Simona Martínková-Racková, úvodní slovo 

Pro poezii Kateřiny Rudčenkové byly vždy typické kontrasty. Od začátku její tvorby mě fascinovala ta dráždivá směs provokativní otevřenosti a vědomé, zřetelné stylizace, tedy odstupu; kontrast přímosti a metaforičnosti, napětí mezi smyslností a jistým chladem; ze všeho nejvíc však kontrast intenzivní fyzičnosti a naléhavého existenciálního přesahu.
Nyní, patnáct let od prvotiny Ludwig a devět let od poslední sbírky Popel a slast, vychází Chůze po dunách. Protože autorka už před vydáním sbírky některé básně publikovala časopisecky a prezentovala je i na veřejných čteních, jistě nejsem jediná, koho celek sbírky překvapil. Ano, poznáváme tu typické rysy Kateřininy poetiky, takříkajíc nic nechybí, ale pokud se můžu uchýlit ke kuchařské terminologii, změnil se poměr jednotlivých ingrediencí, a to dosti významně. Ubylo erotismu, spíše než o smyslnosti zde můžeme hovořit o smyslovosti, a na druhé straně zesílil existenciální rozměr. Vlastně bych řekla, že Chůze po dunách je především existenciální sbírka. Nepředstavujme si však pod žádnou odtažitou abstrakci. Opak je pravdou – ty básně jsou ve své civilnosti dosti pevně ukotvené, založené na smyslovém vnímání, na pozorování, jehož přesnost mě leckdy až zarazila. Žádné efektní „ozvláštňování“, ale až nelítostně přesné záběry a slova. Básnířka nepotřebuje hýřit metaforami, vždyť jako metaforu lze často vnímat celou báseň – třeba „Cizí akvária“ nebo „Neviděný ohňostroj“: „Nešel jsi ven. / Vše bylo předem / příliš představitelné. // Slyšels jen dunění: rozstřikoval se / kdesi mimo tvé zorné pole. // Sledovals náměstí s lidmi běžícími nocí, / aby tu slavnost ještě zachytili. // Fascinován důvěrou, s níž se hnali / za světelným štěstím / na jednoznačně černočerné obloze.“

V této básni, kterou řadím k vrcholům sbírky, zaznívá téměř vše, co je pro Chůzi po dunách typické: pozorovatelský odstup, který znamená zároveň úlevu a jistý stupeň osvobození, ale cítíme z něj i určitý smutek. Jak autorka sama upozornila v nedávném rozhovoru pro Tvar, v nové sbírce je mnohem více exteriérových básní než v předchozích. Ono zvnějšnění se však netýká jen „kulis“ – jakkoli nápadné jsou zejména v závěrečné části motivy moře, mořských vln, břehů, obzoru a „nejzazšího dohlédnutelného bodu“ –, ale také pozice lyrického subjektu. Jako by si vždy nechával určitý odstup od pozorovaných a popisovaných situací – nestojí uvnitř nich, ale spíše vně. Nikdy se nenechá zcela pohltit všemi těmi „karnevaly“ a „ohňostroji“, míněno opět též metaforicky. Místo toho je prostě jen sleduje, ať už s ironií, sebeironií, anebo se směsí pobavenosti, humoru – ale také únavy. V nově nabytém nadhledu vždycky uvízne zároveň trocha nostalgie, ale na druhé straně i vzdoru: „ještě dnes v noci / bych se stala / holohlavou mniškou, / kdybych nedoufala“.  

Myslím, že Chůzi po dunách lze číst – přinejmenším – dvěma způsoby. Jednak jako pozornou, mnohostrunnou a ve své střízlivosti překvapivě naléhavou výpověď o tom životním období, ve kterém již pominula prvotní dychtivost a živelnost. Po „obdobím rudém“ totiž přichází „potřeba oranžové“, která symbolizuje leccos: ředění oné nekompromisní červené žlutou, ale třeba i východ a západ slunce. Jejich pravidelnost v sobě nese klid již známého, ale také únavu z neustálého opakování toho, co jsme už tolikrát viděli, cítili, zažili. Oranžová je však také barvou, která je spojena s východními filosofiemi – a to je druhý, do značné míry komplementární způsob, jak novou sbírku Kateřiny Rudčenkové číst. Pokud tento způsob čtení přijmeme, postupně se nám před očima odkryje ještě celé další „patro“ této sbírky. Motivy pomíjivosti, opakování, návratnosti, pozorování vnějších situací, ale i sama sebe pak získají další, zcela nový význam.

Ačkoli jednotlivými básněmi probleskne lehkost, humor, stejně jako již zmíněná ironie a sebeironie, není Chůze po dunách sbírkou, která by sázela na efekt a lacině oslňovala. Když jsme totiž oslněni, pak nemůžeme skutečně vidět, co se kolem nás děje a kdo vlastně jsme. A domnívám se, že navzdory vší přístupnosti a civilnosti jde této poezii právě o tohle porozumění.