Popsala bys mi, Vlasto, místo, kde nejčastěji překládáš?

V rohu u stěny mám zděděný psací stůl se zásuvkami, přihrádkami a nástavbou s dřevěnou balustrádou, plný nedodělávek a tiskárny, kolmo k němu před balkonovým oknem do zeleného vnitrobloku bytelný stůl pod druhdy velký počítač, udělaný mým mužem Josefem přesně na míru, aby se daly otevírat dveře na balkon: vyvýšené místo na překládanou knihu obsadila orchidea a vzpurné domácí štěstí, prorůstající mezi tužkami, počítač nahradily aktuální písemnosti. Nejčastěji pracuji na notebooku těsně vedle, v nejistém prostoru před balkonovými dveřmi na sklápěcím stolku, původně jen rozšiřujícím pracovní desku, výhled mám i na minizahrádku na balkoně, případně na schnoucí prádlo nad propastí dvora. Přechod mezi různými mody bytí tak vyžaduje přechodový rituál, při kterém pokaždé potěžkám materiální pádnost lásky – komu není rady, tomu není pomoci.

Vlasta Dufková (1951) pracovala jako nakladatelská redaktorka (Odeon, Mladá fronta, Paseka; Premio Editore Donna, Turín 1996), v letech 2003–2016 působila na FF UK. Překladatelka z francouzštiny (mj. Zápisníky a Léto Alberta Camuse či Krajkářka Pascala Lainého) a portugalštiny (za prózu Burití Joãa Guimarãese Rosy získala Cenu Josefa Jungmanna za rok 2008 a nominaci na cenu Magnesia Litera). Vydala básnickou sbírku Čistec (1998) a prózu Bílé na bílém/Supinum (2000).

Knihy a časopisy, z nichž se čte:

Sophia de Mello Breyner Andresenová, Plav 2009, 10.
João Cabral de Melo Neto, Psychologie básnické skladby, Plav 2012, 7.