Wanda Heinrichová
Jehla sestupuje
Uvedení právě vydané básnické sbírky (Fra).

Wanda Heinrichová (1968) se narodila v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. V nakladatelství Opus publikovala v roce 2008 překlad poezie Durse Grünbeina Lekce lební báze. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou. Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013. Její básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny, ve Francii jí vyšel výbor z poezie Suis-je bien couverte ? (2017) v překladu Petra Krále.

Petr Borkovec, úvodní slovo

„Pojďte! Natočíme ještě jednoho Felliniho. Aspoň závěrečnou scénu.“ To píše Wanda Heinrichová v jedné básni nové sbírky. A udělejme to teď – říká ještě, „v pozdním století, v pozdní hodině, kdy se nebe předvádí s tím, co ještě umí – teď, těsně před dvanáctou.“

Mluvit krátce o knize Jehla sestupuje je pro mě nesnadné – jsem dnes obzvlášť rád, že hlavní komentář je na Jakubu Řehákovi. Důvod je samozřejmě především v těch textech, ale taky – já tohle prožívám – v samotné autorce: tak jemné, skromné, vážné, ale taky neobyčejně ostré, vždy o pár poschodí vzdělání a píle napřed, v autorce s dokonale vysoustruhovanými záměry. Důvod je v autorce, u níž je vždycky nebezpečí, že ve vteřině přehodí výhybku a vysměje se vám do očí smíchem, v němž pohrdání je ještě tím, s čím se koneckonců vyrovnáte. V tom smíchu je sto dalších přísad, které vůbec nepochopíte – jen hořce prožijete!

A tak ode mě pouze tohle: Ještě jeden Fellini! Wanda Heinrichová točí takový film! Točí rej řečí, autorů od E. T. A. Hoffmanna přes Kafku k Ivanu Wernischovi a svým básnickým vrstevníkům, těm „Puškinům bez licousů“, rej druhů umění a literárních žánrů. Střídá jazyky. Roztáčí karneval románových a operních postav. Natáčí menuety tragédie s komedií, patosu s groteskou. Valčíky biedermeierovské patiny s trendy banalitami.

A přesto sbírka vyznívá kompaktně: jako souvislá řeč, jeden hrot jehly (to je totiž ten prostor, kde se tancuje; Wanda je mistr na lokace). Ta kniha je mocná elegie pod nebem, které se na poslední chvíli předvádí s tím, co ještě dovede. Je to jedna jediná závěrečná scéna: bezhlavé mramorové torzo ve světle pitevny! Nebo jiná jediná scéna na konci: milostné škytání milenců v barevných papírových kulisách, v nichž se povalují skalpely, pinzety a kostní kleště!

Tak: začínám, jak slyšíte, dělat scény – místo toho, abych alespoň něco z Wandiny poezie přesně pojmenoval. To je tudíž přesně okamžik, kdy se Wanda začíná smát. Takže končím. A gratuluju k nové sbírce slavnostním zvoláním: „Ať vzlíná šelak z výměšků červce lakového!!!“

A navrhuju, že bys teď četla, pak by Jakub Řehák řekl něco skutečně podstatného k tvé poezii. A pak bychom ještě pokračovali v četbě.

Dobrý večer.

Jakub Řehák, O nové sbírce Wandy Heinrichové

Promluvit o básních Wandy Heinrichové může být ošidné. Jsou precizní, ale zároveň unikavé. Ve svém eseji-doslovu k Nejlepším českým básním 2013 píše Wanda o Schwittersově ideji rytmu jakožto esenci veškerého umění. Obsah není tolik důležitý, důležitý je samotný rytmus, slovní nebo materiálová tkáň, kterou v sobě musíme nechat rozeznít. Básníka přijmeme teprve tehdy, sladíme-li náš vnitřní rytmus s rytmem jeho. Co mne osobně hned v případě nových básní Wandy Heinrichové zaujalo, byl právě jejich rytmus, jejich specifický smysl pro zaříkání, během něhož verše a slova skrze různě vrstvenou repetici dosahují až extatického účinku.

Vzpomněl jsem si také na to, co autorka poznamenala na okraj ročenky, kterou připravila s Ivanem Wernischem, a to, že jde to výběr, v němž hraje roli „přesnost zvoleného slova, jehlopis, opak rozevláté orality“. Chci k tomu poznamenat dvě věci. Za prvé, je zjevné, že touto charakteristikou popsala výstižně Wanda Heinrichová i svůj vlastní tvůrčí naturel. A za druhé, že v roce 2013 toto prizma působilo alespoň na mne jako červený hadr na býka. Vracet se k jemnému vážení slov mi připadalo jako regrese. Vzpomeňme, že to byla doba, kdy se často psaly a publikovaly dlouhé básně-projevy, do kterých bylo možné vpustit vše, včetně nejrůznější strusky. Sám cítím, že doba se změnila, a že je nutné mít „přesnost zvoleného slova“ opět na paměti. V tomto ohledu byl pro mne postoj Wandy Heinrichové jasnozřivý.

