Čtení z nové sbírky (Opus). Za účasti nakladatelů Kristiny Mědílkové a Jiřího Mědílka.

Host Karel Loose, který čte své texty a s autorem hovoří o kostech a soli.

Úvod Petr Borkovec.

Čtení a rozhovory. Poezie.

Petr Borkovec, Úvod ke čtení Josefa Hrdličky ve Fra

Na okraj četby Josefovy knihy, v níž skoro na začátku stojí

mé matce nyní sestře
jejímu bratru nyní i mému
a její matce, též naší sestře
a jejich otci, našemu bratru:
chopte se mne rukama

bych rád řekl:

Když jsem před dvěma týdny vstupoval v německém městě Kasselu do opravdu nabitého a báječně rozmyšleného muzea smrti, umírání, pohřbívání a truchlení, nevěděl jsem, že tam vcházím také proto, abych se připravil na četbu nového souboru básní Josefa Hrdličky. Ale je to očividné a bylo to na mě dobře políčeno. Můj ohromující zážitek ze sbírek pár století starých rakví, olejových vanitas, tanců smrti od baroka k Disneymu, selfíček z kostnic, dokumentárních filmů z piteven a útrob krematorií, privátních fotografických cyklů z doprovázení a truchlení až po obří záchranné kruhy v podobě pohřebních věnců (stín plavčíka, Cháron s děvkařským výrazem, černý bazén, vykachlíčkovaná Léthé) atd. – silný zážitek z toho všeho dohromady blízko sebe – byl koneckonců tak plný vzduchu a světla, byl to tak hluboký nádech – až jsem se polekal. Chodil jsem tím muzeem jako otřesený pozůstalý, v prvním šoku, bezradný, osamělý, to ano – ale zároveň ve mně postupně sílil (a pak převládl) jiný pocit, který se mi špatně vyjadřuje. Snad inspirace, pocit propojení, pocit mnoha otevíraných dveří; odpovědi na otázky, které jsem si před muzeem nedovedl položit, různá znamení, kterým jsem začínal rozumět. Byl to zážitek mísení, které bylo až bouřlivé. Nešlo o smíření – vnímal jsem to mnohem dynamičtěji. Dýchal jsem!

Byl jsem ochromený pozůstalý každého jednoho z těch objektů a zároveň bratremsestrou celého toho skvělého kasselského muzea.

Navštívil jsem ho čtyřikrát za tři týdny. Žádné jiné muzeum jsem nenavštívil čtyřikrát za tři týdny.

Sbírka Josefa Hrdličky Předkové kostí ve mně vyvolává podobný pocit. Když tou knihou chodím, cítím se jen o něco víc doma, putuju domácí krajinou, kterou Josef od prvních sbírek dovede tak mistrovsky uchopit. Jsem taky v domácí literatuře (rozhodně nedovedu přečíst všechno, co je v knize rozeseto – Josef je velmi vzdělaný), ale erbenovské připomínky na mě působí neomylně. Jako v tom kasselském muzeu nacházím v Josefově knize stará tázání (třeba ta kapka, která stéká hlínou přes kilometry kostí a mění se v slzu. Mění? Která stéká přes kilometry čelistí a mění se v řeč. Mění?) – stará tázání hned vedle intimního prožitku ztráty nejbližšího člověka, hned vedle detailů té ztráty. A jistě by se daly vést další paralely. Třeba Josefův humor, nadsázka, Josefovy někdy až bláznivé představy – které se tak přibližují objektům současných umělců obírajících se smrtí.

Anebo jiná paralela – to, že hned vedle muzea smrti v Kasselu, se nachází Muzeum bratří Grimmů. Tam jsem nebyl.

Ale já postavím vedle Josefovy sbírky jedno video, na které jsem tam zíral s otevřenou pusou. Do vnitřního prostoru, který je osvětlený červeně, a v němž stojí něco jako bílé zábradlí (snad kolem schodů?), které ale může být jen podivná neúplná ohrádka čehosi, vedou dveře.  Za dveřmi stojí žena ve slavnostních červených šatech, ne přehnaně slavnostních. Může jí být třicet i padesát. Do místnosti vstupují muži a každý si se ženou velice pomalu zatančí, pak se vyváže, odstoupí, odchází. A vstoupí další muž. Žena není svůdná, ale je tak sladké si s ní zatančit. Naprosté ticho. Jemný tanec, velmi velmi poklidný. Příchody a odchody také. Muži jsou oblečeni jako na vycházku, jako na doma, některý je pyžamu, jiný v pracovním. Jsou různého věku.

Chopte se mne rukama?

Kdo je ta žena? Kdo všechno je ta žena? Sejde někdy po bílém schodišti? Nebo tam žádné schody nejsou? Vidí se poprvé? Je to poslední tanec? Je to zkouška na poslední tanec? Jsme kde? S kým?

K tomu Hrdličkův závratný verš ze strany 38: „Žena v obchodě platí rukou mé matky.“