Josef Straka, host Tomáš Zmeškal, glosy Ivana Myšková

Ivana Myšková, Básně k zaražení

Uvádět Pepu Straku je jako fotit Ondru Lipára… Daleko lépe by si to udělal on sám. I teď mám nutkání mu předat slovo, jít si sednout a poslouchat. Nicméně křest jeho vlastní knihy je jednou z mála šancí, jak si může od své role odpočinout. Tedy Pepo, odpočívej, sbírej síly, vynadáš mi pak. V zásadě neumím odmítat, a proto jsem tady. A taky proto, že jsem si tu knížku vážně chtěla přečíst! Zvlášť teď, když více rozumím slovu „exil“, tomu ustavičnému nomádství, spaní v hotelových pokojích a vypůjčených bytech. Strakovy malé exily skutečně nejsou vyhnanstvím. Jsou to jen úkryty poschovávané všude možně po světě. Ačkoliv mít je vyžaduje neustálé přesouvání, šíbování z místa na místo, pendlování, odměnou za to trmácení je, že se v cizích městech stává našincem a naopak doma cizincem. Jak tento paradox vznikl? Inu, protože domov a exil patrně tolik nesouvisí s místy, nýbrž s lidmi. V rozhovoru pro Tvar Exilovost je svým způsobem zakotvení Straka říká: „Často říkám, že žiju v jakémsi mnohodomovectví, mám hodně domovů. Je to svázáno především s jistými lidmi, se kterými pobývám a je mi s nimi doma, hodně existenciálně doma, někdy stačí pět minut a cítím s nimi malý exil.“  Obyčejný člověk je tak nějak navyklý mít ten domov jenom jeden. Megaloman Straka musí mít domovů hned několik! Zda desítky, stovky nebo tisíce, o tom prozíravě chytře mlčí… Možná zkrátka tolik, kolik má přátel a lásek. 

V tomto ohledu prožívám malý exil s Pepou. I já se vážu více k lidem než k místům, i mně nevadí spát a probouzet se pokaždé v jiných pokojích. Hele, máme spolu exil, Pepo! 

„Být jen člověkem kaváren
a také cizí města jako by najednou ani
neexistovala
důvěra ale v přesun
v přejíždění
byty v jakémsi druhém plánu“

V nové sbírce Malé exily z let 2008 – 2013 však hotelových pokojů ubývá. A ubývá i kaváren. Nastupují bary. Nikde žádné letiště. Jen metro. Nádraží jen minimálně. Především tramvajové zastávky. A autobusy. Ani jedna loď.  

Jestliže byl např. ve sbírce Město Mons Leon Zirkt dychtivým pozorovatelem a zvídavým kavárenským a hotelovým návštěvníkem, v Malých exilech by byl (Ale kde je konec Leonu Zirktovi?) pozorovatelem otráveným, unaveným, znechuceným:

Teď teprve strach o zničené roky, zhnusený klid
pomalé, velmi pomalé toky promluv/
kolemjdoucích
jako bych procházel městem průzračných lidí
průsvitných a vydezinfikovaných 
v jakési náladě, která už byla 
ale málokdo ji prožil

Píše básník v druhém oddílu Cizí exily. První nepojmenovaný oddíl ještě jako by silou vůle navazoval na předchozí sbírky, jako by se básně z prologu sbírky zuby nehty přidržovaly dřívější poetiky, aby nesklouzly do jiné, ale ouha, sklouzly! I v dalších dvou oddílech Straka, věrný Městu Mons i Kostelu v mlze, nadále zůstává cizincem ve svém městě. Ovšem cizincem rozrušeným, ba dokonce cizincem naštvaným! Oddíl Cizí exily je pak přímo truchlivý! Kdo zná Straku jako noblesního gentlemana v saku, vždy uctivého, vždy ochotného k literárním službám, podiví se tónu, který tu zazní. Ohó, distingovaný pán se rozčiluje! Distingovaný pán jisté zhovadilosti nemůže vystát a umí to říct nahlas, aha! V Cizích exilech není konkrétně jmenováno žádné město ani městská čtvrť, ale je jasné, že to je právě to doma, které je mu cizí, doma zaneřáděné cizími exily, které se pro něj exily nikdy nestanou, přičemž tento oddíl jasně, bez okolků, vysvětluje proč. 

