Petr Borkovec, K čemusi horšímu

Dobré dopoledne.

Téma našeho setkání je široké, říkám si. Nevím odkud začít, říkám si. Nechám to běžet, říkám si, když sedím doma u stolu a nevím, za jaký konec to vzít. Je středa šestého listopadu deset dopoledne a já to nechávám běžet: v bordelu na svém stole narážím na dvacet let starý babiččin dopis, který jsem si kdysi dávno přepsal a seřadil do veršů. Dopis začíná slovy: „Je tak škaredá sobota. Nikam jsem nešla, tak nic nevím. V pondělí má pohřeb Fiala, pochovají ho do Filipového.“ Pak bůhvíproč myslím na to, že když píšu básně, nemůžu pít alkohol. Tak dobře, začnu referát babičkou a tím, že když píšu, nemůžu pít alkohol.

„Psát básně v padesáti letech. Jaký úpadek!,“ přibližně tohle napsal jeden můj oblíbený český básník – a dál to nerozváděl. Proč i po třiceti letech ještě píšu básně? Proč se k tomu pořád vracím? Všechny malé důvody – vydat knihu a nosit ji pořád u sebe, ohromit holky, seznámit se se zavedenými a zbožňovanými básníky atd. – už dávno pominuly. Zůstává jen jeden, trochu větší. Důvod, který souvisí s tím, že báseň je věc udělaná z jazyka a při psaní básně se navazuje s jazykem něco, co se vzpírá pojmenování. Slast, která se skládá z mnoha jednotlivostí, které si uvědomuju, které tuším, o nichž nevím. Jak bych to nejlépe popsal. Je tolik možností a žádná není definitivní.

Už jste to asi někdy slyšeli, básníci o tom mluví často.

Jeden básník říká: Když píšu báseň, dostávám se do jistého vytřeštěného stavu, kdy sám jazyk kus práce udělá za mě. Kdy přestávám mít hlavní slovo, něco se děje beze mě. Jazyk píše mě. Nebo jiný: Když dopíšu báseň, zjišťuju, že jsem si odpověděl na otázky, které bych si před začátkem psaní ani náhodou nedovedl položit. Anebo třetí: pokud po dopsání básně dokážu vše pozpátku rozplést, přesně vyložit (jak jsem postupoval, co bylo nejdřív, co se dělo pak a kam až jsem dospěl) – je to znamení, že jsem nepsal dobře. A tak dál.

Co se to děje? Zkusím, jestli dovolíte, být podrobný a popsat to pomalu. Když začínám psát báseň, nemám žádnou bezvadnou myšlenku, kterou chci vyjádřit. Obávám se, že vůbec nemám žádné bezvadné myšlenky. Obávám se dokonce, že víceméně nemám myšlenky, které by stály za řeč, že totiž „myslím především tehdy, když píšu“. U počátku básně nestojí většinou ani žádný smyslový vjem, který bych chtěl jazykem zachytit, vyvolat – to bývalo, ale už je to pryč. Nezačínám ani dobrou metaforou, která mě napadla a připadá mi neotřelá, přesná – to jsem míval, ale přestal jsem s tím (v jisté chvíli mi začalo připadat, že všechny moje metafory jsou prostě „přiliš moje“, že souvisejí především se mnou, že diktuju, a to mi začalo vadit).  Co obvykle mám, je nějaký kus jazyka, střet dvou slov, nějaký jazykový fakt, zaslechnutá nebo přečtená věta, nebo její kus. Například: „Máme se dobře, na kafe máme.“ Nebo: „Porovnej si kouř s Novotnými.“ Nebo: „Kos-kosatec.“ A někdy mám jen rytmus řeči, spád, který si dokola opakuju – a dodávám do něj nesmyslná slova. A který vidím před sebou na bílé stránce. Důležité je, aby se mi točil v hlavě a aby nabízel nějaké pokračování. A aby to pokračování přicházelo zlehka, aby se samo nabízelo. Po chvíli vidím, cítím, že těch pokračování může být víc – a v tu chvíli to začíná!

