Stůl, kde obvykle překládám (anebo aktuálně spíše kde jsem obvykle překládala, protože v současné době se bohužel překladu příliš nevěnuji, nicméně doufám, že se k němu vrátím), je stůl a nestůl. Tedy ne nutně překládám u pracovního stolu a ne nutně na jednom místě, ne nutně v místnosti, ale i v přírodě. Když si tak vybavuji, jak jsem pracovala, stůl se nijak nelišil od toho, kde píšu normálně: takže kniha či knihy, v určitých fázích překládání hlavně slovníky, někdy blok a obyčejná tužka (na začátku), později otevřený notebook. Postupem času knihy ubývají, až zmizí i ta, ze které překládám. Aby už nic nerušilo. Do notebooku většinou přepisuji, co jsem si poznamenala rukou (tedy při překladech poezie). A to je tak asi všechno.

Ivana Bozděchová (1960) vystudovala češtinu a angličtinu na FF UK, kde byla později jmenována docentkou. V Ústavu českého jazyka a teorie komunikace vede přednášky a semináře z lexikologie a slovotvorby a v oboru vyučování češtiny jako cizího jazyka. V roce 1990 získala Fulbrightovo stipendium a vyučovala český jazyk na univerzitě v Omaze v Nebrasce a ve Stanfordu v Kalifornii, v letech 2010–2012 pak v Soulu v Korejské republice. Překládá především irskou a britskou poezii: Desmond Egan, Seamus Heaney, Ewald Osers, Edna O’Brien aj.

S Maitou Arnautovou, překladatelkou ruského básníka Josifa Brodského, jsme se sešli v jejím bytě v pražských Vokovicích. Byt se nachází v šestém patře věžáku a Maita mi hned po příchodu otevřela balkon a ukázala opravdu pořádný výhled. Řekla, že má svůj byt ráda právě proto, že je vysoko, že ráda bydlí vysoko. Věžák zrovna teď rekonstruují, a tak musela všechny květiny přemístit z balkonu do bytu: proto jsem se ocitnul v bytě plném květin v květináčích. Ale nepůsobilo to nijak nepatřičně; myslím, že kdyby mi Maita o vynuceném přemístění neřekla, ničeho bych si nevšiml. Prostě má ráda, myslel bych si, byt ve vzduchu a kolem sebe moře kytek. Stejně si to myslím, i když vím teď ty podrobnosti.

Maita Arnautová (1939 v Praze), překladatelka z ruštiny, literární historička, publicistka. Překládá poezii básníka, esejisty a překladatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Josifa Brodského. Publikovala Brodského básnické cykly Římské elegie (2004) a Benátské strofy (2013).

„Kámen, který mám vždycky na stole, jsem našla ve výkopu jedné stavby v roce 2005 krátce po smrti mého muže básníka Petra Kabeše; v opuštěnosti mé i své mi ten kámen připomněl koleno Petrovy zmožené nohy, o niž na konci života přišel; tělo je pochováno, kámen je se mnou, aby mi nebylo smutno.“

Čas není, Čas je zlo, milované
Milované ty hodiny βροδοδάκτυλος (růžovoprstý)
když v polosvětle okna
za nímž moře klene horizont
lecontre-jour linie kameje
profil „achajské ražby“
nad tváří v polosvětle plyne sen

Ezra Pound

Ezra Pound (1885, Spojené státy – 1972, Itálie) ovlivnil americkou i evropskou poezii. Většinu života strávil v Itálii. Jeho rozsáhlé básnické dílo, především monumentální skladba Cantos (117 zpěvů o několika oddílech), zahrnuje i významné překlady od Konfucia po Cavalcantiho. Psal přelomové teoretické texty: od literárních po eseje ekonomické (proslulé ABC četby, ABC ekonomie, Průvodce po kultuře). V roce 1943 byl ve Spojených státech obviněn z vlastizrady za rozhlasová vystoupení v Radio Roma, v nichž odmítal americkou válku proti Itálii. Aby nemusel být odsouzen k smrti, byl shledán duševně nezpůsobilým a třináct let strávil v nemocnici pro duševně choré. V roce 1958 se vrátil do Itálie. Cantos jsou Poundovou životní básnickou skladbou: jejich sto sedmnáct zpěvů psal přes padesát let.

