Olga Stehlíková, Vykřičník jak stožár
Čtení z nové básnické sbírky (Perplex).
Úvodní slovo Milan Děžinský a Dan Jedlička.
Hudební doprovod Tomáš Braun.
Bůh je nejosamělejší člověk na světě, čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové, ale není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky osamělý. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, ho nutí hledat útěchu v příbězích. Vypráví si je sám. Přesouvá své figurky s dětským zaujetím, pozoruje jejich rozvržení a touží jim být blíž, být jim roven. A tak je portrétuje: je přitom nehezky hravý, a přesto plný rozmarného porozumění. Pokud se směje, pak láskyplně. V očích má ale vykřičník jak stožár.
Petr Borkovec, úvodní slovo
Tak ostrý vtip, tak pronikavý cit pro řeči, tak brilantní balanc mezi sprosťárnou a jejím opakem (nemůžu si teď vzpomenout, jak se tomu opaku říká)! Takový talent na proměnu pěny dní v něco z mramoru! Na proměnu hlášky v něco, co souvisí s Kassandrou. To se málokdy vidí. A víceméně pouze u nevěst nejbohatších gangsterů, které s gepardími kožichy na ramenou kouří před casinem – ne v knížce básní. A taky strašná černá samota, která se pod tím vším otvírá a řve; slyším, že řve! Řve od prvního verše, který zní utíkáš od muže a dětí, ale tak to dělají všichni, až k posledním veršům, které zní miluji tě, jako bys byl po smrti / a ty jsi.
Nová kniha Olgy Stehlíkové – s vtipným, sprostým, nesprostým, nemožným, příznačným, snovým názvem Vykřičník jak stožár – čtenáře probouzí ve tři v noci, vede ho někam, kam rozhodně nechce, v hodině, s níž ve svém životě vůbec nepočítá. Nová sbírka Olgy Stehlíkové zatahuje čtenáře do prudké noční hádky, v níž ten druhý je o dvě až tři děsivé scény napřed. A jako pauzy, nádechy, odpočinky mezi těmi hroznými výstupy jsou tu drobné křehké básně-eseje o dětech a poezii. Až hádka skončí (Jak? Nijak!) a přijde únava a rozední se, právě na děti a na úvahy o psaní básní dopadne světlo a budou tu proti samotě. Autorka jim „tiskne rameno“ (svým dětem i básníkům) a zároveň se jich drží.
Gratuluju, dobrý večer a neklidnou noc!