobě svědectví, úlohy, statistiky, písničky zaslechnutá v baru… Přepsané, dopisované nebo dobře vytržené slovesné fakty… To je myslím, jako i jiné věci samozřejmě, u Tebe něco nového. Tak jsem se nechal inspirovat a zde jedna moje-tvoje píseň. Mohla by se jmenovat Píseň zaslechnutá a rovnou a rychle přeložená a vyškrtaná v baru. A mimochodem: když si čtu anotaci k Tvé nové sbírce (Básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení.), vidím, že jsem ji zaslechl, rychle přeložil a vyškrtal vhodně. Všechno sedí.  

Náš ostrov je jen náš.
Rozechvění je úplné.
Víš, že se třpytím jen pro tebe?
Chycená na tvém vlasci, na tvém kouzlu.

Na našem ostrově je zaseto vše
Když říkám vše, myslím vše
Srdce našeho ostrova bije
Tak proč mne nevzrušuješ víc

Na našem ostrově je zaseto vše
Na našem ostrově nikdy nemám dost
Dostal jsi dobrý, dobrý materiál.
Přetav mě v milostnou báseň.

Když se dotýkáme,
objímám tě v nebi.
Náš ostrov je jen náš,
když se na něm milujeme, 
milujeme se na ostrově v nebi.

Možná moře teče přímo mnou
Najdu je, pokud se potopím hodně hluboko
Stíny při plavání a denní snění
Dostanu se tak daleko, jak jen to půjde

Když se dotýkáme,
objímám tě v moři.
Náš ostrov je jen náš,
když se na něm milujeme, 
milujeme se na ostrově hluboko v moři.

Hoř tak, jak mě miluješ.
Rozechvění je úplné.
Na našem ostrově nikdy nemám dost.
Přetav mě v milostnou báseň.