Uvedení novinky (Fra)  

Povídky souboru Lido di Dante nás přivádějí do malého letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. To místo je zářivé a krásné (moře a pláže, vodní ptáci v lagunách, ústav pro výzkum dun a místo betonových apartmánů báječný prosluněný borovicový les na pobřeží) i temné (prastará nudistická pláž, agresivní a podivínští naturisté, ropné vrty, transvestité, prostituti, bary plné zlodějů a strašidelný borovicový les, v němž Dante rozepsal Peklo). Dvanáct textů tvoří malého průvodce po místě, v němž se světlo a stín střídají trochu rychleji, než jsme čekali. A samozřejmě dojde i na výlety (Cattolica, Brisighella), protože Romagna mia, synku, je krásná zem plná hvězd, lanýžů, motorek Ducati, plněných těstovin, serenád a neodolatelných lidí.               

Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem. Pracoval jako redaktor revue Souvislosti, Nakladatelství Lidové noviny, Lidových novin, Literárních novin. V současnosti pracuje jako dramaturg café Fra a redaktor nakladatelství Fra. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami jsou básnická sbírka Wernisch (2015), básně pro děti O čem sní (2016) a krátké eseje Rozvláčná vyjádření radosti (2016). Jeho sbírky a knižní soubory vyšly v Německu, Rakousku, Anglii a Itálii. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa a Aischylovu Oresteiu.

... Borkovec se neutíká k Dantovi, aby v něm našel útulek ve vyhnanství. Ve stínu Dantova kultu naopak pátrá po pravdě o sobě samém, i kdyby „nesvítila“. A jestliže místy sahá tak jako Jedlička k figuře drtivého soudu nad soudobou společností, pak s tím rozdílem, že on sám - jako kdosi mezi vypravěčem Hemingwaye a Houellebecqa - je nám snad ještě víc proti srsti než jím propírané kreatúry. Borkovec už dávno není tím ušlápnutým spisovatelem z cestopisných črt typu Berlínský sešit (2008), který na podobné pláži s podobným lesíkem ve Wannsee srovnává krajinu s Kirchnerovými malbami a svůj styl si brousí na popisu chování vrány. Kdepak, Dante, jehož Komedii nazývá „divadelní hrou“, ho vůbec nezajímá - na rozdíl od italského moře a všeho, co moře vyplaví. Leč zhnusen Českem si velmi rychle zhnusí i Itálii.
Jedinou oduševnělejší postavou zůstává jeho dívka Alice (tak se budou údajně jmenovat všechny ženy v knize). V dantovském lese se spolu pokusí pomilovat, ale vyruší je dvojice čumilů. Na pláži mu usne po boku a on se dívá, jak na parkovišti opodál krouží v autech i na mopedech podezřelá individua. Moře hromadí kolem pobřežních sloupků bordel - „nábytek a roztrhaný sítě, kupy uschlejch trav a řas, něco jako hromada peří“. Nad tím se tyčí „skládka zbytečnejch a porouchanejch pohledů (...) Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný.“ Nikdo nic nepotřebuje, nikomu o nic nejde, až všechno to kroužení působí skoro jako promyšlená situace. A na samém konci letoviska stojí kaple, kam nikdo nechodí a kde Ježíš nad oltářem nemá kříž, takže vypadá, jako by plaval motýlka. …

Ondřej Macl, A2, 22/2016