Kdo chce číst, čte

Sedmý otevřený večer v café Fra. Chcete-li číst (poezie, próza), napište prosím na adresu borkovecpetr(at)gmail.com (do pátku 15/2/18). Podrobnosti pak. Díky, Petr Borkovec

Julia Miesenböck



Praha, 20. 1. 2019


Valentina mi zavolá, když přichází, ale neberu to, už ji vidím, je celá v černém, nosí fialovou rtěnku a na její kapuci i na čepici je kožešina, pravděpodobně pravá kožešina, bambule a lem kapuce jsou z kožešiny. Řekla, že se ještě jednou vrátila domů, aby si oblékla jinou bundu, něco odpovím o tom, že je zima. Zeptá se mě, jak se jmenuju, i když to vlastně ví. Julia, nebo česky Julie. Odkud jsem, i když už to ví – původně z Rakouska. Pak si vyměníme, jak dlouho tu jsme. Ona je tu už 17 let. Polovinu svého života, jak nám později říká při kávě s A.

V tramvaji se mě ještě zeptá, proč jsem přišla do Česka, a já začínám vyprávět celý příběh, je takové ticho, že ostatní cestující můžou poslouchat, nikdo jiný se nebaví, ohlížím se, muž s brýlemi a vousy, já vyprávím, proč jsem přišla do Prahy, a on hladí ruku své přítelkyně.


Freistadt, 30. 12. 2018


Gregor se mě ptal na „českou duši“. Řekl mi o tom, jak kdysi cestoval přes Ukrajinu, každý den v jiném městě, každou noc v autobuse. Pak jsme ukrajinsky, polsky i česky počítali do deseti. Pět zní persky stejně jako polsky – pěnč. I perské slovo pro devět a deset je slovanským jazykům podobné.

Vstala jsem, abych zaplatila, ale servírka byla právě venku v zimní zahradě, kouřila. Stála jsem mezi stolem a pultem. Gregor vzal můj telefon a zkoumal malá čísla za zadní straně. Dívala jsem se na něj. Nevěděl, že to vidím. Myslím, že jsem se usmívala.

Když jsem se rozloučila, řekl „těšilo mě“ a já na to „mě taky“, a protože jsem ani ostatním nenaznačila pusu na rozloučenou, neudělala jsem to ani u něho. A šla jsem domů, rychle, bylo už po třetí ráno, ale lampy na ulici byly ještě zapnuté, lehce sněžilo a kousek jsem běžela a nebyly tam žádné jiné stopy než ty moje.

Vídeň, 10. 11. 2018


Na knižním veletrhu někde mezi stánky potkám Loránda. Má delší vlasy, skoro jsem ho nepoznala. Stojíme venku a pijeme kávu, kterou rozdává rozhlas Ö1 zadarmo. Dívám se na papírový kelímek a říkám, že z toho mám špatný pocit, že normálně nepiju kávu z kelímku, protože si zkouším držet svoji ekologickou stopu nízkou. Loránd odvětí, že i jeho stopa je nízká, že vynáší jen jednou týdně malý sáček směsného odpadu. Neříkám, že já to dělám ještě méně často. Kouříme. Jen příležitostně.

Pak vypráví o tom, že chce točit film o muži, který hledá partnerku. Že tento muž by měl někoho potkat v supermarketu, v oddělení, kde jsou vajíčka. Takhle by se dali do řeči. Dívám se na jeho papírový kelímek a na jeho cigaretu, když mluví. Jeho ruce se mi líbily, už když jsem ho poznala.

Freistadt, 1. 12. 2018


Hallo Sarah. Se sestrou se zdravíme objetím. Pak jdeme dolů. Předevčírem jsem se setkala s Jurajem. Takhle jsme se nepozdravili. Řekli jsme si jen Hi. Ale objali jsme se při rozloučení.

Sestra si udělá kávu, mně postaví vodu na čaj. Mámě přinesla kabát, který pro ni objednala online. Černý podzimní kabát. Sarah rozevře plastovou folii balení a máma vstane, aby ho vyzkoušela. Prý se ten kabát dá nosit i v zimě, pokud člověk není venku příliš dlouho. Na nákupech, vlastně všude, kam člověk jezdí autem. Sarah má ten samý, ale růžový. Podívám se na ně a myslím na to, jak mi vyprávěl Juraj, co mu řekla jeho babička, do koho byla zamilovaná.