Na své dobrodružné cestě za Ithakou dochází k jinému pojetí času, v němž obvyklé dělení na minulost, přítomnost a budoucnost nahrazuje novou škálou hodnot pozemského času. Zachycuje to, co trvá, co se vrací a co odchází.

T. S. Eliot

Anna Kareninová (1954), překladatelka a esejistka. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, v letech 1984–1994 byla redaktorkou, posléze šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, 1991–1996 šéfredaktorkou revue Světová literatura, 1995–1996 šéfredaktorkou nakladatelství Český spisovatel. Zabývá se tvorbou a překladem románů Louise-Ferdinanda Célina a poezie Ezry Pounda. Kromě knižních překladů, které doprovodila vlastními doslovy a komentáři (Durasová, Apollinaire, Sarrautová, Landolfi, Char, Stoppard aj.) se zabývá i překlady filmovými: je překladatelkou a autorkou dialogů více než stovky filmů, vytvořila filmové titulky ke snímkům významných světových režisérů (Fellini, Godard, Visconti, Antonioni, Russel, Truffaut, Greenaway, Strick ad.). Je nositelkou řady ocenění (Magnesia Litera 2003 za překlad knihy Louise-Ferdinada Célina Klaun's band, Cena Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské literatury v Čechách, Cena Revolver Revue 2017 aj. (Zdroj: Revolver Revue)

Z čeho se čte

Alba (z rukopisu)
Blandula, tenulla, vagula (z rukopisu)
Noční litanie - Host č. 9, 2007
Canto XXXIX a Canto XLV - Cantos II - Jedenáct nových Cantos, Pátá desítka Cantos, Atlantis 2013
Canto LXXXI - Cantos V - Italská Cantos, Pisánská Cantos, Atlantis 2017
Poznámky pro Canto CVII - z rukopisu
„Čas není..“" - Canto LXXIV - Cantos V (dtto)

Paní Jacobsenová, jak vypadá stůl, u kterého obvykle překládáte?

O svůj původní stůl jsem během stále ještě probíhající rekonstrukce domku a stěhování z pokoje do pokoje přišla. Úřaduji teď u maminčina psacího stolu, elegantní rozměrné věci v americkém stylu s výsuvnými šuplaty a přídatnou poličkou, kde je mi dobře. Vyhlíží to tu stejně chaoticky jako předtím, v centru se sice vždycky nachází aktuální rozdělaná práce a u ní hrneček s kávou, popř. papírky a sešitky na poznámky, ostatní ale hrnu do stran a na hromádky. Po ruce ještě musím mít PC s elektronickým německo-českým slovníkem Lingea a někde v dosahu čtyřsvazkový německo-český slovník Janko–Siebenschein z roku 1940, neocenitelný zdroj českých synonym. Kvůli rýmům sáhnu občas v nouzi po velkém Retrográdním slovníku češtiny E. Slavíčkové.

Michaela Jacobsenová (1947), překladatelka, publicistka, redaktorka. Po absolvování oboru němčina-čeština na FF UK pracovala jako redaktorka ve Státním pedagogickém nakladatelství, odtud počátkem 90. let přešla do redakce Literárních novin. Poté působila v redakcích několika nakladatelství (Mladá fronta, Paseka, Karolinum), kde se věnovala zejména redigování německé beletrie.

V překladatelské činnosti se zaměřuje na poezii, prózu i esejistiku z německé jazykové oblasti. Z překládaných autorů: Ingeborg Bachmannová, Günter Eich, Arno Schmidt, Ilse Aichingerová, Johannes Urzidil, Anne Franková, Urs Widmer aj.

Z čeho se čte:
Karl Kraus, Moc a bezmoc slova, Praha, Mladá fronta 1988.
Günter Eich, Víceméně, Praha, Odeon 1987.
Ilse Aichingerová, Vrabec v hrsti, Příbram, Pistorius & Olšanská 2010.

