Meruňky Donbasu

moderuje Halyna Babak
tlumočí Alexej Sevruk

čtení, debata; česky a ukrajinsky, tlumočeno

Ljubov Jakymčuk (1985, Pervomajsk, Luhanská oblast). Vystudovala Kyjevo-Mohyljanskou akademii a Luhanskou národní univerzitu Tarase Ševčenka. Patří do literární skupiny STAN. Je autorkou dvou básnických sbírek: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cena Vasyle Symonenka 2010, Cena amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize knihy Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.

Autorka představí v Praze básně ze své zatím poslední sbírky Meruňky Donbasu. Večer se koná v rámci doprovodného programu Mezinárodní konference ukrajinistů v Praze.

Ljubov Jakymčuk, O takových se říká: nazí

sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponožky
vysvobodila jsem se z prádla – černého – 
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak ležíme v posteli
jako dva proužky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě 

dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout níž, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti: 
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ 
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce? 
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně 
otáčíš se ke mně 
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti klouže na prsa
něžně jak mořský písek
až já 
cítím za zátylkem dech svého otce: 
– malá, přemýšlej hlavou – 
šeptá mi hlasitě 
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
že já vždycky přemýšlím jenom hlavou! 
otáčím se k tobě 
a už moje ruka klouže po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají 
a najednou postel za tvými zády zavrže: 
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě 
políbíš ji, až to mlaskne, a říkáš: 
– mami, chci být chvíli sám! 
a ona ti odpovídá dotčeně: 
– to nevypadá, že jsi tu sám! 
a zase někam odchází 
a tak
jsi zase u mě 
a tvoje ruka už je na mém břiše
postupně pokračuje níž 
až se mi z toho dělá blízko a něžně 
až tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády: 
– já jsem to věděla, že už nejsi panna – 
podívejme se, jak se ti změnil pohled! 
a já 
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám: 
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti! 
otáčím se k tobě 
ale za tvými zády
kouká babička ve žlutém šátku
tentokrát tvoje: 
– které ženské jméno končí na souhlásku, 
jako by to bylo mužské? – ptá se mě 
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my ležíme jako dva vojáčci
takhle až do rána 

a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí 
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám: 
– pojď, svlečeme se. 
a já ze sebe postupně sundávám: 
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš: 
mámu
bratra
babičku přítele z dětství 
instruktora svádění 
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí 

Pro André Michauxe