Když jsme se s ním rozloučili a objali, řekla jsem It was good to see you. A pak ještě See you again. Maybe, když jsem se už vzdálila, aby to znělo jako otázka. Odpověděl Sure, a já jsem šla rychle na tramvaj, která právě přijela a v hlavě jsem si ještě jednou zopakovala to slovo. Sure.

Lisabon/Berlín, 10.–11. 1. 2019


Na večeři potkám Hamzu u něj doma. Jíme rýži se zeleninou, zřejmě podle pákistánského receptu. Po jídle vypráví H. o podcastu, který dnes začal poslouchat. Jedná se o diseases of the heart, říká Hamza, ne ve smyslu nemocí, ale v přeneseném smyslu. Nejhorší nemoc srdce by byla desire – touha. Jsou i jiné, ale tahle je nejhorší, největší, protože kvůli ní vznikají další: například envy – závist. Pokývnu a přemýšlím. Jestli toto není důvod toho, co jsem nedávno zažila. Jestli bych se neměla léčit z nemoci srdce.

Muž v letadle řekl Tut mir leid – je mi líto, když chtěl na své sedadlo a poprosil mě a ženu vedle, abychom vstaly. Učí se němčinu s aplikací na mobilu. Věta Bist du verrückt – Zbláznil ses? se mu objevuje pořád dokola. Musí seřadit části věty, přeložit tu větu z angličtiny a napsat ji.

Jedu S-Bahnem z letiště k Martě. Při vystupování mi z batohu padá láhev na vodu na koleje mezi nástupištěm a vagonem. Vlak odjíždí, položím batoh na lavičku a skočím dolů pro láhev.

Když jdeme potom večer s Martou ulicemi v čtvrti, kde bydlí, pijeme pivo z láhve a já vyprávím. I o tom, co řekl Hamza. Říkám jí, že nemůžu považovat touhu za nemoc, protože mě motivuje. Doma usnu, než Marta jde spát. Byla jsem velmi unavená.

Praha, 23. 1. 2019


Kamil po hodině odchází, chce ještě jít do bazénu. Kávu jsme už vypili, a zaplatili, to se tady musí už při objednání. Tak jsme šli ven, byla mi zima, to byla ta káva, chtěla jsem vlastně bezkofeinovou, ale číšník si to nějak spletl, ta káva rozhodně nebyla bez kofeinu. Při odchodu říká, že se tady lidé běžně potkávají na jazykových kurzech a conversation exchange a „takových věcech“.

Za stoly, kde jsme seděli, je dřevěná kabinka, která vypadá jako telefonní budka a do které se člověk může zavřít, aby mohl v klidu pracovat. Prý je tu nová, říká Kamil. Chce ji vyzkoušet. Vyzve mě, abych ji taky vyzkoušela, uvnitř voní dřevem, hlasy z kavárny jsou sice tišší, ale přece jsou slyšet.

Když vyjdeme na ulici, jeho tramvaj zrovna odjíždí. Říká, že jde ještě do deemka a ptá se mě, jakým směrem jdu. Jdeme ještě kousek spolu, rozloučíme se před obchodem, přeji mu, ať si užije plavání, on říká, že mě rád poznal, odpovím, že já jeho taky, ale jen ze zdvořilosti, podá mi ruku a naznačí pusu na pravou stranu obličeje, počítám s další, on ne, ale všimne si toho a pak to nějak dokončíme, říkáme si ahoj, vidím, jak míří do toho obchodu, ale stojí před dveřmi s nápisem Východ a ty se neotvírají, já se otočím a rychle odcházím směrem na metro.

Praha, 12. 2. 2019


Czechs are like Germans in thein head and like Russians in their heart, říká Marek. Stojí před otevřenou skřínkou v kuchyni, aby něco vyndal nebo uložil – má tam nálepku „das Geschirr“, učí se němčinu. Češi jsou proto prý emocionálnější než Němci, ale racionálnější než Rusové. Pak se o tom bavíme, kdo je emocionálnější – lidi, který rychle začínají milostný vztah nebo ti, u kterých to jde pomalu.

Uvařil tureckou kávu a konvici zeleného čaje. Piju druhý hrnek čaje a říkám, že půjdu, že mu tam ten čaj nechám. Marek říká, ať ho klidně dopiju. Pak se posadí vedle mě. Líbáme se. Nedopitý čaj ještě stojí na stole, když odcházím.


