Čtení z nového románu (Argo)


Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce – a vstříc „osobní apokalypse“ jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Ondřej Štindl napsal nový román. Jmenuje se Tolik popela a vznikal od října 20 do srpna 21. Z různých důvodů jsem tu prózu přečetl na jeden zátah, za osm hodin. A je pravda, že v tuto chvíli – místo, abych seděl v kavárně s autorem románu a uváděl ho – bych tu prózu měl (a chtěl) číst ještě jednou, pomalu, s neustálým listováním sem a tam.

Ale zběsilé čtení Ondřejovy knihy, která začíná (i pokračuje, vlastně až do konce!) „oblakem na obloze, který připomíná sevřenou pěst“ a jejíž tempo je – když ne zběsilé – tak zuřivé, bylo nějak správné a mě po tom, co jsem se z hrozivého Štindlova mračna vymotal, dlouho zaměstnávalo (a uspokojovalo) stát v temnotě a vybavovat si jednotlivosti, které se mi vryly do hlavy především. Několik věcí.

Postavy románu, které se nemohou ani cítit, u sebe překvapivě neustále přespávají. Štindlova kniha je sbírkou naprosto nežádaných, nepohodlných, okolnostmi vynucených přespání. Strašně nepříjemných průniků intimit, plných slov a pachů, v nichž se vůbec nikdo nevyspí. Oko se nezavírá, řeči se křižují, pachy páchnou. Vůbec nikdo to nechce, ale stejně se zvoní na dveře cizího bytu a pak se vchází dovnitř!

V knize se velmi často vyskytuje slovo „štípání“. Štípou látky, štípe ostrý vzduch, štípe mráz, dým všudypřítomných cigaret taky štípe. Štípe i závěs, na nějž se vzpomíná. Někdy je „štípání“ otravné, ale dost často také něco „štípe příjemně“ – jako připomínka něčeho čerstvého, závan přirozenosti; známka vitality, dýchání v dusném mračnu. A myslím, že se to slovo v celé knize vyskytuje také ve smyslu: „Štípni mě – protože nevím, jestli ještě bdím!“

V hlavě mi také zůstávají Štindlovy velmi sugestivní obrazy liduprázdné Prahy, které procházejí celou knihou. Jsou hluboce bezútěšné, ale také jiné, utěšené: hlavní postava románu si ve městě připadá „jako objevitel“, je „užaslý“, vzduch je prozářený, hrdina vidí své město „v plném světle“ – a dokonce považte, že autor – opakuju zde pro jistotu, že se opravdu jmenuje Ondřej Štindl – napsal větu: „...vzdálené zvonění tramvaje najednou znělo jak cinkání ovčích zvonečků na protějším kopci.“

A nakonec Štindlovo podivné souvětí, které začíná gramaticky korektně, ale v dalším průběhu jako by ztrácelo na síle, vytrácejí se z něho spojky, ale přece jen je ještě potřeba něco bez spojovacích dílků doříct – a tak se v souvětí ještě tak nějak pokračuje. Únava a určitá urputnost je předváděna na každém desátém řádku. Samozřejmě, že se taková souvětí kupí především ve vnitřních monolozích hlavní postavy, kterou je spisovatel a překladatel. Oblíbil jsem si to. Cítím rukopis – jako by mi tahle otřískaná souvětí autor vepsal do sazby vlastní rukou!

Na tomto místě je asi dobré naznačit souřadnice. Anotace říká, že hlavní postava románu „spisovatel Kryštof se seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem sekty spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej Kryštof znal, a zpřítomňuje možnost konce…“ Dodejme, že Kryštof je spisovatel stárnoucí, intelektuálka Kristýna často vyslovuje slova „klima a uhlík“ a Kamilova sekta se schází v pojišťovně Cordia. Blížících se katastrof je tedy dost: pandemická, náboženská, klimatická. I o válce je tu zmínka.

Je to hustý, dusný, popel padá, mrak-pěst hrozí, konce jsou všude, kam se podíváš – a Ondřej Štindl nás tím nechává projít (místy prosvištět, místy probloumat), ale próza Tolik popela snad především ukazuje a zkoumá to, že uprostřed krizí je člověk schopen něco „neodložit napříště“, odhodlat se „k velkýmu hovoru“, „vyslovit nějaký skutečný otázky“. Neprocházet kolem. Že se dovede setkat s někým, koho nesnáší, přespat vedle něj v bytě a celou noc s ním mluvit (cigaret za tu noc padne fakt hodně!). Že dovede nepříjemné štípání vnímat jinak, jako vytržení a novou jiskru. Štindl ukazuje obtížné obnovení všímavosti a přirozenosti ke světu, k mrtvým, k živým, které se děje právě pod mnoha mraky připomínajícími pěst.

Říkám „obtížné“. Protože právě v zobrazování té obtížnosti (plné popela, cigár, zápachu a zahanbení, komičnosti a trapných chvil) je Ondřej Štindl nedostižný.

Poznámka na konec úvodu: Hovory s Ondřejem v poslední době: konec kouření a co to znamená; jak psát o pandemii; vybraná soudobá česká próza a její, řekněme, naivně efektní rozvrženost a nulový sloh. Všechna tato témata se mi při čtení Popela vybavila. To třetí v polemice, jak je jistě všem jasné! To se mi líbí. A udivuje mě to.