Večer u příležitosti nového vydání knihy Daisy Mrázkové Byla jedna moucha

Tereza Horváthová, Anna Beata Háblová, Anna Petruželová, Petr Borkovec, Petr Gojda

Anna Beata Háblová
, Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku


Moje postel vždycky někde poblíž rodičů. Nejmladší z pěti dětí, které už se nikam nevejde. Závidím pokoje sourozenců, tam se děje určitě něco důležitějšího. Pak je večer, protější činžáky polkne tma i s jejich porevolučně pastelovými barvami. Ten okamžik pozná jen maminka, když přijde číst knížku. Z příčné ulice vrní auta a tramvaj lahodně zaskřípe cis fis ais, jak mi později řekne moje kamarádka houslistka s absolutním sluchem. Ale možná, že kecá. Na přebalu motýl a rozpitá krajina. A pak jedna veverka. Chybí mi tam Jácíček. Kde je Jácíček, mami, on se ztratil? Haló, Jácíčku, kde jsi? Melodie parket, mámino dosednutí na postel. „Čti od začátku, mami“, znamená, že u druhé kapitoly už spím. Z lustru ještě visí cáry slov: „Skákal po mechu, dostal se na kraj lesa a tam zůstal stát na mezi a díval se do kraje.“ A pak skákal dál a ještě dál, přes schnoucí třešňové květy, přes potůček s modrou oblohou, přes louku zalitou sluncem. Skákal tak daleko, až se zaběhl a už nikdy nenašel cestu domů. Haló ve mně zůstává jako volání někoho, kdo se totálně zatoulal.

To, že je knížka o velikém přátelství a haló je tajné heslo mezi veverkou a Jácíčkem, mi vyklouzává z mysli jako živá ryba z prstů.

Eliščina postel je vždycky někde poblíž té mojí. Jediné dítě, které se vejde kamkoliv. Nikomu nezávidí, protože celý dům považuje za svůj. Pak je ale večer, a já jí nejdu číst knížku, protože jsem četla celý den, a tak jí vyprávím vlastní příběhy, příběhy z pokroucené paměti. Je tma, absolutní ticho, perfektní periferie. Domy s nehybnými zahradami, zahrady s nehybnými houpačkami. Občas mezera pro psa. Jácíček je pořád na všechno zvědavý, ta krajina a svět kolem se mu líbí tak moc, že musí hopkat dál a dál. Očichat mateřídoušku na mezi, namočit si tlapky v kaluži, přejíst se jetele. Nebo se přejíst mateřídoušky, očichat kaluže a namočit se v jeteli. Nebo se namočit v jeteli, přejíst se kaluže a očichat jetel. Anebo nejspíš všechno dohromady. Eliška oddychuje, spí. To jsme se sice daleko rozběhli, ale zase, zase jsme se nestačili vrátit.

A proto přečtu úryvek, který si ještě také pamatuju, a to proto, že se u něj opakuje okoukaný obraz z přední strany. Krajina jako dlaň listu a po ní polétává můrka. Ta můra mě pořád zajímá. Třeba je to nějaký klíč k tomu, jak se neztratit. Jak se vrátit zase pěkně domů, i když s prázdným bříškem, mokrými tlamkami a nedobrou náladou.

Anna Petruželová, Všechna moje rozbitá vosí hnízda, na která jsem si dnes odpoledne vzpomněla. Úvod k ukázce z knihy Haló, Jácíčku

rozbitá dvojplotýnka, která se rozbila, ačkoliv na ni nic nespadlo
všechny kamery, které spadly, ačkoliv byly připevněné na stativu
všechna tajemství, která jsem neměla říkat
ohryzky, které jsem v mateřské školce hodila za skříně
nůžky na nehty, které jsem Marcelovi neměla dávat
20 metrů Ondřejova filmu, igelitové sáčky, které jsem přetočila na stromy
polička, která spadla, když jsem se schovávala ve skříni
všechny stěny oloupané od lepicích pásek 
mandarinka, kterou jsem hodila do vína
červené víno, které je po celé stěně 
doktoři, ke kterým jsem nepřišla, a potom jsem se bála jim zavolat a vysvětlit, proč jsem nepřišla 
všechno, co jsem řekla příliš kriticky, a nevěděla jsem, že to zní tolik kriticky
všechny máminy šaty, které jsem nosila tak dlouho, až se v nich udělaly díry, a já už jí je nemohla vrátit
dědovy 90. narozeniny, na kterých jsem mohla být jenom 78 minut 
vánoční ozdoby, které máma hledala celé vánoce, a já se bála jí říct, že jsem je rozbila
všechny ztracené klíče
všechny ztracené krytky od objektivů
všechny ztracené věci a
všechny zapomenuté věci 
všechny tramvaje, do kterých jsem špatně nastoupila 
všechny schůzky, na které jsem přišla příliš pozdě 
držátko od moka konvičky, které se nejspíš rozteklo, když jsem poprvé vařila kávu na našem plynovém sporáku, protože jsme ještě neměli takovou tu mřížku