Petr Borkovec, úvodní slovo

Nová sbírka Ondřeje Lipára Komponent (který se v mých představách může příležitostně milovat s Komponentou) přichází tak, jako do příliš prudce kypící firmy přichází podezřelý krizový manažer (jeho koníčkem není vytrvalostní běh). Úhledný muž, na první pohled měřitelný, snesitelný, dostupný, rozhodný a celý odeslaný z iphonu; při bližším kontaktu (ach, kontaktu se složkou) se ale ukazuje, že naše oblíbené hry, které jsme z divokých teambuildingových víkendů přenesli i do obědových pauz všedních dní, hraje podle nečitelných pravidel. Jak jen zplaněly ty nejoblíbenější radovánky s názvy Společně přes kopec, Přísloví ve firmě, Tyčka v rovnováze, jsou v troskách nadšeně provozované hrátky Společný koncert nové skupiny i milované Házení blátem. Dvě „důvěrovky“ Padám do kolečka a Sedám na kolena, které jsme v naší firmě tak zdokonalili, s námi náš stratég dokonce odmítá hrát. Trestá nás, když se jich dožadujeme. Je křehký: KŘEHKÝ KRIZOVÝ MANAŽER! Jeho cíle se postupně ozřejmují (dbá o to, aby procedura byla jemná): „Znejasnit očekávání“, „Negativní zkušenosti“; „Zakládání obav“; „Rozostření rámců“; „Kontakt bez pravidel“; „Negativní vzpomínky“; „Připuštění bolesti“. Ondřej Lipár je nezměrný díl, nesnesitelná součást, nedostupná složka. Křehký krizový manažer, průkazný krysař. Jak daleko lze dojít s čipovou kartou zaměstnance? A sevření, co léta povolovalo až ve sprše – nepovoluje teď už v kanclu? Vlhneš? Proč nemáš chuť na kafe? A jiné – drsnější – otázky… 

Michael Alexa, Nad novou sbírkou Ondřeje Lipára

Úsečka v životě Ondřeje Lipára s krajními body ve sbírkách Skořápky a Komponent, čili desetiletí 2004 až 2014, je pro ty, kteří se s autorem seznámili vlastně docela nedávno, plná bodů beze jména. Jeho čtenáři si od nové knížky mohou slibovat, že poodhalí některá pro autora významná setkání – ta s milovanou četbou (nepochybně nad šálkem kávy v oblíbeném lokálu) i ta se životem, která (jak čtenáři Lipárových sbírek dobře vědí) zasluhují něhu a péči.

Básníkovo okolí je plné návodů k použití, vzduchotechniky a čipových karet. Vévodí mu dav a tíha povinností dnešního světa. Nezastupitelné místo však mají rovněž jezera, jistota domova s absolutnem poctivé omáčky, krajiny, na něž se snad trochu zapomnělo, ale v básníkově srdci po nich zůstala nesmazatelná stopa; jsou to ty, kde ještě je „Dědek v montérkách šusťákový vnuk / boty obalené bahnem“…   Lipárovy básně jsou křehké a niterné; nikdo nebude pochybovat o jejich intimitě a subtilnosti. Přesto je poměr básníka ke světu, jejž zobrazuje, poměr Ondřeje Lipára k jeho vlastním básním, zahalen tajemstvím – snad je na vině básníkova tendence umlknout a nechat vyřčené rezonovat v tichu, snad Komponent velkou měrou vypráví o tom, jaký jeho autor není, snad je to rovněž převažujícím tónem druhé osoby jednotného čísla… Autor podává zprávu o svém – duchovním i fyzickém – okolí. A to není málo; nedůvěřivé kroucení hlavou nad mocnou bdělostí průmyslových kamer není nikdy vystaveno jednorozměrné prudké ironii či kritice, ale dává prostor k zamyšlení nad věcmi, které stojí za to chránit.

„Jsi výsledkem možností / zkoušíš křížit vlákna“, otvírá básník svoji druhou sbírku pozorných a znepokojujících básní. Největší mudrci se shodují, že filosofie není nic jiného než úžas a pochybnost. Lipárovo ohledávání světa jde stejným směrem; sledujeme-li na čtyřiceti stranách pohled básníkova bedlivého oka, snadno se přesvědčíme, kolik moudrosti a krásy se v komponentech světa skrývá.