„Tak nějak to vidím v těch svých očách“ – napsal Pavel, když mi, na mou žádost, popisoval, jak si dnešní večer představuje. Ale já ho v té chvíli přestal vnímat, vybavil jsem si po jeho replice devadesátá léta. Část jsem jich strávil s dnešním hostem. Pavel mi tehdy posílal kaligrafické dopisy, jeden za druhým, a ještě kaligrafičtější opisy svých básní; já mu posílal strojopisy, svázané japonskou vazbou. Žili jsme v Japonsku; oba jsme pracovali v nižších patrech Úřadu poezie a plánovali, jak si časem zařídíme pracovnu „v ústraní“. Dřevoryty, linoryty, slepotisky, vánoční tisky, velikonoční knížečky, zarámované básně, epistulární smršť (vždycky jsem zaostával)… Pavel si myslel, že bychom se mezitím měli vzdělávat, ale ne tak jako jiní, „vzdělávat se jako básníci“, pravil. Nejlepší cesta podle něho byla navštěvovat starší básníky – „Jsou to nestorové,“ říkával (a říká dodnes). Co jsem tenkrát říkal já? Nic. Trochu se mi takové ježdění protivilo, protože odjakživa nerad chodím k lidem domů. Ale rozhodně jsem si myslel, že Pavel má pravdu, že když to nebudu podnikat, když se nějakým způsobem nepřemůžu, rozhodně si nemohu myslet, že jsem básník. Tak jsme jezdili. Moc si toho nepamatuju. Vím jenom, že jsem pořád mlčel. A blbě. Pavel taky moc nemluvil, ale ne blbě. Obdivoval jsem ho: měl podrobné a přesné plány, „musíme tam, a taky tam, jestli se nezastavíme u tamhle toho hrobu, do smrti si to neodpustím“, měl všechno přečtené, spoustu věcí vyřešených a nakousnutých už z korespondence s navštěvovanými. Citoval jim jejich básně a věděl, na co se ptát. Moc si toho nepamatuju, zapomínal jsem to už tenkrát. Ludvík Kundera mě hrozně praštil do ruky, když jsem si usmyslel, že z čaje, který nám uvařil, vytáhnu sáček; moc brzy. U Mirka Kováříka doma jeden rukopis básně Ivana Diviše, který byl hrozně z kopce, a fialový skleněný popelník ve tvaru otevřené dlaně. Jiří Kuběna: pět hodin o Demlovi, Nezvalovi a sonetu; pak pár slov o tom, že někteří vstoupí, a jiní nikdy nevstoupí (pohled na mě) a kniha s dedikací, v níž jsem byl osloven „svatopetrská lani“. Domníval jsem se, že řeč se mi už nikdy nevrátí. František Daniel Merth, Ivan Slavík, Zeno Kaprál. Karel Křepelka, který nás nepřijal, nemohl. A tak. Začalo to pro mě být nesnesitelné. Po historii s K. K. jsem si řekl, že končím se vzděláváním. Že se musím trochu rozmluvit..

Pak už jsme se s Pavlem moc neviděli. Ale dnes na to myslím rád, raději než na spoustu jiných věcí z té doby. Takže můj úvod je poděkování za ty cesty a za tolik pozornosti, a taky trochu rozvláčné vyjádření radosti z toho, že tu, Pavle, čteš. Nestorové jsou tu pořád, tak nás třeba někdo po čtení vezme domů. Půjdu rád.