Když píšu báseň, je to jako velice rychlá jízda, při níž se – od toho prvotního nápadu, od toho startu – přede mnou v závratné rychlosti objevuje, zjevuje víc cest, stezek, tunelů a mostů, a já jen bez zaváhání vybírám, kterou z nich se vydám. Jsem bez sebe, nevím přesně, co dělám. Mám to pevně v rukou, držím otěže – ale zároveň jsem vlečen, tažen atd. Je to tah, který se skládá z rytmu, melodie, rýmů, asonancí, vizuálních a zvukových ech, etymologie všeho druhu, tvaru veršů, slok a bloků na bílém podkladě, zapamatovaných veršů, zapomenutých veršů a nevím čeho ještě. Je to slast, která se rozkládá v uších, v očích, v hlavě. A je to slast, které se v reálném životě vůbec nic nepodobá.

Tahle rozkoš je pravým – a už nějaký čas jediným – důvodem, proč se ke psaní básní pořád znovu a znovu vracím. Jsem na tom závislý. A proto nemůžu při psaní pít – když mícháte dvě drogy dohromady, vyruší se navzájem.

A teď k babičkám. Dojezdy téhle drogy bývají zvláštní. Po dopsání básně mívám samozřejmě pocit, že bych mohl zkusit „trochu chodit po vodě“. Ale zároveň také blažený pocit skromnosti, který z reálného života vlastně neznám. Byl jsem v těsném kontaktu s něčím, co mě přesahuje, dostal jsem se tomu velmi blízko – a uviděl, jak ohromné to je, jak strašlivě mě to přesahuje. Sedím užasle před jazykem jako poslední babička v posledním kostele před Pánembohem – a jen důvěřuju, věřím, jsem unavený, nemyslím a dotýkám se všeho. Jsem mírný a pozorný. Žasnu.

A teď k mé babičce. Ten dopis, který jsem na začátku citoval, jsem kdysi našel a opsal a srovnal do veršů – nevěděl jsem a nevím přesně proč. Babička tenkrát řekla, že mám jít dělat něco pořádného. Ale dnes, dávno po její smrti, vidím, že jsem udělal dobře. Chci se s babičkou v básních setkat – nechci ji nadiktovat, stvořit. A když na ni vzpomínám – na naše společné chvíle, na to jak vypadala, co nosila na sobě, na její zvyky, na její věci v tajných ženských komnatách, cítím, jak je to všechno nespolehlivé. Když to pojmenuju, není to přesné, nesedí to. Nebo připouští jiné možnosti. Jsou to celé série pokusů, oprav, dořečení, váhání, rozpaků. Ruku bych za ně do ohně nedal. Ale když vyjdu z jejích vlastních jednoduchých, a přece specificky formulovaných slov „Žádný ani venku nechodí.“ nebo „Nikam jsem nešla, tak nic nevím.“ – setkání je možné. A je to setkání nezmanipulované, neinterpretované – chci babičku v zásadě prostě nahlížet a respektovat. A skrz slova jejího dopisu to je, cítím, dosažitelné.

Od babiček k dědečkům – vždyť od začátku říkám, že nevím, za jaký konec dnešní přednášku vzít, a že to nechávám běžet. Kdysi jsem všude hledal své nepřítomné a nikdy nepoznané dědečky, ptal jsem se všech žen kolem sebe, ale nedostával uspokojivé odpovědi. Trochu tabu. Jasný zákaz. Nic vstřícného, nikde. Umínil jsem si tedy něco jiného. Oba moji dědečkové byli myslivci a zanechali po sobě vycpaniny, zvlhlé náboje, malý salonek s křeslem z paroží a spoustu mysliveckých knih. Řekl jsem si, že napíšu celou knihu mysliveckým jazykem, mysliveckou latinou, že si je tím přiblížím. Vyvolám. Že se seznámíme.