Freistadt, 30. 12. 2018


Je mezi Vánoci a Silvestrem a sedíme v hospodě v mém rodném městě u malého stolu těsně vedle sebe, je nás sedm nebo šest. Moje bývalá spolužačka Kerstin, která sedí vedle, se ke mně obrací a říká, že mám krásné vlasy. A ještě vůbec nejsou šedé. Poděkuji za to, říkám, že i její jsou krásné a taky nejsou šedé, což popře. Podívám se zblízka, má pravdu, teď vidím několik šedivých vlasů na skráních.

Pamatuju si, že jsem se před dvěma roky na filmovém festivalu po dlouhém slavení někdy k ránu vrátila domu a před zrcadlem v koupelně jsem spatřila světlý vlas mezi svými tmavými, dlouho jsem si ho prohlížela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl šedý, pro jistotu jsem si ho ale vytrhla.

Praha, 18. 9. 2018


V šatně Národní knihovny mě oslovuje muž, který se mě už při zápisu do doktorského studia na fakultě, z kterého právě jdu, na něco zeptal. Prý že to šlo docela rychle, to jo. Ptá se na můj obor – translatologie. Pak říká svůj, a ptá se na moji jazykovou oblast – německy, ale jsem z Rakouska. Ptal se na doporučení německy píšících autorek či autorů. Než stačím říct odpověď, mluví dál. Zajímá se o něco, co překládám já. Ale já překládám pouze do němčiny, do cizího jazyka nepřekládám, říkám. Ještě se ptá, jestli nemám partnera Čecha, protože on prý žil v různých zemích a všude měl holku, a tím se prostě naučil i jazyk. Pak ještě říká, že je introvertní, ale do knihovny chodí rád, hlavně v létě, v zimě ne, protože tam je zima. A pak už musím jít.

Dagmar Plamperová, 
Wales a dál


Podzim bez babího léta


Abergele opustilo léto. Přihnalo se takové jaro namíchané s podzimem. Déšť neví, kudy by propadal, a tak se na ulicích pase v hustých vrstvách.

Brzy se letovisko vylidní. Irské moře opustí bárky i lodě. Zatímco páry turistů dají okázalé vale zbytkům barbecue, osamělé duše se schoulí do pláštěnky a vymrkají do deště své nikým neslyšené sbohem. Towyn, nedaleké zábavní centrum, sice ještě tu a tam zahaleká „five, on its own number five“, ale doživotní hráčka binga už bude marně vytahovat úspory z kapes.

Vypasený déšť popohání bríza. Nametla i jednu bláznivou paní, která se k moři vydala s pytlíkem plným mrtvých rybiček. Omylem je vložila do vroucí vody, tak je jde reklamovat. Letos už poněkolikáté.

Kolem alek, které se zalekly odletu do teplých krajin, našlapuje pán v ošuntělé větrovce. Široko daleko sám. Tak jako my, kteří jsme neměli kam jít.



Piknik za odlivu


Přinesli si dveře. Kdykoliv jim přímořská bríza zafoukala do očí, uzavřeli se. Vklínili stůl mezi písek a kamení. Dokud je ode dna, které jim vyhazuje spárované hvězdice do dlaní, neodlepí odliv, rozkradou příliv do vzduchoprázdna. –

Stojíme opodál, vyšplouchnutí mamonem svých bližních. Nazí, jako alky, kterým vykousané peří brání v rozletu pro druhé. „Kdy už tohle skončí?“ ptáš se. „Obrať se k měsíci a zavyj.“

Zapomínáme, že všechno, co se chceme dozvědět, je věčně pravděpodobné asi.


Perla severního Walesu


Místo draků poletují podzimem Abergelští. Při zemi se drží jen jaguár starého pána a jeho paní. Spanilou jízdou rozčesávají asfaltovou cestu vedoucí do nedalekého Llandudna, letoviska, z něhož prý jakási Alenka za pár lázeňských dní stvořila říši plnou divů a dočetla se o tom až v příběhu Lewise Carrolla.

Podzim zavlekl do města chraplavou mlhu. Dosedla na plochou šíji velšské pevniny a odkryla výběžek Velkého Orma i s lanovkou. Ta patří k nejdelším ve Velké Británii a jako jedna z mnoha na zimu nevynáší. K úpatí umělých sjezdovek a tobogánů se tak šlape po svých.

