uvedení sbírky Městys
Petr Borkovec, úvodní slovo
Poch. Básník dost recenzovaný (dodal bych, docela kvalitně recenzovaný) a diskutovaný. Básník, kterého jeho básničtí kolegové vesměs uznávají. Od jisté chvíle se nad ním vznáší odér, který se nad jinými současnými mladšími básníky nevznáší. Zvláštní sladký puch, který znamená: Martin Poch je něčím jiný než ostatní; Martin Poch přináší do české poezie něco zřetelně nového; s Martinem Pochem, abych tak blbě řekl: něco končí, něco začíná.
Otázka je, říkal jsem si dnes ráno, když jsem tento úvod psal, co to je. Pojmenovat to a večer všem říct je tvým úkolem, Petře, říkal jsem si ostře dnes ráno. A zároveň jsem už nejmíň týden věděl, že se o to nepokusím: k Pochovi básníkovi i k Pochovi blondýnovi s brýlemi, alespoň v mém případě, patří pocit, že moje reflexe ráže pětačtyřicet bude jím samým odkloněna, že rozstřílím hromádku hnoje v rohu zahrádky, že bude vysmáto vše: náboj, zbraň, můj postoj při střelbě, dokonce i samotné legální držení zbraně a zbrojní pas. Proto jsem už při uvedení sbírky Cesta k lidem zde ve Fra jako úvod předložil motolský text inspirovaný Pochovými básněmi, proto se vyhýbám a vytáčím i dnes. Žánr úvodního slova je tak slastně ohebný! To je jediné, co mi hraje do karet. Ale je to celé zvláštní: Pochovy texty v sobě mají dost poloh, dost detailů, kterým rozumím a které bych dovedl trochu stopovat, ale nikdy si nejsem jistý, jestli nejsem na falešné stopě, jestli se to neskončí sklopcem, který mi básník nastražil. Prostě to nakonec probouzí chuť postavit vedle jeho textů vlastní text, nebo tu poezii, toho básníka pojmenovat nějak úkladně, ze zálohy, kriminálně (například jeho vlastními, možná trochu zmanipulovanými, slovy). Mám z těch textů zkrátka strach: sedí tu s námi Ludwig Witgenstein, který říká: „Všechny cesty, po kterých se ohledně mé poezie, ženete, jsem už dávno klidným krokem prošel před vámi!“ Sedí tu s námi copywriter copywriterů, mladý bůh sloganu, básník, který vykradl všechny copywritery, dokonce i ty, kteří se ještě nenarodili. Který šéf by tu zrůdu zaměstnal? Který kritik poezie by nebyl v němých rozpacích? Poch je nad pomyšlení nepoužitelný!! A my jsme tam, kde jsme byli.
Přehraju tedy místo úvodu jeden dialog:
Martine, proč by si měl ekonom/ka, zastupitel/ka, lékař/ka nebo majitel/ka restaurace v roce 2017 občas přečíst báseň?
Petře, myslel jsem na to včera v práci (= úplně jsem na to zapomněl). Po práci mě napadlo asi 20 různých důvodů. Všechny měly společného jmenovatele: byly banální, ať už byly míněny vážně, nebo ne. Došel jsem nakonec k tomu, že se na to seriózně odpovědět nedá, protože otázka je špatně postavená.
Moje odpověď by tedy mohla znít takhle: Aby výše uvedení zapomněli na to, čím jsou. Jenomže to předpokládá, že můžeš redukovat čtenáře na jeho profesi. Protože ale nechci trhat partu, vadí mi básnická exkluze a protože prostě nejsem nad věcí, tak ti - pokud vezmu otázku vážně - posílám odpověď, která snad bude znít nejmíň banálně:
Protože i v roce 2018 bude platit, že je dobré znát svého nepřítele.
Martine, dík; s redukcí máš pravdu, a i jinak je ta otázka spatně postavená. A namyšlená. Tak ještě pokus. Byla by Tvá odpověď jiná? Čím bys tomu, kdo poezii považuje za něco dávno odbytého, protiřečil?
Neprotiřečil bych, má pravdu. Mezi čtenáře básní totiž patří mimo jiné Paulo Coelho, Don Miguel Ruiz, Steve Jobs, Candyman, Lazar.
Aha, tak dík. Já tam tu otázku teda asi nedám.
A co tam bude, Petře?
Napíšu, že Ti neumím položit otázku, a pak tam dám něco o mamince a zbraních.
O mamince a zbraních?
Jako, že si ze mě, Martine, střílíš, že ty básně jsou tenký led a maminka je daleko. Když čtu Tvoje básně, pořád přemýšlím o mamince a střílení. Taky si tím dělám zásobu pro křest Městyse ve Fra: když v úvodu není nic o mamince, co se kombinuje s nějakou kruťárnou, je úvod k ničemu.
Petře, vedeš to moc pěkně! No ale nevadí: stejně to spíš než křest, bude zase kar.
Tak se těším! Jak to plánuješ?
Chci to pojmout konzervativně – něco o tetralogii, něco o městysu a čtení z posledního oddílu tj. nový úděl. Nuda nuda šeď, znáš to. Zdravím.