Milá paní Heleno H., ještě drobnost, na kterou jsem zapomněl: popsala byste mi prosím stručně svůj pracovní stůl? Místo, kde nejčastěji překládáte? Stačí dvě tři věty. Nebo tanka. Děkuju, pb

Tanka

Téma (dai): Jen nepodlehnout spleenu!

Na hoře Fudži
na mém screenu visí tisíc
souborů k práci.
Už zase se tiše ztrácím
do nedodělané říše...

Haiku

Hora Fudži
a na ní tisíc souborů
Mizím do říše netvorů

Helena Honcoopová (1948), japanoložka, historička japonského umění, překladatelka z japonštiny, v letech 1967–1972 vystudovala japanologii a angličtinu na FF UK, 1974–1977 dějiny umění. Po absolutoriu se zaměřila na praktickou práci s památkami japonského umění ve Sbírce orientálního umění Národní galerie v Praze. Zde pracovala v letech 1972–1983 jako odborná pracovnice a kurátorka specializovaná na japonskou grafiku a malbu. Napsala několik katalogů k samostatným i společně připraveným výstavám. Po nedobrovolném přerušení se k odborné práci v Národní galerii vrátila roku 1994, kde pracovala do roku 2012. Z překladů: Kniha vějířů (2016), Sto básní: svět staré japonské poezie (2020).

Milý pořadateli, chcete po mně popis pracovního stolu: abych Vám do překladatelského pořadu přispěla co nejvhodněji, máte mít můj překlad popisu pracovního stolu: „Seděl jsem za svým krásným psacím stolem. Ty ho neznáš. Jak bys také mohl. Je to totiž spořádaně měšťansky smýšlející stůl, který má vychovávat. Tam totiž, kde má píšící obvykle kolena, má on dva hrůzostrašné dřevěné rohy. A teď dávej pozor. Když si člověk sedne klidně a opatrně píše něco spořádaně měšťanského, pak je mu dobře. Ale běda, jakmile se vzruší a tělo se jen trochu zachvěje, to má ty špice hned v kolenou – a jak to bolí! Mohl bych Ti ukázat svoje modřiny. A co se tím ovšem člověku říká? Nepiš nic vzrušujícího a nechvěj se přitom po těle.“ (Franz Kafka, z dopisu Oskaru Pollakovi 24. VIII. 1902) A věřte mi, že já takový psací stůl nemám!

Věra Koubová (1953), překladatelka z němčiny. Vystudovala angličtinu a němčinu na FF UK. Přeložila například díla Friedricha Nietzscheho, Franze Kafky, Hugo von Hofmannsthala, Hugo Balla, Franze Wurma, Petera Handkeho aj. Za překlad básní Franze Wurma získala Cenu Josefa Jungmanna, za překlad Richarda Pietrasse Cenu Magnesia Litera. Věnuje se také fotografii.

Knihy a časopisy, z nichž se čte:

Friedrich Nietzsche, Dionýské dithyramby a jiné básně, Praha, oikoymenh 2018.
Hugo von Hofmannsthal, Kdokoli, Martínkovice, Opus 2020.
Selma Merbaumová, Sebrané květy, Martínkovice, Opus 2021.
Ernst Jandl, chroptění mony lisy. In: Ernst Jandl a Friederike Mayröckerová, Experimentální hry, Praha, Fra 2005.
Richard Pietrass, Z lemu snu, Praha, Revolver Revue 2012.
Franz Wurm, Rozevřená fuga, Praha, Prostor 2004.

