krátký koncert Alžběta Trojanová & Jaroslav Kořán
Petr Borkovec, úvodní slovo
Petr Maděra nepřetržitě pracuje na snímání reality, koutů se starými šňůrami, prachu, skel domovních dveří, dna záchodové mísy, dna hrnce, vany: to všechno je potřeba odebrat, zakreslit, opatřit štítkem, podrobit pokusu, nastínit paralely a tak – svět je laborka s nevydrhnutelnými okny a básník je manický laborant – neví, že je štědrý den, neví, kdy skončit, nedělá tečku… A jindy zas mi připadá jako průvodce na sobotní vycházce za geologickou minulostí Prahy: trasa „Kobyla a Červený lom u Suchomast“ nebo „Z Řeporyj do Holyně“. Jdeme, malá tichá skupina a náš průvodce ukazuje uloženiny, vyvřeliny, horizonty půdy, proniky, žíly a tak – a pak najednou vidíme, že ten malý lom je z dlaždiček, že jsme ve studené koupelně, z níž je škvírou dveří vidět na pracovní stůl, na němž je pod lampou něco rozepsáno. Ale průvodce si ničeho nevšímá, prochází pracovnou a upozorňuje nás: souvrství, opuka, vrásnění… Někdo ze skupinky se na něco ptá, průvodce vysvětluje termín a něco k něčemu přirovnává. „Půjdeme dál,“ říká – a tak pomalu přecházíme k ložnici…
Vratislav Färber, úvodní slovo
Pod houbami podhoubí,
každý o něm houby ví,
sou to vlákna pod prstí...
(Petr Maděra, Houbeles pictus, s. 99)
Petr Maděra (ročník 1970) vydal na přelomu tisíciletí dvě lyrické sbírky: Krevel a Komorní hůrka – s mineralogickou či sopečnou konotací v názvech, zejména však s poměrně nevšedním citem pro vnímání krajiny; v minulém desetiletí milostnou novelu Černobílé rty a „podhoubný“ (jak naznačuje motto) – veršovaný a obrázkový atlas hub pro děti Houbeles pictus. Vyzkoušel několik žánrů, ponorů.
Poslední Maděrovu sbírku (po šťastné přestávce třinácti let ji vydává nakladatelství Fra) – Filtrační papíry charakterizuje mimo jiné gesto, kterým se autor pokouší propojit básnické a výtvarné vidění, vtahuje nás tak k poněkud (jiným) skrytým „vláknům“...
Nesvědčí o tom jen pikturální názvy básní a oddílů (Portréty, Skica, Obrazy), pokusy o občasnou konceptualizaci či fingování výtvarných technik (Průsvitky, Nástropní básně), ale i maximální pozornost vůči kompozici věcí kolem nás, často „strukturovaných“ jako dynamické zátiší, které nemá jen viditelný povrch, nýbrž nitro, vstvy, skuliny.
Nejen proto je pro stavbu i poetiku této Maděrovy knížky tak důležitá artikulace dosti rozrůzněného prostoru: exteriérů i interiérů – městských, venkovských. Nejpříznačněji jsou zde zkoumána místa „intimní“, žitá, včetně území, stop a otisků lidského těla (jeho geometrie). In eroticis – básník-pozorovatel rozhodně není distancovaný.
Pomocí rozličných (mikro)procesů (filtrování, vrstvení, kopírování, sedimentace, rastrování, texturace) je nám odhalován obraz našeho životního rytmu, jeho výsečí. Vitálním proudem jsme – načas – neseni, extaticky unášeni, smýkáni. Někdy po pozemské sedimentaci zůstane (anonymní či autorský) otisk.
Za všemi těmi usazeninami, které doprovázejí náš všednodenní i sváteční život, za záznamy dění věcí, za proměnou podob i procesů, za všeobsáhlou a všeobjímající (maděrovskou) vodou (a jinými tekutinami) – vidím však i proměnu „nositele“. Proměnu těla – v lázni času. Rovněž básníkovo bdělé úsilí zakreslit rozhození věcí, fragmentů, samotný proces, kterým jsme fragmentováni, filtrováni někam dál... Pokus zaznamenávat – pokud možno přesně a obrazivě – pomocí „rozsvíceného papíru“; vůli být, nenechat se jen tak odplynout...
Kompozici Maděrovy sbírky tvoří funkční prolnutí trochu rozměrnějších básní s občasnými lyrickými momentkami (některé výstižně uvádějí jednotlivé oddíly sbírky). Smysl řečeného – často ukrytý pod vrstvami – vystupuje postupným odhalováním, díky našemu porozumění nemechanické autorově obraznosti, místy nehledanému slovnímu spojení a lexiku.
V Maděrově osobitém psaní je i něco z „příčného“ vidění, něco, co organicky zúročuje poznávání i prožívání přírody.
Jeho poezie naštěstí není tezovitá, autor pracuje s „šiframi“, které nám umožní v proudu řeči (i pobývání) leccos zahlédnout.