Básník a překladatel Pavel Novotný čte a také inscenuje legendu rakouské a evropské poezie, básníka Vídeňské skupiny, jazykového maximalistu, výrazového minimalistu Gerharda Rühma. Večer je zároveň uvedením výboru s názvem Průřez, který vyšel v nakladatelství Rubato.

Čtení, akce, rozhovor. Poezie, próza a kdovíco!

Petr Borkovec, Úvod k večeru Pavla Novotného ve Fra

Spíš coby přivítání Pavla Novotného ve Fra a poděkování, že přijal pozvání – nežli jako úvod k dnešnímu večeru, který Pavel obstará nejlépe a zlehka – bych rád poznamenal, že zde, v kavárně Fra, jsme s poezií Gerharda Rühma udělali jistou zvláštní zkušenost. A zároveň – což by Pavla Novotného mohlo zaujmout – jsme tady díky poezii Gerharda Rühma osobně prošli něčím, co by se dalo nazvat „akcí“, „performancí s verši“! Což – pokud mohu mluvit za sebe – jsem nepředpokládal, že někdy zažiju, že se toho odvážím. Zvlášť když i jako divák takových akcí mívám obvykle pocit, že bych byl raději jinde.

Výsledek té až příliš živé akce je to, co jste mohli poslouchat před dnešním čtením.

K čemuž bych rád podotknul.

Za wuchanských restrikcí – kdy jsme s kolegou Lipárem čtení pouze natáčeli – jsme jednou z touhy uvidět v kavárně Fra nějaké neznámé tváře, přistoupili k tomuto nápadu:

Vzali jsme báseň Gerharda Rühma Úterý a stoupli jsme si před kavárnu (bylo devět ráno) a oslovovali kolemjdoucí, zda by nevešli dovnitř a kousek té dlouhé básně na mikrofon a kameru nepřečetli. Báseň Úterý (v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové) jsme myslím vybrali proto, že ten den bylo bylo úterý. Její princip pochopíte rychle, po přečtení několika veršů:

rodiče mi odkázali úterý
dělat z úterý ctnost
kdo jinému úterý kopá sám do něj padá
rozbřesknout úterý
žít z úterý do huby
mít úterý na jazyku
pochutnávat si na úterý
v úterý si vyhodit z kopýtka
atd.

Strkali jsme se před kavárnou a zastavovali lidi. Aniž bych si chtěl připisovat zásluhy, které nemám, musím po pravdě poznamenat, že naše úlohy byly rozděleny takto: kolega Lipár tipoval blížící se postavy slovy „Ta vypadá, že by se chytla“, „Ten ne, ten dneska vstal blbě“ případně „To je sympaťák, toho zkus“ – a já, pouze já, jsem přicházel k lidem a děsil je větou, která začínala: „Dobrý den, neměl byste chviličku…“ případně „Dobré ráno, neměla byste čas…“ Akce se nedařila. Nikdo chviličku ani čas neměl, jedna žena, která vešla za našich lichotek do kavárny, se – jakmile spatřila kameru – obrátila na útěk. Kolega Lipár navrhl, že bych měl změnit začátek kontaktu na „Dobrý den, máte rád/ráda básně?“ – ale ani potom se situace nezměnila. Vlastně ano, v jednom případě jsem dostal odpověď, která mě svou jasnozřivostí opravdu zaskočila:

„To je nejblbější otázka, kterou jsem tenhle tejden dostal – a to máme teprve úterý!“ řekl ten milý muž.

Důrazně jsem kolegovi Lipárovi oznámil, že se zastavováním lidí končím a že si úlohy prohodíme. To se stalo – a hle, najednou se všechno změnilo. Do kavárny přicházeli muži i ženy, chlapci a dívky a četli Rühmovu báseň Úterý. Dodnes přesně nevím, jak to kolega Lipár nastrojil – mohu jen konstatovat, že interpretů bylo hodně, že jsme byli za dvě hodinky s prací u konce a že mnoho z příchozích byli cizinci, kteří ale mluvili česky.  A tak je na záznamu český překlad přednášený s ruským, polským, slovenským a vietnamským přízvukem. A musím taky říct, že když už lidé začali tu báseň číst, často se od ní nemohli odtrhnout, po chvilce jí propadli a četli by dál a četli dál o tom, že „rok má tři sta šedesát pět úterý“ a o tom, že „úterý dělá člověka“. Bavilo je to. Jedna z účastnic se dokonce vrátila a přivedla dvě kolegyně z kanceláře, které – jak pravila – by si také rády něco „zapřednášely“.

Po nějakém čase od naší „akce“ jsem dostal emailem od jednoho z recitátorů zprávu, která se po malých úpravách – které jsem v ní udělal – proměnila v něco úplně jiného. Zní:

Vážený pane,
číst v úterý o úterý
bylo něco, co mi rozjasnilo den,
který nezačal dobře.
Děkuji z celého úterý.
Nechystáte něco podobného?
Nesnáším ještě pondělky a středy.
Boris.

A se členem ochranky z vedlejšího činžáku, kterého kolega Lipár také zázračně přemluvil (kdo za něj proboha hlídal dům?), se od té doby zdravíme takto:

On na mě zdálky mává, pusu od ucha k uchu a volá: „Nazdar, úterý!“

A já mu – velmi rozpačitě, protože se to neustále opakuje – odpovídám: „Dobrý den, jojo, úterý… úterý… jojo…“

Tím chci říct, že se dnes budeme zabývat básníkem, kterého bezpochyby lidé potřebují, kterého, zdá se, mohou zamilovat. A předávám slovo Pavlovi Novotnému, pro něhož by taková akcička nebyla žádný problém, a je jisté, že by ji zvládnul stokrát líp. Ale snažili jsme se!

Dobrý večer!