Myslivecká mluva je mimochodem koneckonců okouzlující: na jedné straně komická (to profesní řeči bývají: je to tak trochu tajná klukovská řeč, schválná, samoúčelná, v případě myslivecké latiny dost závislá na německém jazyce; evokuje mi licousy, štětky za kloboukem, masivní nábytek a Konopiště). Ale zároveň mnohde velice přesná.

„Bažant“ například. Vždycky jsem miloval bažanty – ty všední exoty, kteří svým letem kopírují nejnižší keře jako správní andělé: trochu už někde jinde, tam, ale víceméně na zemi, tady, s námi. Zvuku, který bažant vydává, myslivci říkají kodrcání – bažant „kodrcá“. Jo, přesně to dělá! A zároveň je v tom slovese obsažen veškerý bažantí pohyb, to jeho potácení se v prvním patře nezáživné polní krajiny. To slovo je také něčím komické, nepodařeně výstřední – k té šílené červeni kolem bažantího oka a všemu tomu parádnímu zlatému a měděnému peří na dálnici u Benešova dobře pasuje.

Celou knihu mysliveckou latinou jsem nenapsal, ale pár básní ano. Například báseň Zákaz, v níž na mě nějaký myslivec řve, jak mám správně na honu mluvit. Obávám se, že je to můj vlastní dědeček, jeden z mužů, o němž se v mé rodině mlčí nebo lže – nechal jsem se seřvat, ale seznámili jsme se a alespoň trochu si promluvili.

ZÁKAZ

Neříká se, že zvěř má palici,
neříká se, že medvěd má svíce,
neříká se, že rys má hledy,
draví ptáci nemají spáry,
to se nesmí říkat, neříká se,
že jelen a muflon mají deku,
neříká se, že kňour má páráky,
a neříká se ani hadráře
a nesmí se nikdy říkat tesáky,
liška se nekaňkuje, takhle nemluv,
a jelen s nevyzrálým parožím
nikdy není paličkář, neříká se,
že zvěř překážky přesazuje,
laň není zasažena na list,
srnec není zasažen na blat,
neříká se to ani ono, pernatá
zvěř není flíglovaná, to raděj mlč!

V 90. letech jsem musel z knihovny vytahovat Žalmanovy Základy myslivosti a listovat ve starých ilustrovaných kalendářích zbrojovky Sellier & Bellot. To už není potřeba. Když chci vědět, co a jak si spolu špitají fotografové vážek, stačí otevřít počítač a chvilku hledat. Už dávno a úplně jsem tomu propadl a poslouchám, jak spolu mluví detektoristé, keškaři, lidé z outdoorové seznamky, ženy, jejichž muži jsou závislí na pornu, tazatelé v jazykové poradně, účastníci entomologických výprav, účastníci domovních schůzí, obchodníci s tropickými brouky, rybáři, pařiči počítačových her, tvůrci nových přísloví (zde je třeba se samozřejmě zajímat i pracovní výsledky), sběratelé zbraní atd.

Jsem sběratel těch sběratelských a jiných řečí – a nejenže často stojí na počátku básně a spouštějí ji a spouštějí jazyk (tak jak jsem o tom mluvil) – časem jsem si z nich dokonce udělal téma. Sbírat tyhle jazyky, především znamená být trpělivý. Nejen proto, že internet je řídký (na jeden hustější text musíte shromáždit poměrně dost materiálu), ale také proto, že je třeba do těch jazyků a jejich uživatelů zírat, pozorovat je, zkoumat. Jen tak jim porozumíte (velice často doslova), ale jenom tak v nich krom bizáru a komiky (ta je všude!) objevíte vynalézavost, hravost, pečlivost, přesnost, melancholii, smutek, hranou familiérnost skrývající agresi, obsesi, samotu.