„Můj starý pracovní stůl je krásný. Každý si ho všimne – jenže já na něm už dávno nepracuju, bolí mě u něj záda... A tak na něm teď stojí velký ibišek, napůl uschlá hortenzie přenesená dovnitř z balkonu, malá aloe a tulipány ve sklenici. A sedává na něm černá kočka. Knihy a papíry – organizovaný chaos. A já si práci vezmu vždycky tam, kde se mi zrovna nejlíp sedí...“

Překladatelka z němčiny a francouzštiny Alena Bláhová (1954) pracovala v 70. letech mj. ve Státním židovském muzeu, později jako lektorka jazyků. Od roku 1980 byla v domácnosti, překládala pro různé samizdatové edice (Alef). Od roku 1990 je překladatelkou a publicistkou ve svobodném povolání. Kromě knižních překladů publikovala články, recenze a překlady mj. v Literárních novinách, Respektu, Věstníku židovských náboženských obcí Roš Chodeš, Židovské ročence, v časopise Souvislosti a dalších periodikách. Mezi autory, kterým se věnovala soustavněji patří Elie Wiesel, Martin Buber, Lou Andreas-Salomé, z poezie pak Rainer Maria Rilke a Else Lasker-Schülerová. V roce 2015 jí byla udělena Rakouská státní cena za překlad.

Knihy, nichž se čte:

Rainer Maria Rilke – Lou Andreas Salomé, Korespondence, Praha, Aula 1996.
Else Lasker-Schülerová, Můj modrý klavír, Praha, Sefer 1995.

Popsala bys mi, Vlasto, místo, kde nejčastěji překládáš?

V rohu u stěny mám zděděný psací stůl se zásuvkami, přihrádkami a nástavbou s dřevěnou balustrádou, plný nedodělávek a tiskárny, kolmo k němu před balkonovým oknem do zeleného vnitrobloku bytelný stůl pod druhdy velký počítač, udělaný mým mužem Josefem přesně na míru, aby se daly otevírat dveře na balkon: vyvýšené místo na překládanou knihu obsadila orchidea a vzpurné domácí štěstí, prorůstající mezi tužkami, počítač nahradily aktuální písemnosti. Nejčastěji pracuji na notebooku těsně vedle, v nejistém prostoru před balkonovými dveřmi na sklápěcím stolku, původně jen rozšiřujícím pracovní desku, výhled mám i na minizahrádku na balkoně, případně na schnoucí prádlo nad propastí dvora. Přechod mezi různými mody bytí tak vyžaduje přechodový rituál, při kterém pokaždé potěžkám materiální pádnost lásky – komu není rady, tomu není pomoci.

Vlasta Dufková (1951) pracovala jako nakladatelská redaktorka (Odeon, Mladá fronta, Paseka; Premio Editore Donna, Turín 1996), v letech 2003–2016 působila na FF UK. Překladatelka z francouzštiny (mj. Zápisníky a Léto Alberta Camuse či Krajkářka Pascala Lainého) a portugalštiny (za prózu Burití Joãa Guimarãese Rosy získala Cenu Josefa Jungmanna za rok 2008 a nominaci na cenu Magnesia Litera). Vydala básnickou sbírku Čistec (1998) a prózu Bílé na bílém/Supinum (2000).

Knihy a časopisy, z nichž se čte:

Sophia de Mello Breyner Andresenová, Plav 2009, 10.
João Cabral de Melo Neto, Psychologie básnické skladby, Plav 2012, 7.

„Paní docentko,“ zeptal se, „jak vypadá stůl, kde pracujete?“

„V posledních letech mám stůl a několik stolků. Na stole počítač a pro někoho možná chaos, vlevo mistička s všemožným bordelem (jsem levák), tři dózy na tužky a pera, štětce (co je používanější, je vpředu, co míň, vzadu), o lampičku opřené dvě fotky – táty a syna, ani jednoho už nemám, ale kontrolujou mě, vpravo mobil, zrcátko, elektronický slovník a hadříky na brýle a obrazovku počítače (jsem levák). Taky myš, bez ní to neumím. Stůl má vysouvací plochy, kam dávám texty aktuálních přednášek (ale mluvím zpaměti) a pod nohama chaos, který dvakrát do roka třídím (nahromaděné poznámky, testy, tištěné články, rukopisy). Přídatná kombi tiskárna a skener hned vedle. A pak první stolek, kam se vejdou odborné knížky, co je právě čtu, a nějaké ty kaktusy. Další plochy téměř pracovní jsou spíš odkládací, v pokoji mám rozesetých několik knih různého druhu, rozečtených a rozevřených, ale taky hromádky knížek k rozdělaným projektům. A ještě knížky, co čteme s vnučkou Aničkou, česky a německy, atlasy a publikace k prohlížení.“ 

