Čtu, jsem vykradač hrobek, jedu v džípu jako ve lvu.

Kniha pro jeden večer. 
Sdílím svůj oblíbený literární playlist. 
Skladba čtení pro skartovačku a větrák.

Na konci srpna mě v dřevěnici na Slovensku napadlo, že autorské čtení přece není pouze čtení autora. Chodil jsem si kešovat webové stránky do města a potom jsem si je v ložnici četl celé od shora až dolů. 

Hyperlinky, na které bych rád kliknul, jsem si opisoval do sešitu a při další návštěvě jsem je nosil zpět do dřevěnice a četl. Při jedné cestě pěšky do města, které bylo vzdálené 10 kilometrů, mě to napadlo: nemělo by se říkat „čtení autorsky“? Jak číst tak, aby to po mně nikdo jiný už nedokázal? Jak pokaždé číst autorsky? Ta otázka mi od té doby straší v hlavě.

Hudba:
Pasi Mäkelä - bicí
Vítězslav Špalek - trubka
Wim Dehaen - audio chemistry

Básník a hudebník Luboš Svoboda – po např. Jakubu Řehákovi, Jaromíru Typltovi, Miroslavu Olšovském, Jonáši Hájkovi – má možnost proměnit na jeden večer kavárnu Fra v cokoli se mu zachce, pozvat hosty, které miluje nebo nenávidí, číst texty, které vybere, namazat dveře, které příšerně vržou atd.

Luboš Svoboda (1986) vydal sbírku Vypadáme, že máváme (2014). Vede nakladatelství Lačnit Press a provozuje literární událost s názvem Institut náletových dřevin v Nové Perle, jež si klade za cíl osvobodit autorská čtení od byrokracie prostoru. Působí jako experimentální hudebník pod jménem šumařˇˇ, založil kapelu Fokume. V současnosti ho nejvíce zajímá zkoumat imaginaci digitality.