Vít Slíva , Ultima thúlé, nejzazší zem
Čtení z právě vydané básnické sbírky (Host).
Uvádí a moderuje Martin Stöhr.
Procházíme se básníkovou „temnou nocí“, tedy stavy plnými úzkostí a nejistot: Co s námi bude, až tady už nebudeme? Co všechno utáhne slovo, když se ho musíme vzdát? A co utáhne víra, když se dostavují myšlenkově studené běsy pochyb? Barokní sváry a v nich více tmy než světla… a Boha nevidět. Vím, že bych měl věřit, ale neumím to. Neumím to, ale modlím se.
Martin Stöhr, To Vít ví
Vít Slíva, Slezan a brňan, je básník & bard. To je jisté. Není to přesně ten bard, jakým býval Petr Bezruč. Ve jméně Bezručově to například dvakrát zlověstně zahrká, jako kdyby se pohnul rumpál nad důlní šachtou, ale to jméno se dvěma í jemně vábí. Načrtává dvě přímá, splývavá tempa. Nevím, kam Vít chodí plavat, když přes léto dlí ve své legendární Boudě v Hradci nad Moravicí, ale vím, že jeho tempa jsou výrazem dokonalé svobody, jsem si jistý, že dnes už není ve službách nikoho a ničeho. Jedině vtěleného Slova a Poezie.
Potřeboval jsem si ověřit, co je to bard, tak jsem zašel na Wiki a tam se píše, „že bard (z galského bardus – básník) je postava umělce, který tvoří především epické básně a zpěvy. Celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace“. To sedí.
Kdysi dávno, ještě v epistulární éře, mi do schránky přišel skromný časopis Modrý květ, který ve Frýdku-Místku vydávali bratři Motýlové. V něm byla otištěna báseň Zpěv kozlů od Víta Slívy. Ty sloky mne popadly za pačesy a naládovaly rovnou do ždímačky. Bylo to tak jiné než pokorné spirituální rozklady, které jsem tehdy četl a sám je tiše vyšíval!
Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.
Chtěl jsem poznat toho běsného chlapa, který se tak podivně obrací na Boha, který boží jméno dokonce mečí v jakési černé řeči přes pusté horizonty krajiny, a brzo se mi to také poštěstilo. Měli jsme redakci, kamrlík třikrát tři metry na Moravském náměstí v Brně.Jednoho rána se tam slezský bard zjevil osobně, rozumí se, že v kocovině, na rameni obrovskou kabelu a na sobě dlouhý šedozelený plášť. Tehdy měl vousy a vlasy ještě výhružně sivé, a já měl vidění, že jeho podmračená figura vyplnila celý prostor, až v něm na mne nezbylo vůbec žádné místo.
Chci tím říct, že na Vítovi, se mi vždy líbilo nejen to, jak píše, ale celý jeho, jak se říká, habitus. Umělecký výraz ne vždy, ale dost často souvisí s výrazem tvůrcova fyzického těla. Na Slívovi se mi zamlouvá, že není básník-běloručka, který vás přichází konejšit. Je spíše básník-boxer. Spíše bodlák nežli laskavec.
Nikdy jsem ho neslyšel vést takové ty chcípácké řeči o smyslu poezie, nikdy jsem ho nepřistihl, že by psal básně o psaní básní, nebo že by se mučil úvahami, jestli je dnes dost in spojení láskyplná luna. Vít nepřichází nikdy sám.Vždy je s ním i jeho rodný kraj a rodný hrob, jeho bratři a blíženci, jeho děti, otec a matka, nebo láska. Často ta Marie, tři hlásky z marnosti, dvě z poezie. Je dobrý když spustí orchestrion, i když jen bubnuje na sud. Ale hraje mu to, i když v básni nemá skoro nic, jen Ťip, ťip, ťap; ticho a velké ucho podvečera.
A pak je zde jiný Slíva, jiný než běsný. Slíva z opačného konce. Tato jeho báseň mne opila a usadila mnohem později, až když jsem byl sám věčně střízlivým otcem.
Při dechovce
Sedím v zahradní restauraci u sklínky piva
a přes slzy vidím, jak mým dospělým synům
roztáčejí kolo štěstí.
Nechce se mi věřit, že už nejsou děti
a že se mé hrkavé srdce
za chvíli zastaví.
Kdyby v té básní místo slova sklínka, stála sklenka, sklenice, půllitr nebo krígl, tak se to celé zřítí. Jaká vzorná práce s jeho erbovními dlouhými í, jaká vzorná práce s vetchým božím lanem, s lítostí, tou šelmou, jejíž jméno zde nakonec vůbec nezazní!
Narazil jsem včera na jednu pěknou poznámku: Umělec nemá být takzvaně originální a vymýšlet další blbosti, ale je povinen udělat to, co za něj nikdo jiný neudělá.
A to Vít ví velmi dobře.
Přesně před deseti lety, 20. listopadu 2008 v 9:33 mi odeslal stručný email, který jsem si dodnes uschoval:
Sněží!
Kurva, konečně sněží!
Chci tím říct, že náš básník věří a hledí možná kamsi dál než jen ke slovům, obrazům a významům. Rozpravu vede rovnou se živly a pudy. Se světlem a tmou. Se životem a smrtí. Pokud píše, vždy je to chůze„podél blesku“. Jen tak to má pro něj smysl. Všechno ostatní je jen lebeda, zašlá zrcadla a kouř nad žabincem.
(Brno, 19.–20. listopadu 2018)