Osmý otevřený večer v café Fra.

Četli:
Petr Šťovíček
Kateřina Ká
Vít Ondrák
Host: Jan Škrob
Dagmar Plamperová
Vojtěch Bohuslav

Vojtěch Bohuslav, Kristýna

Zdaleka ze všeho nejhorší je ale trest, nejen, že se musíme holkám omluvit, navíc ale já ani Davídek nedostaneme – a to ani malinkatej - kousek z plackovýho dortu, kterej Kristýna upekla mý mámě k narozkám. Můžeme brečet, můžeme se kát, i se vztekat, ale všechny, všechny taktiky jsou marný. Domča se na mě úkosem dívá, nejspíš je jí mě líto, ale když jí pohled vrátim, odvrátí se a vezme štkající Hanu za ruku, Hanu, práskačku. Děda za pár chvil řekne, že věc je uzavřená a nebudeme o tom dál mluvit, a tak už o tom pak nemluvíme. My s Davídkem sedíme jako pěny v koutě a posloucháme řeči dospělých, všechno se postupně vrací do normálu. Máma staví vodu na turka, do dortu se zapíchají svíčky (myslím, že něco kolem třiceti) a jí se nepodaří všechny naráz sfouknout, ale směje se tomu a vypadá, že narozeniny přece jenom nemá zas tak zkažený. Do dortu se s gustem zakrojí stříbřitá čepel nože, máma ho rozděluje na díly tak, aby nemusela krájet skrze kostičky KitKatek. Je mi to strašně líto, když pozoruju všechny, jak si vychutnávají svoje porce dortu a pějí na něj chválu.

„Takovej dort peče jenom moje tchýně,“ pochvaluje si děda a v kšandách mu povážlivě pne a máma pak vybaluje dárky z květovanejch papírů.

Přemýšlím, jestli kdyby žila babička Blanka, byla by s to zvrátit můj a Davídkův osud. Myslím, že ani ona by to nedokázala. Davídek se lísá k mý tetě, ke svý mámě a já zůstávám v koutě sám. Připadám si jako tenkrát na chalupě, když se prostřihávaly stromy. Táta se oháněl motorovou pilou a mně půjčili zahradnické nůžky, zastřihával jsem růžové keře a mě to bavilo tak moc, že jsem se ztratil z dohledu a ledabyle stříhal snítky rozličných dřevin. Zatoulal jsem se až dolů na louku, kam děda pár dnů zpátky nechal vysadit malé smrčky, aby nám v zahradě vyrostl stinný smrkový háj a pod smrky snad i hříbky. Jednomu po druhém jsem malým smrčkům ustřihal jejich špičky, což vedlo k tomu, že všechny do jednoho zahynuli. Rodiče se pak dlouho báli, co ze mě vyroste. Jen Kristýna dovedla zachovat stoický klid, což po ní naštěstí zdědila i babička Blanka. Všichni se mi snažili vysvětlit, proč je to, co jsem udělal, špatně, já ale věděl, že to bylo špatně, jen se mi to líbilo. Ničení se mi líbilo. Bylo to ve mně. Bylo to vzrušující.

Ale možná je moc dlouhý?

Alternativou by mohl být tento odstavec z první části, kterou jsem nečetl:

Kristýna taky peče nejlíp ze všech lidí, co znám, levou zadní válí buchty, koblihy a jiný tradiční moučníky. Její největší majstrštyk je ale dort z medových placek promazávaných krémem z trochy másla a krystalovýho cukru a brambor, poněvadž za obou válek, který prožila, nic nebylo než na lžíci másla a krému člověk pochopitelně potřeboval daleko víc, a tak se nastavovalo vším možným, třeba právě bramborama. Dneska už Kristýna dává brambor míň, protože všechno, naopak, je. Dokonce dort polévá rozpuštěnou hořkou čokoládou a na vrch jej zdobí lentilkama nebo rozkrájí štráfky KitKatky na souměrný čtverečky a vyskládá do mozaiky nahoru je. Peče samo sebou od oka, jenže vnuci na ní furt naléhají, že chtějí recept. Tomu nerozumí, ona jim přeci plackový dort upeče, kdykoliv si řeknou. Pokusí se ale přeci jen, proti vlastnímu přesvědčení, sepsat poměry, které jsou uloženy v paměti jejího těla, v paměti hrubých dlaní mydlených velice často levným mýdlem se základem ze zvířecích kostí; v paměti očí, v nichž se za léta šití za chabého večerního světla rozvinula krátkozrakost. Výsledek upečený podle toho receptu ale nestojí ani za starou Belu. Dana se celej den pachtila u trouby, a děti jí to stejně nakonec odmítly jíst, pač dort byl tvrdej a nezměk ani přes dvě noci strávený na samotce na balkoně. Kristýna ochutnat odmítla. Pokud mermomocí chtěli plackový dort, měli jí říct a ona by ho upekla.