Máme tu dívky v chodbách metra se sluchátky na uších jako symboly doby, v níž chce být každý jinde, než se právě nachází. Máme tu bezútěšné obkružování periferií Lidlů a Kauflandů i  nekonečné vyčkávání na zastávkách MHD, kdy v hloučcích jen únava a rozmrzelost ze dne, co končí tím, „že ještě zdaleka není jeho konec“ a taky z toho, že „stále nám kdosi chce jaksi/  narovnávat hodnoty a vytyčovat řád“ 

Zase se lajnuje! Jen rafinovaněji… Skepse, projevená ve sbírce Kostel v mlze se tu provalí, aniž by ji autor usměrňoval. Proč taky, když se zase sní o normálnosti a slovo slušné se zaměňuje se slovy vyzkoušené a používané? MHD se kodrcá po periferii, přičemž cílem jsou pouze řvavé chrámy konzumu. A Straka podává přesný obraz jejich návštěvníků: 

„lidé se posunují po eskalátorech
utrácejí další sobotu, neděli
rádi by možná i další dny
ale tak jednoduché to není –
v novinách agitační články o prospěšnosti
korupce na kvalitu života
a že je dobré se zase bát –
v baru nad hlavní třídou
zní usměvavé disko 80. let“

…and punk is dead… lze dodat. Mrtvá je jakákoliv rebelie, je jen zneužitá k zisku:

„všechno je ale tak nějak domluvené
ve smlouvě se světem, který funguje
jakákoliv rebelie je zde připlácnutá na stěnu jako
reklamní plakát
další heslo, další marketingová strategie
něco šeredně chybí:“

I to jsou cizí exily – marketing, disko, konzum…

Básník neláteří, nepohoršuje se, nerezignuje. Pozoruje, konstatuje, občas si lehce zvýšeným hlasem zahudrá…

A touží po tom, co vůbec, ale vůbec není in: 

„někdy toužíme po naprostém opomenutí
v cestě na tramvajovou zastávku Mezi ostrovy“

Třetí oddíl je z hlediska předsudků nejpřekvapivější. Básník do svých Vnitřních exilů vpustí jiný dech než dech dalšího cestujícího v narvané tramvaji. Dech milované ženy. Teprve tady je cítit skutečná naléhavost:

„další schody, které najednou nechceme sejít
v těchto hodinách rozhodně ne!“

Teprve tady má básník důvod se skutečně zastavit, strnout, teprve teď všechny ty přesuny a přejezdy trochu postrádají smysl. Jenomže mu to není dovoleno,  teď,  když by tolik chtěl. 

Zase je nucen k pohybu: 

„Jako bych na Tebe neměl počkat/
jako bych už nesměl“

Teprve tady, mezi „zažlucenými stěnami“, když jsou „slova rozmlácená na drtivý prach“,  je básník poražen a rezignuje:

„Žiji v útržcích hotelů
neotevíraných, nebo nedovíraných dveří
bílých, žlutých a zelených stěn
přístěnků, které už nikdy neměly hrát žádnou
roli
v oddalujících se procházkách, jakoby
po paměti

zas někde mezi
v prázdných chvílích začínajícího podzimu
třeba chceme nechat uplynout rok
nebo nechceme ztratit ani minutu
pro co?“

To už nejsou úhledné básně ve standardním provedení. Jak můžou být úhledné, když jsou „mezi“? 

Básník je „letitým svědkem, pozorovatelem stejných posunů“, bolestně si uvědomuje svůj život, který je jen obrazem života, život, který volá možná po jiném pojmenování…“ Těchhle životů v „mezistavech“, kdy se neustále zůstává a zároveň je otevřena cesta ven, je nespočet. Jenže

„s touhou zůstat se ale nebezpečně zamotáváme 
v pletenec osobních příběhů“.

Ale proč ta úzkost z těchhle šmodrchanců? Já Pepovi ze srdce přeju, aby se zase pořádně zamotal!  Pro obraz jeho života je to dobré. I pro čtenáře…

Tahle poezie neomračuje, nezazáří ve tmě, není sváteční, jako není sváteční Pepovo sako, protože s ním je už tolik tolik srostlý… Tahle poezie by se klidně mohla vyřinout ze štosů každodenních záznamů, dá se číst na cestách, na pěších procházkách po cizích městech, která působí tak povědomě i po městech, ve kterých žijeme, a proto jsou tak cizí. Tahle poezie neohromuje, ale zaráží. A to tak, „že na chvíli není možno pokračovat v chůzi“. Může chtít vlastně autor víc?