úvod Tomáš Gabriel, Petr Borkovec
Robert Wudy (1977), publikoval v Tvaru, revue Hostu, Babylonu a dalších literárních časopisech. Kromě poezie se věnuje též tvorbě bajek. Je pravnukem Karla Bohumila Hájka – prvního ředitele pražského Městského sirotčince, z otcovy strany má irské, německé a ruské předky. Chystá vydání knižního básnického debutu pojmenovaného Nové pověsti. Žije v Praze.
Mořic Klein (1976), básník a prozaik. Vydal zápisky z pobytu v USA Otherside (2008), výbor z básní a krátkých próz Ostatky (2014) a v roce 2017 sbírku Cikánov. Učí češtinu a společenské vědy na gymnáziu. Učil také v dětském domově se školou. Žije ve městě Sedlec-Prčice.
Tomáš Gabriel, K Wudymu
Groteskně prorocká řeč, topící se ve velikosti slov a banalitě formulací zároveň, to vše při zachování snahy o maximální redukci, aby zůstal jen „posvátný“ text. Když si je čtenář už téměř jistý, že ten který verš je tu „jen proto“, aby jej pobavil, vyklene se před ním nečekaně monumentální, či prostě jen divný oblouk, který mu dá na grotesknost zapomenout, ovšem jen do dalšího verše a tak pořád dál. Vytváří se tak pole modální nejistoty, probouzející touhu po nějakém vyšším smyslu, po tom, aby se něco uhnětlo na pozadí, aby vyprávěný mýtus došel konců, ale on ne a ne se přizpůsobit, ne a ne se zacyklit a poslušně skončit. Spontaneita psaní je příliš silná, vědomí historie a nedohlednost zlatého věku vypravěče příliš ruší, ale on se zarputile snaží i tak k něčemu dospět, něco skrze přesycené vyprávění oživit. V jednu chvíli vše ironizuje a pakhnedzas svůj úkol bere vážně, snaží se právě v ten moment, kdy je přistižen při činu,zachytit něco podstatného. Moderní člověk již nedokáže prožít mýtus až k jeho konci, takže se očista nekoná. Wudy to ale odmítá a identifikuje se již s průběhem mýtu, ujímá se jeho trapně historického, lineárního, ale i tak osudového průběhu.
Když Wudyho čtu, vlastně se ani nenamáhám držet všechny ty symboly v živé paměti a ani se moc neoddávám vlivům různých přítomných archetypálních entit – vše jako by bylo snímáno v okamžiku zrodu, ještě nejsoucí a vždy jen plné potenciálu, ideálně bezvýznamné a navzájem zaměnitelné, radostně se objevující v podivných konstelacích, které ještě nemají jak být nazývány podivnými, protože status quo existuje pouze jako nějaký snový flashback. Vychutnávám hru s nonsensem i sensem nerozlišeně. Dívám se, jak si hraje dítě, dívám se, jak si hraje bůh.