Petra Strá
Vríka

Oskar Török (trubka)
Miroslav Tóth (saxofon n. klarinet)
Bio Masha (meotar)
Člověk krve (kytara; 2-3 písně z alba Krajinou koster)

Petra Strá (1979) knižně debutovala sbírkou Volavka (2013). Je zakladatelkou a básnířkou la školy, hudební školy autorské tvorby a improvizace pro děti už od nejnižšího věku. Také autorkou písňových textů, nové hudební pedagogiky založené na hudebních obrazech. Vystudovala dopravní inženýrství, geografii a tvůrčí psaní. Žije v Praze.

Pavel Šidák, úvodní slovo

Mně se poezie Petry Stré líbí.

Je to změť příběhů, situací, bývají jenom naznačeny, jeden dva motivy, drobný detail, pak se většinou jazyk přetrhne, zauzlí, překlopí v glosolálii, ve zvukový ornament. Ornament někdy proloží řeč, někdy ji ovládne, někdy je sám celou básní. Hlavně ty ornamenty se mi líbí.

Nevím, kdo a co je Vríka. Jen si domýšlím. Nějak si ji představuji, ale matně. Je příliš podobná těm básním. Často mění rytmus, někdy je jen v popěvcích, někdy zní jako vytleskávání, někdy se zdůrazněně zadrhne a usekne; něco se děje v interiéru (tam se mi moc líbí nahé a krásné Lucie), někdy se to děje na horách, představuji si ty hory hodně vysoké a zasněžené. Vríka je tělo, bytost, dívka, teprve vzniká, mluví se s ní; vstává a vychází, sedá i a zhasíná.

V první sbírce Petry Stré zaznívaly ohlasy folkloru. Ve Vríce se zúžily na dikci přísloví – tíhnutí ke gnómickým, lakonicky formulovaným pravdám, jimiž se ve sbírce jeví svět: „dvakrát do roka vstávají přirození / malých chlapců“, „muži jsou tak krásní / je tolik mužských potoků / a mužských stromů“, „suchá plíce jen zvyk / mezi nohama je kráter / ještěři lítají na saních“. A i ta přísloví rozvrací vlny ornamentů – „intax kort / je vždycky lepší“. Lakonicky se mluví o minulosti, minulost světa Vríky je bodová, stala se a pominula: „švestky zkameněly / pecky je proklely“.

Poezie Petry Stré je plná těl. Svlékají se, milují se; mluví spolu; jsou se zvířaty, se stromy, s rostlinami, na konci sbírky vychází slunce, to je krásná část té knížky.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Pavel to pěkně řekl, nechce se mi nic dodávat. Už bych vlastně chtěl slyšet ty básně.

Ale dvě drobnosti: název Vríka se vážně zaryje do očí i do uší okamžitě. Mně se to stalo, Dobře: dívčí jméno, „dívka, která vzniká“, říká Pavel Šidák; možná ovšem dívka, která není dokončena (asi ji vychovávaly volavky a teď se ukázala ve městě a vyvolala demonstrace); je to taky citoslovce, záznam jednotky ptačího partu (ten druh už vyhynul, je to záznam z místa, kde byl spatřený naposled); v názvu Vríka je také „lá“ i „krá“ (tohle střídání je pro celou sbírku podstatné); a je tam uvnitř i „říkání“ a „řeč“, což je pro slovesné věštce důležité.

A navrch toho všeho: to slovo nepůsobí vymyšleně, sedí, ale zároveň vždycky trochu přečnívá, připomíná spoustu věcí (těch, co jdou vzít do ruky; těch, které se nemají brát do ruky; těch, které se nemohou vzít do ruky), ale žádná z těch věcí to není. Takových nálezů je v knize hodně. Jde tu o štěstí a přesnou práci, ne o zkoušení, žádnou hru, hraní si, rozmarné žonglování.

Petra Strá popisuje svou práci takhle:

„co je ale úplně vedle, je to, že je to hra se slovy, protože to jediné to snad vůbec není“

„vzniká to tak, že poměrně dlouhou dobu (půl roku rok, víc) přemýšlím a soustředím se na téma, které jsem si vybrala, a potom při plný koncentraci začnu psát vlastně rytmus, frekvence, které vyjadřuji od písmen přes slova, tak, aby byly univerzální. Když je zapíšu správně, jsou univerzální natolik, že byste si pod nimi měli představit přibližně stejný pocit až velmi konkrétní emoci“

„pokaždé vím, o čem píšu, snažím se být velmi přesná, na milimentry, hra by mě jenom zdržovala nebo odváděla pozornost“

Cítíme, myslím, že to přesně takhle je, Petro, od prvního slova té sbírky!

Ta druhá drobnost je kus úvodu jako dárek: přečtu Ti jednu bajku…