Zofia Bałdyga, Rodinná sešlost

Roztřepené konečky vlasů chytají oheň z domácího ohniště.
Prý se tam stále smí kouřit (a to nejen na chodbě).

Vyprávěj mi o pocitu bezpečí
o imunologických reakcích zdravého těla
o dokrvených periferiích a o šťastném dětství.

Definice už teď připravuje rodinná porada
složená z bytostí, které pravidelně krvácí.
Dnes se výjimečně sejdeme potmě.

Zofia Bałdyga se narodila v roce 1987 ve Varšavě. Básnířka, bohemistka, překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky.

Petr Borkovec, Jak vypadáš? Kudy přijedeš? Jde to? Dáš si? 

Čtu si nové básně Zofiy Bałdygy – a mám pocit, že do mě ta básnířka neustále dloubá prstem, že po mě v jednom kuse – naléhavě, někdy poměrně neurvale – něco chce. To na jedné straně básně dělávají – ale tady je to jaksi jiné (abych se tak nějak přesně vyjádřil!). Na druhou stranu vidím, čtu, že Zofiiny texty jsou komplikované; mění nálady a úhly pohledu, smysly uchopené drobnosti střídají s abstraktními reflexemi, aktuální obtíže kladou vedle věčných potíží, často si berou do úst slovo „slovo“, „jazyk“, „báseň atd. – prostě jsou příliš složité a delikátní na to, aby do mě takhle nepříjemně vrážely. Ale vrážejí! Čím to je?

Asi tím, říkám si zkusmo, že je v těch básních hodné otázek, otazníků. Řekni mi, jak vypadáš, když zavírám oči? Kudy za mnou přijedeš? Jde to i přes den? Dáš si něco na závěr? V jedenácti básních má Zofia patnáct otazníků – to je dost!

Anebo, říkám si pak, je to tím, že Zofii osobně moc neznám, ale vidím ji, obzvlášť tady ve Fra na čteních, celkem často – a ona se na mě vždycky dívá takovým podezíravým okem: jako by mi říkala: jestli něco neřekneš, proč se to tady vlastně celé koná, proč to tady všichni posloucháme a pak venku před kavárnou kouříme, jsem tady dnes naposled. Mám často pocit, že jsem Zofii něco hodně podstatného dlužen. Ano: směšuju teď trestuhodně věci, které se směšovat nemají – je to ostuda, ale tak to je. A já se tomu neumím bránit.

Tak raděj čtu dál. Zofiiny nové texty jsou, cítím, především plné obav, nejistoty, starosti i strachu: hrozných obav z budoucnosti jednotlivce i společenství; autorka hledá kotvy v čase a prostoru, často je i hází – ale konec konců zůstává bez pevného místa. A my s ní. Ve velmi silných rozpacích, kdy jeden neví ani, co v přítomné chvíli dělat s rukama.

A zároveň – a to je možná to zvláštní – Zofiiny nové básně jsou většinou tvořeny z veršů, které říkají „toto je takto“, „tohle je tam“, „tohle je takové“, ztělesňují určitý postoj: „člověk mluví na rostliny řečí, které nerozumí“, „dodržování pravidel je otázka dobrého vkusu“, „jsou věci, které si musí zapamatovat ruce“, „výčet ztrát a nálezů se musí vepsat do dlaní“atd. 

Nebo: Každá generace v této části světa začíná od nuly –
kapesní atlas manuálních prací musí zatím stačit.

Takže pořádná dávka nejistoty, pozorného ohledávání naší situace, starosti o ní, divné úkony, nepochopitelná konání – kontra báseň jako série tvrzení, někdy až prohlášení. Občas až jakýchsi sentencí. Nevím. Asi tu taky hraje roli to, že mluvčí těch básní se, zdá se, většinou na někoho obrací, nebo se o to snaží. Zároveň ty texty jsou jen málokdy ukotveny v nějakém konkrétním ohraničeném prostoru.

To je asi to, proč mám pocit, že mě její básně k něčemu provokují, chtějí přimět, ale přitom jsou křehké a ohrožené a plné smutku. Apel, který si nedokážu vysvětlit, ale cítím ho v rukou, v zubech, za nehty…     

Tomáš Gabriel, Čtyři odstavce o Zofii B.

Poezii Zofie Bałdygy jsem poprvé četl na mobilu, potom na počítači ve wordu i v pdf, na různých internetových serverech, pak jsem ji slyšel v záznamech, viděl na fotografiích, prohnal jsem ji překladači všeho druhu, cpal ji zpátky do googledocs, ale na papíře jsem ji ještě neviděl. Ne že by neměla vydané žádné knihy, ale i tak je to pro ni příznačné. Je totiž virtuální v hlubším slova smyslu. V jazyce je přítomna tak, jako v prostoru, tedy nahodile. Není kosmopolitní světoobčankou, která by byla doma v každé zemi. Vždy má vztah k místu a času, ten však není určený hranicemi a jazykem. Paradoxně právě proto jsou hranice a jazyk často jejími tématy – vidí je totiž zvenčí. Můžeme se bavit o tom, jestli její básně psané v češtině jednoho dne vyjdou knižně a budou považovány za dostatečně české, aby mohly být nominovány na nějakou „naši” cenu, tou dobou ale Zofia možná už bude psát bulharsky anebo čínsky.

Bałdyga je ale virtuální i v jiném slova smyslu: její verše, poskládané ze sentencí, které do sebe zapadají podle těžko uchopitelného klíče, nejsou vytržené z kontextu, ale naopak jej doplňují. Vytrhávají kontext ze světa a shromažďují jej kolem smyslu, kolem nás. Je naší virtuální realitou a my jsme jejími avatary. Její básně nevysvětlují, nesymbolizují, ale ztělesňují určitý úhel pohledu, zájem na světě, zájem na existenci. Jsou to básně zároveň artistní i ležérní, intimní i odtažité, necení si přitom jedné polohy nad druhou. Zažít můžeme vše.

Líbí se mi v jejích básních společenský žal. Udivuje mne vůle, s jakou někdy dovede dál a dál rubat do tématu bez zapojení obraznosti. Rozkolísání mezi tématem a expresivitou využívá jen v některých básních, jinde navozuje skličující dojem všudypřítomnosti tématu, ani do poezie nejde uniknout, není na to čas a mysl. Přitom naše představivost jede naplno, aby složila jednotlivé sentence v aspoň trochu utěšený, celistvý obraz. A když to zkusíme, nedostaneme se k řešení, ale k sobě samým a k virtuálnímu nástinu situace.

Bałdyga je básnířkou, která má potenciál ovlivnit jiné básníky už po přečtení pár textů (alespoň u mne to tak bylo). Nikoli však proto, že by bylo tak rychle možné rozpoznat její tvůrčí princip, ale právě tím, že s každou další básní je stále více jasné, že princip stačit nebude.