Julia Miesenböck
Praha, 20. 1. 2019
Valentina mi zavolá, když přichází, ale neberu to, už ji vidím, je celá v černém, nosí fialovou rtěnku a na její kapuci i na čepici je kožešina, pravděpodobně pravá kožešina, bambule a lem kapuce jsou z kožešiny. Řekla, že se ještě jednou vrátila domů, aby si oblékla jinou bundu, něco odpovím o tom, že je zima. Zeptá se mě, jak se jmenuju, i když to vlastně ví. Julia, nebo česky Julie. Odkud jsem, i když už to ví – původně z Rakouska. Pak si vyměníme, jak dlouho tu jsme. Ona je tu už 17 let. Polovinu svého života, jak nám později říká při kávě s A.
V tramvaji se mě ještě zeptá, proč jsem přišla do Česka, a já začínám vyprávět celý příběh, je takové ticho, že ostatní cestující můžou poslouchat, nikdo jiný se nebaví, ohlížím se, muž s brýlemi a vousy, já vyprávím, proč jsem přišla do Prahy, a on hladí ruku své přítelkyně.
Freistadt, 30. 12. 2018
Gregor se mě ptal na „českou duši“. Řekl mi o tom, jak kdysi cestoval přes Ukrajinu, každý den v jiném městě, každou noc v autobuse. Pak jsme ukrajinsky, polsky i česky počítali do deseti. Pět zní persky stejně jako polsky – pěnč. I perské slovo pro devět a deset je slovanským jazykům podobné.
Vstala jsem, abych zaplatila, ale servírka byla právě venku v zimní zahradě, kouřila. Stála jsem mezi stolem a pultem. Gregor vzal můj telefon a zkoumal malá čísla za zadní straně. Dívala jsem se na něj. Nevěděl, že to vidím. Myslím, že jsem se usmívala.
Když jsem se rozloučila, řekl „těšilo mě“ a já na to „mě taky“, a protože jsem ani ostatním nenaznačila pusu na rozloučenou, neudělala jsem to ani u něho. A šla jsem domů, rychle, bylo už po třetí ráno, ale lampy na ulici byly ještě zapnuté, lehce sněžilo a kousek jsem běžela a nebyly tam žádné jiné stopy než ty moje.
Vídeň, 10. 11. 2018
Na knižním veletrhu někde mezi stánky potkám Loránda. Má delší vlasy, skoro jsem ho nepoznala. Stojíme venku a pijeme kávu, kterou rozdává rozhlas Ö1 zadarmo. Dívám se na papírový kelímek a říkám, že z toho mám špatný pocit, že normálně nepiju kávu z kelímku, protože si zkouším držet svoji ekologickou stopu nízkou. Loránd odvětí, že i jeho stopa je nízká, že vynáší jen jednou týdně malý sáček směsného odpadu. Neříkám, že já to dělám ještě méně často. Kouříme. Jen příležitostně.
Pak vypráví o tom, že chce točit film o muži, který hledá partnerku. Že tento muž by měl někoho potkat v supermarketu, v oddělení, kde jsou vajíčka. Takhle by se dali do řeči. Dívám se na jeho papírový kelímek a na jeho cigaretu, když mluví. Jeho ruce se mi líbily, už když jsem ho poznala.
Freistadt, 1. 12. 2018
Hallo Sarah. Se sestrou se zdravíme objetím. Pak jdeme dolů. Předevčírem jsem se setkala s Jurajem. Takhle jsme se nepozdravili. Řekli jsme si jen Hi. Ale objali jsme se při rozloučení.
Sestra si udělá kávu, mně postaví vodu na čaj. Mámě přinesla kabát, který pro ni objednala online. Černý podzimní kabát. Sarah rozevře plastovou folii balení a máma vstane, aby ho vyzkoušela. Prý se ten kabát dá nosit i v zimě, pokud člověk není venku příliš dlouho. Na nákupech, vlastně všude, kam člověk jezdí autem. Sarah má ten samý, ale růžový. Podívám se na ně a myslím na to, jak mi vyprávěl Juraj, co mu řekla jeho babička, do koho byla zamilovaná.
Když jsme se s ním rozloučili a objali, řekla jsem It was good to see you. A pak ještě See you again. Maybe, když jsem se už vzdálila, aby to znělo jako otázka. Odpověděl Sure, a já jsem šla rychle na tramvaj, která právě přijela a v hlavě jsem si ještě jednou zopakovala to slovo. Sure.
Lisabon/Berlín, 10.–11. 1. 2019
Na večeři potkám Hamzu u něj doma. Jíme rýži se zeleninou, zřejmě podle pákistánského receptu. Po jídle vypráví H. o podcastu, který dnes začal poslouchat. Jedná se o diseases of the heart, říká Hamza, ne ve smyslu nemocí, ale v přeneseném smyslu. Nejhorší nemoc srdce by byla desire – touha. Jsou i jiné, ale tahle je nejhorší, největší, protože kvůli ní vznikají další: například envy – závist. Pokývnu a přemýšlím. Jestli toto není důvod toho, co jsem nedávno zažila. Jestli bych se neměla léčit z nemoci srdce.