Miriam Löwensteinová (1958) je česká koreanistka a překladatelka. Po absolvování oboru koreanistika-rusistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala jako odborná pracovnice v Orientálním ústavu Československé akademie věd. Roku 1992 na základě grantu Korea Foundation pobývala v Korejské republice. Od 1993 působí jako odborná asistentka v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (seminář koreanistiky). Publikovala řadu článků a esejů o staré a moderní korejské literatuře v časopisech Nový Orient, Archiv orientální, Světová literatura. Věnuje se překladům a interpretaci korejské prózy a poezie.

Knihy, z nichž se čte:

Čítanka klasické korejské literatury, Praha, Nová vlna 2020.
Básně Kima Klobouka, Praha, DharmaGaia 2009.
Ko Un, To je, Praha, Nová vlna, 2011.

Paní profesorko, popište mi prosím místo, kde pracujete. Jojo, myslím stůl, jestli pracujete u stolu. Ale můžete popsat i okolí, kytky, výhled a tak. Díky.

„Můj pracovní stůl je neustále v pohybu, jak mi pod rukama bobtná práce. Když už to dál nejde, všechno proberu, polovičku vyházím, něčemu přestávám rozumět, jindy žasnu – jak jsem na něco takového vůbec mohla přijít?! Jediný stálým bodem je obrazovka, ke které někdy připojuji notebook. Ve své nehybnosti je hrozně zaprášená.“

Zásadní osobnost české sinologie, významná překladatelka z čínštiny, pedagožka Olga Lomová (1957) se specializuje na literaturu, zejména poezii, čínského raného středověku. V letech 1976–1981 studovala na FF UK obor sinologie-orientalistika, postgraduální studium zde absolvovala v roce 1990 prací o moderní čínské próze. Od roku 1988 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší zejména o dějinách čínské literatury, interpretaci klasických i moderních literárních textů a od roku 2005/2006 také o ideologii a literatuře v ČLR. Systematicky se věnuje dějinám čínské literatury a klasické čínské poezii. V odborné práci se specializuje na literaturu raného středověku se zvláštním zřetelem k poezii. Vedle odborné práce se věnuje publicistice, pravidelně publikuje významné články věnované současné Číně. Překládá čínskou literaturu klasickou i moderní.

Knihy a časopisy, z nichž se čte:

Čítanka tangské poezie, Praha, Karolinum 1995.
Volám zpět muže z hor!, Nový Orient LI 1996, 1, s. 24–25.
Jang Lien, Básně, Revolver revue 1991, 17, s. 288–290.

Paní profesorko, popsala byste mi prosím svůj pracovní stůl, pracovní místo? Díky.

„Vlastně teď žádné místo, žádny stůl nemám. Jsem na chatě. Pošlu vám fotku. Zdravím, ZŠ“

Fotka přišla: je na ní kus obyčejně prostřeného kuchyňského stolu a na něm laptop s nalepenými japonskými znaky na klávesnici, počítačová myš, modem a poštovní obálka z Japonska s osmi známkami (možná jich je víc, ale nejsou vidět). Na stole leží ještě jídelní proutěná podložka. Na japonských známkách jsou hory, sakury, palác, stromy, moře, pobřežní pevnost a váza.