Jeden text posbíraný ze stránek sběračů achátů, jen maličko dopsaný, spíš obtažený. Překrásné leštěné barevné vrstvy, které se do sebe vpíjejí, a rozpitý jazyk a neplánovaná bilance strašné samoty.

POKUT BY NĚKDO CHTĚL

Jsem z Chlumce nad Cidlinou a chodim
v tomto městě na pole a různé lokality
po okolí.Bohužel chodím sám.Pokut by
někdo chtěl rád bch aby někdo šel
se mnou.Podělím serád o své lokality
kde nacházím kalcit cvočkoví,žluté
chalcedony,medové acháty, mechosvé acháty,
tajchaldendony, kalcity,acháty korálové
a zyá hnědy a achát zříceninový, křišťál,
i jiné pestoepbarvenaé ahcáty, snad erbem
do fialovia a červené. šedobá mam chxta,
mbene nach náyty a tymamchal demy
a i ty dosmems včkyoevé s želistounem
a spousty a hův samě asm vhaž a taky
někdy i normální avhaty do 5 cm, mám nález
iametystu.Ozvěte se někdo a něco podnikne-
me.Ahoj Jarda Chlumec nadv Cidlinou 23

Když si fotografové vážek, motýlic, blýskavic aj. vyměňují fotky a jejich krátké komentáře, což dělají jen o trochu méně raději, než samotné fotografování, jejich řeč je tajemná. Při troše štěstí se obrací v recenzi nějakého uměleckého díla. Nebo v jásavý vzkaz, který posílá nějaký Bůh, asi Apollón, nějakému jinému z mladších bohů. Vypadá to takhle:

CALOPTERYX SPLENDENS

To modré avatarovské atmo, fakt
precizní fotečka, v parádních barvách,
plamky a síťování, je vidět, žes čekal;  
já zatím viděl jen poletovat imperátory
a ukrutnou hromadu exuvií, asi jen jejich.
Ale pocvakal jsem si jasnoskvrnky,
všechno na plachtě, pošlu vzorky.
Jinde letos imperátorů moc není,
samé cyaney, to platí i o exuvkách.
Čtu si v komentech o oblých hranách,
všechno ti tam hraje pro ty oblé hrany,
luxusní fotenka, loni se vůbec zadařilo, 
vážky si sedaly, jako bys jim špital;
řekl bych už tradičně: prostě krásné.

A ještě jedna báseň. Šlágr. Vychází z pozorování textů hudebních skupin působících v československé lidové televizi Šlágr (zde zvláště letní jadranské polohy), z diskusí, které diváci vedou na stránkách této televize, ze závislosti mé dávno ovdovělé maminky na tomhle programu. Mimochodem, protichůdnou – jak doufám – náladu toho textu ovlivnila moje návštěva jednoho živého koncertu, které tato televize pořádá: jednalo se o velký koncert pro vdovy a vdovce (ti, kteří ovdověli před rokem, nebo později – měli slevu) s repertoárem vybraným k tématu.

ŠLÁGR

Nad přístavem měsíc svítí,
lodě šli už dávno spát,
píseň zní do prázdných sítí,
v dálce slyším dudy hrát.

Do Chorvatska? Ne, už nikdy!
Čtrnáct hodin v koloně,
všechny pláže jsou jak násyp,
kamenolom hadr, fakt,

moře slaný jako prdel,
vlny jako na Slapech.
Melodie tiše stoupá,
k starým lodním lucernám,

měsíc v přílivu se houpá,
svítí na cesty k tavernám.
Z katalogu: po pár schodech
pláže, písek, soukromí.

Pravda: schody, šutry, lidi,
za barákem magistrála,
hluk harantů, třicet místních,
zdřímnout si je utopie.

Tam staré písně námořníků,
nikdy nepřestanou znít,
modlitba tichá, slova díků,
sítě plné vždycky mít.

