Jonáš Hájek se ptá básníka, prozaika a překladatele Vladimíra Mikeše. Celovečerní debata.
Témata: Ani tato scéna není nevinná. Materialita jazyka, mašinerie vyprávění. Být psán. Jak blízko tě pustí Vladimír Mikeš. Proč neskočit do jícnu Etny. Otázka stylu je otázkou pravdy. Václav Černý na ostrově Asinara. Mohou dva básníci o sobě nevědět, že jsou básníci? Stojím, ať vržen jakkoli. Text, který čte sám sebe. Řeč ohroženého bytí. Všechno se děje teď. Přerušený ráj. Na stavbě docela malého domu.
Vladimír Mikeš se narodil v roce 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku, od druhé poloviny 50. let překládal z italštiny, španělštiny a francouzštiny, především poezii a divadelní hry (mj. Lope de Vega, F. García Lorca, L. Pirandello, P. Calderón, Molière, T. Corbière, F. Hölderlin).
Za své celoživotní překladatelské dílo, korunované překladem Dantovy Božské komedie (Academia 2009), obdržel v roce 2012 Státní cenu. Psal rovněž studie o literatuře a o dějinách divadla, řadu let přednášel na pražské DAMU, jejímž děkanem byl v letech 1997−2000. Jako svébytný prozaik a básník vstupuje do české literatury znovu až v posledním desetiletí, kdy postupně vycházejí texty vznikající od 70. let stranou jeho překladatelské práce i dalších angažmá. Po prozaické prvotině Zmizení (1969) mohla z kraje normalizace vyjít ještě Zednická novela (1974), sazba románu Škodlivý prostor byla v roce 1969 rozmetána a kniha poprvé vyšla až v roce 2012 v nakladatelství Plus. Z rukopisných próz byla následně připravena k vydání Plovárna Léthé (Cherm 2013). Mikešovo rozsáhlé a naprosto neznámé básnické dílo obsáhl dvousvazkový soubor Pozdní sběr / Poemy (Kniha Zlín 2015).
Jonáš Hájek, Život v pravdě, pravda života
Dnes, nyní, mi připadá více než jindy důležité neztratit nit, abych řekl o Vladimíru Mikešovi aspoň to málo, proč k němu lnu, v nějaké mně dostupné ucelenosti.
Kdysi mi jeden melancholický básník napsal, že Kolář, Holan, to byly kontinenty, s nimiž se dílo dnešních básníků nemůže měřit. Takové dílo-kontinent by mělo být, myslím, nejen rozsáhlé, ale i členité, hory, jimiž se dá putovat, moře, po němž se dá vyplout. Proč o tom mluvím, je nabíledni. Kolik toho Vladimír Mikeš dokázal jako překladatel, esejista, teatrolog, to se nějak asi vědělo. Stačí se podívat na online Slovník české literatury, kde je stav z roku 2008. Stačí připočíst 14000 veršů Dantovy Božské komedie, vydané o rok později, abychom věděli, že Vladimír Mikeš je také básník.
Ale teprve to, co se přihodilo v posledních deseti letech zásluhou manželů Antonína a Adély Petruželkových, zakládá perspektivu, v níž skromný rodák z Chocně vystupuje ze stínu mistrů a představuje svůj vlastní zapsaný svět: vyšly mu tři romány a ve dvou svazcích básnické dílo. Ne snad, že by toužil po jiném typu uznání, než jakého se mu dosud dostalo; spíš došel do období, v němž již není nutné nic tajit a ukrývat, kdy můžeme radostně přijmout návštěvu o šedesát let mladší a svěřit jí nějaké rukopisy…
A chtělo by se říci, že vidíme v jiném světle i to dosavadní dílo překladatelské a odborné, ale to je jen projekce. Jako by tam to světlo dávno nebylo! Ježíš řekl: „Po ovocích jejich poznáte je.“ Přáli bychom si všechno to ovoce Vladimíra Mikeše pojmout jako celek; pochopit, jak se k sobě mají banány a jablka, pomeranče, fíky, ananas. „Zralé jsou plody, prošlé koupelí ohně.“ Téma na disertaci.
Mikešovo spontánní vypravěčství (Plovárna Léthé snese srovnání se Škvoreckého Zbabělci) se zaměstnává prózou, přelévá se ale i do jeho poezie, kde podpořeno hudebností verše vytváří široký proud něčeho v současnosti nevídaného: básnickou epiku, veršované paměti. V Poemách, a nejen v nich, nejde o to být čten, ale být psán, odevzdat se léta promýšlenému příběhu. „Autentičnost,“ říká Vladimír Mikeš v knize Proč psát, „není nic jiného než nesnadné umění číst sama sebe.“ Žádná šustící úředničina faktů ani „zvěčnění“ sebe sama v soše, která se usmívá nebo šklebí; básník vypráví s pramalým zájmem o věci ega, ale s obrovským zájmem o život, který mu byl souzen i darován. Vždy autobiografický, nikdy egocentrický. Jakoby čirý, nejsoucí, ale o to více přítomný. A vůbec to neznamená, že by nebyl schopen fikce. Fikce slouží pravdě života, tak jako intelekt a vzdělání slouží jeho tajemství.
Když jsem poprvé uviděl básně Vladimíra Mikeše v časopise, pocítil jsem radost spřízněnosti. Připadá mi, že můj životní pocit je s životním pocitem pana Mikeše konsonantní. Je to pocit nejisté existence, který tvrdě říká: neměl jsi tu být! Nebo: měl jsi být někdo jiný! Stala se chyba! Proč tímto pocitem trpěl poslední žijící příslušník velké generace překladatelů, to se dočtete v próze Čtveročas; o svých důvodech pomlčím. Asi i proto je jeho život tolik požehnán prací, která se musela, musela přetavit do ryzí přítomnosti díla, vynořující se právě teď před našimi zraky jako bájná Atlantis.