Muž v letadle řekl Tut mir leid – je mi líto, když chtěl na své sedadlo a poprosil mě a ženu vedle, abychom vstaly. Učí se němčinu s aplikací na mobilu. Věta Bist du verrückt – Zbláznil ses? se mu objevuje pořád dokola. Musí seřadit části věty, přeložit tu větu z angličtiny a napsat ji.
Jedu S-Bahnem z letiště k Martě. Při vystupování mi z batohu padá láhev na vodu na koleje mezi nástupištěm a vagonem. Vlak odjíždí, položím batoh na lavičku a skočím dolů pro láhev.
Když jdeme potom večer s Martou ulicemi v čtvrti, kde bydlí, pijeme pivo z láhve a já vyprávím. I o tom, co řekl Hamza. Říkám jí, že nemůžu považovat touhu za nemoc, protože mě motivuje. Doma usnu, než Marta jde spát. Byla jsem velmi unavená.
Praha, 23. 1. 2019
Kamil po hodině odchází, chce ještě jít do bazénu. Kávu jsme už vypili, a zaplatili, to se tady musí už při objednání. Tak jsme šli ven, byla mi zima, to byla ta káva, chtěla jsem vlastně bezkofeinovou, ale číšník si to nějak spletl, ta káva rozhodně nebyla bez kofeinu. Při odchodu říká, že se tady lidé běžně potkávají na jazykových kurzech a conversation exchange a „takových věcech“.
Za stoly, kde jsme seděli, je dřevěná kabinka, která vypadá jako telefonní budka a do které se člověk může zavřít, aby mohl v klidu pracovat. Prý je tu nová, říká Kamil. Chce ji vyzkoušet. Vyzve mě, abych ji taky vyzkoušela, uvnitř voní dřevem, hlasy z kavárny jsou sice tišší, ale přece jsou slyšet.
Když vyjdeme na ulici, jeho tramvaj zrovna odjíždí. Říká, že jde ještě do deemka a ptá se mě, jakým směrem jdu. Jdeme ještě kousek spolu, rozloučíme se před obchodem, přeji mu, ať si užije plavání, on říká, že mě rád poznal, odpovím, že já jeho taky, ale jen ze zdvořilosti, podá mi ruku a naznačí pusu na pravou stranu obličeje, počítám s další, on ne, ale všimne si toho a pak to nějak dokončíme, říkáme si ahoj, vidím, jak míří do toho obchodu, ale stojí před dveřmi s nápisem Východ a ty se neotvírají, já se otočím a rychle odcházím směrem na metro.
Praha, 12. 2. 2019
Czechs are like Germans in thein head and like Russians in their heart, říká Marek. Stojí před otevřenou skřínkou v kuchyni, aby něco vyndal nebo uložil – má tam nálepku „das Geschirr“, učí se němčinu. Češi jsou proto prý emocionálnější než Němci, ale racionálnější než Rusové. Pak se o tom bavíme, kdo je emocionálnější – lidi, který rychle začínají milostný vztah nebo ti, u kterých to jde pomalu.
Uvařil tureckou kávu a konvici zeleného čaje. Piju druhý hrnek čaje a říkám, že půjdu, že mu tam ten čaj nechám. Marek říká, ať ho klidně dopiju. Pak se posadí vedle mě. Líbáme se. Nedopitý čaj ještě stojí na stole, když odcházím.
Freistadt, 30. 12. 2018
Je mezi Vánoci a Silvestrem a sedíme v hospodě v mém rodném městě u malého stolu těsně vedle sebe, je nás sedm nebo šest. Moje bývalá spolužačka Kerstin, která sedí vedle, se ke mně obrací a říká, že mám krásné vlasy. A ještě vůbec nejsou šedé. Poděkuji za to, říkám, že i její jsou krásné a taky nejsou šedé, což popře. Podívám se zblízka, má pravdu, teď vidím několik šedivých vlasů na skráních.
Pamatuju si, že jsem se před dvěma roky na filmovém festivalu po dlouhém slavení někdy k ránu vrátila domu a před zrcadlem v koupelně jsem spatřila světlý vlas mezi svými tmavými, dlouho jsem si ho prohlížela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl šedý, pro jistotu jsem si ho ale vytrhla.
Praha, 18. 9. 2018
V šatně Národní knihovny mě oslovuje muž, který se mě už při zápisu do doktorského studia na fakultě, z kterého právě jdu, na něco zeptal. Prý že to šlo docela rychle, to jo. Ptá se na můj obor – translatologie. Pak říká svůj, a ptá se na moji jazykovou oblast – německy, ale jsem z Rakouska. Ptal se na doporučení německy píšících autorek či autorů. Než stačím říct odpověď, mluví dál. Zajímá se o něco, co překládám já. Ale já překládám pouze do němčiny, do cizího jazyka nepřekládám, říkám. Ještě se ptá, jestli nemám partnera Čecha, protože on prý žil v různých zemích a všude měl holku, a tím se prostě naučil i jazyk. Pak ještě říká, že je introvertní, ale do knihovny chodí rád, hlavně v létě, v zimě ne, protože tam je zima. A pak už musím jít.