To v Bulharsku je Čech králem,
nepočítá jako pako.
Co to žvaníš, krávo blbá?
Jeď, ty pindo, k Berounce!

Do Bulharska jezděj socky:
když nemáš, tak nejezdi.
S rozbřeskem zas plachty bílé
skryje obzor modravý,

nad nimi do poslední chvíle,
letí racek bělavý.
Chorvati sou přezíraví,
vokradou tě, i když nechtěj.

Čau, chorvatský soudruzi!
Moře – jedna fekálie,
voda smrdí na sto honů,
výtoky a divný trubky,

na kamenech hnusnej sliz.
Moře prostě nevoní.
A navíc ta buzerace,
všude, hlavně ve vodě.

Jugoslávský policajti –
do jednoho cinknutý.
Po válce to bylo super,
vítali nás se slzama.

Tak si říkám, že by helfla
v lokalitě menší válka.
A když ne, tak aspoň ňáká
havárie tankeru.

Malý hoch jim z mola mává,
ať se zas domů navrátí,
od táty křížek si schovává,
snad na moři se neztratí.

Náhodou jsem letos zašel
na jednu pláž v Rovinje.
Normální pláž do čtyř hodin,
dvě stě, tři sta lidí na ní.

Od čtyř ale „velká postel“,
kam ses kouk, tam souložili.
Dívali se muži, ženy,
jak to dělaj sousedé.

Občas se i zatleskalo,
když byl výkon mimořádný;
ale žádný střídání.
Půlka lidí byli Češi

a byli dost aktivní.
Plachty bílé napínají
silné paže lodníků,
lodě zvolna odplouvají,

úděl věčných poutníků.
Jeden Chorvat mi to nádher-
ně udělal v apartmánu.
Byl něžnej, jak bejval Jirka.

Protože mě pořadatelé této konference, když jsme probírali možnosti, navrhovali také téma „situace básníka v roce 2019“ a „zkušenosti s výukou psaní“, a protože spolupořadatelka dnešní události je bývalá studentka psaní – dovolte ještě malou codu, v níž se to, o čem jsem už mluvil, vlastně znovu objeví, jen trochu jinak.

Vedle několika překrásných básní jsem si u anglického básníka Wystana Hugha Audena přečetl, co odpovědět, když se mě někdo zeptá, čím se v životě zabývám.

Pokud řeknete, že jste básník, píše Auden, čeká vás půlhodinka konverzačních problémů, na které nemáte náladu. To je pravda. Poučen Audenem obvykle odpovídám, že překládám ze staré řečtiny, čímž rozhovor o mém povolání končí a až překvapivě plynule přejde k jinému tématu.

Potíže s vysvětlováním toho, co dělám, mám celý život. Moje matka odmítá svým přítelkyním vysvětlovat, co je to autorské čtení a co je například literární rezidence. Tvrdí jim, že jsem profesor literatury a jezdím po přednáškách. „A co jim mám říkat? Vždyť to nikdo nechápe! Copak někdo někomu pronajme na rok byt v centru proto, aby se tam válel a civěl do stropu?“ namítá, když protestuju. „Ne, abys mě opravoval. Ještě by si myslely, že lžu,“ říká. A dodává: „Kdybys byl gynekolog, synu, nemusela bych si nic vymejšlet. Měl bys peníze a spoustu spokojených pacientek. Takhle máš holej zadek a kolem sebe pár podivínů, jejichž zadek je na tom podobně!“ Ano, maminko, máš pravdu – nikdo nic nechápe. Když jsem spolu s filologem překládal Sofoklova Krále Oidipa (bez sebemenší znalosti staré řečtiny, jistě), v jednom kuse se mě někdo dotazoval, co na tý hře jako dělám, když to překládá ten filolog. Rýmy? Nebo nějak přehazuju slova, aby to vypadalo líp? No, a když vedu semináře psaní, vedou se neustále řeči o tom, že se přece „nikdo nikdy nemůže naučit být spisovatelem“, a co to vůbec celé znamená? Umění je život, ne třída s tabulí. Vždyť to je, pane Borkovče, konec opravdové literatury. Pěstování epigonů, oslava rutiny, oblbování studentek – a to je celá ta laboratoř!

