Básně, povídky, kousky románů vhodné k slavnosti

Všech svatých a vzpomínkám na všechny věrné zemřelé

Komentáře Ivana Myšková a Petr Borkovec

Nebude to tvář, ale neznámý přízvuk mých slov,
co tě ke mně přibije.

Zuzana Říhová (1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na Vysoké škole kreativní komunikace. V letech 2014–2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Dlouhodobě se věnuje české avantgardě, publikovala monografii Vprostřed davu. Česká avantgarda mezi individualismem a kolektivismem (Academia, 2016) a antologii avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej (Akropolis, 2016). Debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin, 2016). Jako prozaička novelou Evička (Dauphin, 2018). V roce 2021 vydala kritikou velmi ceněný román Cestou špendlíků nebo jehel (Argo). V současné době píše román s názvem Podhozenec a podtitulem Příběh proměny.

Ivana Myšková, Mrtví nejsou svatí. Úvod k textům Zuzany Říhové

Winfried Georg Sebald v eseji Campo Santo, tedy Hřbitov, mimo jiné píše:

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem jako dítě stál poprvé u otevřeného hrobu s tupým pocitem v prsou, že dědečkovi, který tam ležel na hoblinách, se stalo hanebné bezpráví, které už nikdo z nás přeživších nemůže napravit. A už nějakou dobu vím: čím víc je někdo stižen hlubokým smutkem, který pravděpodobně nebyl lidskému druhu uložen jen tak bezdůvodně, tím častěji ho vyhledávají duchové.

Zuzanu Říhovou taky vyhledávají duchové, a to duchové hluboce nešťastní, neustále něčím ohrožovaní, neklidní, vylekaní. Ať už třeba duch jedné příšerně puntičkářské, až robotické matky v novele Evička (Vlastně oba Eviččini rodiče jsou mrtví, živější než oni je i krejčovská panna. Jsou to duchové, kteří nic nespáchali, jen se chtěli mít dobře a takoví se budou plouhat po Asfodelové louce, a ne po Elysejských polích nebo Ostrovech blažených.) nebo duch vlka v románu Cestou špendlíků nebo jehel… Jenomže tihle duchové jsou viditelní, hmatatelní a docela těžcí. Jsou napěchovaní pořádně prorostlým, divoce tepajícím masem. Zuzana zživočišní kdeco. Nanicovatý mateřský deníček z roku 1936 se zápisky o tom, o kolik gramů Evička přibrala a kolikrát denně podávat Eledon… Z jeho stránek se najednou linou vůně dětských olejíčků a zásypů i puchy dětských hovínek a zvratků. Z neosobitých chladných záznamů o správném vývoji dítěte vyrostou živé postavy; služka, kojná, švadlena, celý dům, park i vakovlk. I Zuzanino bujení si však vystačí jen s několika přesně mířenými slovy, je to bujení medicínsky kontrolované, a přesto rurálně vášnivé. I ta upjatost je tak nějak vášnivá a šťavnatá, poctivá. Literárně poctivá.

Pulzující fyzično, brutalita těla, které vás může každou chvíli k něčemu přimáčknout nebo vás zalehnout. Není před tím úniku. V Zuzaniných textech stále něco tepe, sálá, teče, čvachtá, bublá, bobtná, natéká a smrskává se… K tomu ty mlaskavé zvuky a štiplavé pachy, všechno to, co generace připojená ke svým iphonům a tabletům už ani nezná nebo nechce znát, čeho se možná bojí a štítí, před čím utíká do světů za displeji. (Zná jenom elektronické pípání a bzučení, jen nepatrné elektrické výboje.) Když takový onlajnový připojenec čte ty Zuzaniny kypré mazlavé věty, musí si myslet, že píše obstojně sjetá a pokud má kam, dá jí lajk.

Zuzana Říhová ale otevírá primárně, ne vždy – ve „Špendlících a jehlách“ se natáčí ostošest – svět bez techniky. Starý svět živlů, duchů, démonů a zvířat, kterému čelí člověk ještě celkem čestně, sám. A vždycky je to nebezpečné, děsivé, hra s ohněm. Ale hra s ohněm, to je taky hra. Hra literární, protože měšťanský román má své atributy a rurální román má své a pohádky o Červených Karkulkách taky… Líbí se mi, že Zuzana do našeho čím dál pragmatičtějšího, nehravého, citově zpuchřelého, rozpukaného a rozvráceného světa, kde jsou přípustné nanejvýš hry sportovní a politické, vpouští tyhle nespoutané přírodní síly, na které jsme neprozíravě zapomněli, které jsme odvrhli a zapudili, na což teď všichni doplatíme, všichni, spravedlivě všichni, jako duše hříšníků škvařících se v plamenech očistce.

A proto si, milé duše vylezlé z očistce, nabídněte chladivé mléko (naleju mléko do sklenice nebo do misky a ponechám je na stole) na vaše seškvařeniny a popáleniny, alespoň krátkou úlevu. Dle lidové víry, jak jsem se dočetla v Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska Lidová kultura, svazek první A–N, se duše předků navracely v noci z 1. na 2. listopadu ke svým blízkým z očistce. Proto se pro ně ponechávaly na stole zbytky dušičkové večeře a lidé popíjeli studené mléko nebo se jím postřikovali, aby zmírnili muka duší v očistci. Děkuji za pozornost.