Profesorka Zdenka Švarcová (1942) je japanistka, vysokoškolská pedagožka a překladatelka. Japonskou filologii vystudovala v Praze pod vedením významných českých japanologů Miroslava Nováka a Jiřího Jelínka. Po absolutoriu pracovala jako tlumočnice a lektorka anglického a japonského jazyka na Státní jazykové škole a po listopadu 1989 se vrátila na svou alma mater, kde v Ústavu Dálného východu přednášela teorii japonského jazyka a dějiny japonské literatury. Od roku 2011 působila na Katedře asijských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Za svoji bohatou pedagogickou a vědeckou kariéru vychovala či významně ovlivnila početnou skupinu japanologů v Čechách i na Moravě a zásadním způsobem přispěla k rozvoji české japanologie. Za své zásluhy při výuce japonštiny, propagaci japonské kultury a přispění k rozvoji přátelských vztahů mezi Japonskem a Českou republikou obdržela v roce 2010 vyznamenání Řád vycházejícího slunce. Překládaní autoři: Jasunari Kawabata, Kunio Cudži, Osamu Dazai, Minoru Watanabe, Izumi Šikibu, Issa Kobajaši, Ono no Komači aj.

Část probíraných básní vyšla:

Plav 2011/6, s. 42–44.

„V našem rodinném řadovém domku mám jeden pokoj vyhrazený jako ‚pracovnu‘; v ní je veliký dřevěný stůl (ručně vyrobený), kam se vejde obrazovka počítače a klávesnice, nalevo je kalendář, napravo malý elektrický vařič na průběžné ohřívání kávy, přihrádka s tužkami a propiskami všeho druhu a místo pro dva telefony (pevný a mobil), a dále několik vyrovnaných hromádek knih, s nimiž je třeba ‚něco udělat‘ (přečíst, napsat recenzi, ozvat se autorovi apod.). Nad stolem jsou dřevěné police na celou šířku stolu, tj. asi 150 cm, na nichž spočívají: tiskárna, rádio, pořadače s cédečky, o patro výš šanony s materiály podle témat a ještě o patro výš spousta knížek, do nichž čas od času potřebuji nahlédnout (slovníky, encyklopedie, příručky apod.). Výhoda mého pokoje spočívá mj. v tom, že je orientovaný na jih a z okna mám krásný výhled na naši zahrádku s několika stromy a keři růží a dále na malý parčík a pěší chodník, po němž chodí děti do místní školy a pejskaři. Za jasných nocí lze krásně pozorovat Měsíc, jak dorůstá, anebo naopak couvá, anebo teď v zimě Orion – velice inspirativní pohled. Kromě zavedeného pořádku na pracovním stole mám ráda klid kolem dokola a tichou hudbu, takže je jasné, že nejraději pracuji pozdě večer a v noci – jako správná ‚sova‘.“

Libuše Valentová od roku 1980 do roku 2019 přednášela na FFUK dějiny rumunské literatury, historii a kulturu Rumunska a úvod do literární teorie. Autorsky se podílela na Slovníku spisovatelů – Rumunsko (Odeon 1984), je hlavní autorkou Slovníku rumunských spisovatelů (Libri 2001). Uveřejňuje studie týkající se moderní rumunské literatury, lidové slovesnosti a recepce rumunského písemnictví u nás. Napsala hesla o rumunské literatuře a výtvarném umění pro několik českých encyklopedií. V Rumunsku publikuje v odborném tisku a je korespondentkou bukurešťského týdeníku România literară. Od roku 1991 působí jako jednatelka Česko-rumunské společnosti se sídlem v Praze. V letech 2005-2013 uspořádala ve spolupráci s Rumunským kulturním institutem pět mezinárodních rumunistických kolokvií. Z francouzštiny přeložila přednášky Catherine Chalierové o filozofii Emmanuela Lévinase (1993, 1995) a s Jiřím Pelánem Poetiku prózy Tzvetana Todorova (2000). Publikuje překlady z rumunských básníků, prozaiků a esejistů jako jsou Marin Sorescu, Ana Blandiana, Mircea Dinescu, Claudiu Komartin, Ileana Mălăncioiu, Emil Brumaru, Elena Vlădăreanu, Robert Şerban, Ioan Es. Pop, Nicolae Prelipceanu, George Călinescu, Gabriel Chifu, Andrei Cornea, Gabriel Liiceanu aj. Je držitelkou řádu „Za věrné služby” uděleného prezidentem Rumunska (2002).

Knihy a časopisy, z nichž se čte:

Ana Blandiana, Řeka s jediným břehem, Praha, Festival spisovatelů 2020.