Vítr vyčesal zábavu z nejdelšího mola ve Walesu, vyhnal ji i z hotelů na promenádě. Ty se teď drolí, vrstvu po vrstvě a naplňují zbožím za pár liber. A slunce najednou častěji zapadá do moře fishandchipsových obědů a večeří.


Limonádová Fran


Vánoční výprodej skončil. Ramínka, pokřivená chtíčem, přestala věstit něco lepšího. A tak se zbylé kusy hadérek a hadrů zanedlouho přestěhují do second handů, kde je naftalín srovná do latě.
 Hospody odklidily štamgasty ze stolů. Domů odešli i ti, kteří, než kápli božskou, usnuli nazí pod oblečením. Jen Fran zůstala sedět na svém místě. Jako vždy přikovaná k malinové limonádě. Při svistu navoněných bublinek pomalu zapomíná na to, co bude i je.

Michal Štěpánek, Ráno 8. 3. 2018

Ráno dunivě hučí v pravém uchu
elektrické napětí
příboj v lastuře

Pronajímatelka vzkazuje po druhých
na část mého parapetu serou vlaštovky
sídlí tu jejich tlukot za špajzní skříní
rozlévá se na ní skrz žaluzie slunce
někdo ho dal náhle nahlas
jasné stíny
šňůrka na štelování jako smyčka
modlitební korále

jsem štěstím bez sebe
psa z útulku jsi vzala
na dlouhou procházku

smutek z návratu do sebe
a včera čpěl roztátý večer
jako zmoklá srst psa

Vietnamec a paní v obchodě
od pondělí do neděle
Zavřený v těle 24 hodin
ještě si to budu muset odsedět
odstát odmakat
odpozorovat stárnutí dětí
jak zmizí na školách a nebudou se chtít tulit
a škrábat na zádech
nebudou nosit neviditelná jídla k ochutnání
a mít pro mě sluneční hudbu na max
budou muset svítit také jinde
pro jiné lidi

hukot příboje v uchu splývá s hučením
počítače

tuto báseň jako paměť
strašlivě zapomínáš a vytrácíš se
jsoucno mé
nic než myšlenky a tato slova
diktována bůhvíkým
toto není meditace o první filozofii
a ve snu jste jako v bdění
nešálí mě strašlivý bůh
a implantovaný čip že bůh je jediná jistota

toto je strašlivá Sophiina volba mezi duší a tělem
toto je Siddhárthův odchod ze spícího paláce
opuštění Jašodháry a Ráhuly
přešlapování na místě pod stromem Bóddhi
sednout si a nebo odejít
líné sekání sekerou otupělosti do kořenů žádostivosti
až příliš dlouhá debata s Márou u piva v nonstopu
kde si nemůžeš pustit Sigur Rós
a vidět že mu stékají slzy po tváři

toto je pohled ráno do zrcadla
pokaždé jiný člověk si prohlíží tebe
toto je marné čištění tyčinkou příboje v uchu
toto je deformace zad z nákladu vlastních tužeb
toto je ohlazené mrtvé dřevo vyplavené na pobřeží
ovinuté řasami v doprovodu plastových odpadků
Toto je hranice která vzplane

Toto je neplnění vyššího úkolu
toto je zabraňování světlu ozařovat lidi kolem
a pradávný slib bódhisattvy
a pomoci svým osvícením

Toto je další život mága
který si hrál se silami
theurgií a evokací
toto je urputná koncentrace
při vysvobozování ducha
kdy se v křišťálové kouli
zjevil vyděšený uvězněný obličej muže
a oči plné strachu

To je vroucné modlení za všechny lidi
zvířata, hmyz a bakterie a celou přírodu
Toto je modlitba za neviditelná nervová vlákna soudržnosti
modlitba za světlo a vodu
zem, oheň, vzduch a vědomí.

Toto je omývání nohou vnitřním dechem
jako omývala horkými slzami Maří Magdalena nohy Krista
Toto je vzpomínka na řeřavé pálení v dlaních
před proražením

Toto je znovuzrození vzpomínky
na posvátný hluboký niterný nádech
a vydechnutí skrze
temeno záře
mimo dosah
jakéhokoliv slova