Čtou Jan Vondráček a Vojtěch Vondráček

Otázka Martinu Stöhrovi: Co tě napadne jako první, když se řekne Zápisník pana Pinkeho?

Sníh, krev nebo popel…. Pocit „noční práce“, pražská imaginace nebo pražská inverze, jemné šrafury slov a ilustrací perem. Už jsem viděl živého Jirouse, Bondyho, Škvoreckého a oni jsou, ukázali se na cestě a do Emauz a nechali si vložit prsty do ran. Ale podpalubí metropole je zjevně plné autorů tajemných jmen, kteří vůbec nemusí existovat. Ewald Murrrrrrer! Mám plátěnou tašku přes rameno, kterou mi podle vlastního návrhu ušila babička. V ní je prázdný index, startky a nové sbírky, všechny jsem si koupil v Arše na náměstí za peníze, které jsem vyptal od Eriky. Ona si oblékne kalhotky, obrovský černý klín zmizí pod bílou, konečně vyrazíme na silné pivo do hostince Pod Lípy, za chvíli budou zhasínat. Tehdy ještě sněží, domů jdu samozřejmě k ránu. Pan Pinke mne zdraví v zahradách na kraji města. Stojí v černém kaftanu na sněhu posypaném popelem, vedle němý kohout. Mám ty knížky někde doma. Zápisník… a Zasněžený popel… „zasněžený sopel“, někde jsou ještě ve skvrnách zaschlé všechny ty tělní tekutiny; noční líh a ranní slzy. Mám někde ty knížky, miloval jsem je. A bojím se je najít, bojím se jich dotýkat, protože nevěřím, že byly.