Vybral jsem si podezřelé povolání, celý život jednou nohou v kanálu. Zpět k mamince: „Mohls být úspěšným lékařem a ve volných chvílích psát ty svoje básničky. Nebo historky. Jako Valja Stýblová. Nebo ten Cimický! Osud tě dožene, dožene každýho – jednou stejně skončíš pod mostem s promáčenym poklopcem!“

O studentech tvůrčího psaní a jejich učitelích tolik:

Škola psaní je lehká škola, tak lehká, až úplně zapomenete, že je to škola – a zůstanete překvapeně stát s prázdnýma ruka, úplně bez sebe, s bezradným přihlouplým úsměvem a taky vyděšení. A přesně v tuhle chvíli vás zamračený učitel začne tlouct holí a nutit vás k tomu, abyste deset minut bez jediné myšlenky zírali do lesku na kapotě auta zaparkovaného u školy a pak ve všech druzích slovníků hledali nejlepší výraz pro lesk na kapotě auta zaparkovaného u školy. Nebo vám přikáže, abyste poslouchali nahrávku tokajícího bažanta – patnáct minut pořád dokola – na nic při tom nemysleli a potom pátrali po slovu pro ten zvuk (kdo napíše, že bažant „křičí“, je znovu důkladně zbit a okamžitě vyloučen ze studií!). Jak tak hůl dopadá na vaše záda, slyšíte, že na vás učitel řve, že literatura není „osobní zpověď“, jak si urputně myslíte, a že všechno kolem vás je mnohem zajímavější a důležitější než vy! Že spisovatel nemá žádné zvláštní názory, že to, co má, je jazyk. A že básníka dělá rozšířené vnímání jazyka. A vztah s jazykem, který je složitý a dramatický a úplně jiný než u těch, kteří nepíší. A taky že spisovatel má psát, a ne přemýšlet! A že než něco k něčemu přirovná, musí obě strany toho přirovnání dobře poznat a trochu se do nich zamilovat. A další podobné nehoráznosti. Jejich seznam je dlouhý a výprask tím pádem strašný!

A když nálož skončí, hodina tvůrčího psaní pokračuje tak, že všichni studenti nasednou do taxíku a několik hodin bez cíle jezdí městem a na zadním sedadle překládají verše a odstavce inspirované dlouhými jízdy taxíkem po městě. Osobní poznámky o tom, co se děje za oknem auta, jsou zakázány. Vhodné je, když venku mrholí.

Jiná hodina psaní se odbývá na břehu řeky. Studenti a učitel číhají v rákosí slepého ramene s krátkými oštěpy, luky a otrávenými šípy, všichni úplně nazí (jaképak oblbování studentek – je to všechno daleko horší). Zbraně jsou určeny k zabití všech metafor, které je napadají při pohledu na stojící volavku. Úkolem je ocitnout se ve stavu, kdy jim volavka vůbec nic nepřipomíná! Pak společně vyloví z vody plnou škebli říční a urvou stvol říčního irisu (i s uschlým žlutým květem), položí je vedle sebe a zapisují všechno, v čem se lastura a květina sobě podobají. A až po tom všem je studentům psaní dovoleno napsat báseň o tom, kolik druhů vodních ptáků letos vyhynulo, a o tom, že se na začátku prázdnin po dlouhé době strašně zamilovali.

Je listopad, děti jdou do školy, studenti na přednášky a konference. A maminky, když se odpoledne ptají, co se probíralo, dostávají velice podivné odpovědi. Brzy se stmívá a je už trochu chladno.

Děkuji vám za pozornost.