Petr Borkovec, úvodní slovo

Novější básně Víta Janoty jsem znal z několika veřejných čtení a trochu také z časopisů. Když jsem pak uviděl název sbírky, kvůli které tu dnes jsme, titul Noc a déšť, pomyslel jsem si: „Jo, Víte, to bych do tebe řek.“ Noc a déšť. Nic moc. Nic moc, zdá se, promyšleného. Nic moc vlídného. Celé je to nějak pomalé, autor neměl náladu. Jako by se mu do názvu vlastně nechtělo, nejradši by to místo na obálce nechal být, prázdné. Ale to nejde, říkají všichni, tak tady máte titul: jedno trochu popuzené šlápnutí, a vzápětí druhé, které to první smutně potvrzuje. Vzkaz zní: „Dnes se nikam nejde. Váš Vít Janota.“ Ale všichni víme, že pozvání na cestu v tom názvu je; prosvítající Noc a den. Symetrické, kontrastní, literárně zatížené, hrozící banalitou, riskantní, platné. Krásné. Myslím, že Vít Janota nějak takhle jako básník pracuje: dovede o něco déle nic nečekat než všichni ostatní, Je to obdivuhodné zdržování. Tyhle nastavené chvíle se mu úročí. Právě v nich slýchá – jak píše v básni Býti básníkem – „někde v hloubce slabé nárazy“. Slabých nárazů, nahmátnutých tajemství je sbírka Noc a déšť plná. A ten titul si – spolu se Štolbovým Den disk – řadím k nejlepším v posledních letech.