Jaká je tedy poezie ze sbírky Jehla sestupuje? Je to poezie delikátní a zároveň ironická, a jindy zas plná závrati. Heinrichová ráda do básní vpojuje nalezený materiál, takřka podobně jako to dělal zmíněný Schwitters v případě svých obrazů. U Wandy Heinrichové jsou to ozvěny vět náhle odkudsi vyšlehlých, zaslechnutých jen letmo ve shonu dne nebo na cestách napříč zeměmi. Například v básni Odsouvání: „země od nichž mnoho nečekáme / táhnou tělem nejprudčeji / a zomiera tam kdesi v piči na Kramároch / prošlehlo jídelním vozem za oknem“. Snový záblesk slovenštiny provází báseň až do konce, kde se náhle z básnířčiny paměti vynořuje „okolo stavení které znám z dětství / hned u plovárny sedlý / nasládlý pach jatek: bitúnok“. A v závěru básně se jako zlověstný neznámý bůh objevuje a mizí: „dobytčí hlava na průčelí.. Jako bychom během četby básně měli možnost sledovat jak myšlenka, slovo, věta či verš běží opřekot po drahách mozku. Věty tepou, větví se, utíkají a mizí a posléze svůj běh zastaví u klidného, ale znepokojivého emblému.

V básni Forbes se objevuje protiklad křehkého vnitřního těla a zářivého zlatého kovu, jehož zvuk se ozývá v celém okolním světě: „zlatky se kutálejí po městě / dolů Ječnou házím je z tramvaje“. Později ale autorka v textu skutečnost obrátí vnitřnostmi naruby a všije jí jakousi novou kostru, a skrze ni svět znovu zcelí, ale jaksi jinak, nově a poněkud šíleně: forbes nic nechce forbes chce nic je plný prázdna // jaké to tam je? / stěny popsané stránky / protichůdné výroky se protínají / tvoří tkáň / sleduji s pohnutím ty tenounké čáry / jsi jemnější než já / maso visící na hácích desítky let / je čím dál křehčí tvé i mé“. V těchto krátkých úryvcích se vynořuje mnoho prvků, které považuji u poezie Wandy Heinrichové za podstatné: sensuální vjem, vycizelovaný až do tvaru nejvyšší možné přesnosti, a výraznou obraznost a samozřejmě rytmus. Je to rytmus zvláštně přerývavý, ale intenzivní. Podobně jako lidský dech uprostřed města, jako hovory lidí uvnitř tramvají.

Tato intenzita má ale svůj rub, kdy mám pocit, že mluvčí Heinrichové poezie si občas skrytě přeje, aby jeho mozek vypověděl poslušnost. Třeba jako v básni, která potutelně vyrůstá z Kafkova Venkovského lékaře, v němž se hrdinka promění v bezvládnou ubohou, vysmívanou pacientku-loutku: „ta ženská je cvok / a na dvoře řádí hnusný čeledín / příběhy ať se protnou v nekonečnu / nechtějte po mně nemožné / lékař si odplivne“. Je to rozkoš z jakéhosi osobního „světaskonu – weltende“, abych připomněl slavnou báseň Jakoba von Hoddise. Vystřízlivění z prožité extáze, která je ovšem od začátku vlastně marná.

Pravda, to zní trochu moc vážně. V poezii Heinrichové ale zní krom podobné fatality i jiný tón – zvláštní, poněkud děsivý smích. Už v názvu sbírky Jehla sestupuje je přítomen. Hned pomyslíme na jinou postavu z Kafky, na odsouzence z povídky V kárném táboře, jemuž popravčí stroj skrze obrovské množství jehel vpisuje do těla text jeho trestu. Bylo by možné hledat paralely, zda básník si sám na své tělo jaksi v duchu netetuje rovněž verše obsahující jeho vlastní trest, ale to je opravdu spíše pokus o humor. Když se totiž skutečně do titulní básně sbírky začteme, zjistíme, že to sestupuje do drážky gramofonová jehla. To vyvolá, jemný a potutelný smích s náznakem hrůzy. Podobně jako mnoho jiných dalších básní Wandy Heinrichové.