První čtení z právě vydané básnické sbírky (Host)

Úvodní slovo a rozhovor s autorkou Milan Ohnisko a Petr Borkovec

Možná že jediným pojítkem člověka s přírodou a transcendencí je naše neschopnost dostát vlastním požadavkům lidství. Věrnost se rozbíjí o chtíč, „láska“ o každodennost, ideály o okoralost, vůle o bezmoc, buňka o jinou buňku. Nejde však o muže a ženu, matku a dítě, o vztahy. To lidé jako by nedokázali uspět v žádném ze svých rituálů lidskosti. A nelidská, nejlidštější příroda dál rozehrává své podivuhodné, čarokrásné procesy ve vzduchu, na zemi, ve vodě, pod zemí i nad Zemí, bez jakékoli účasti. „Střelné, sečné, hodné / — nehraj si na zotročené zvíře, / jsi-li zotročené zvíře. / Kde se nachází tvé deniště, / najdu já konec svých dnů.“

Básnířka, prozaička, autorka knih pro děti Olga Stehlíková (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí také jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Zkouška Sirén je její čtvrtou básnickou sbírkou.

Petr Borkovec, úvodní slovo

Moje lopatky se ukryly / pod tvými velkými dlaněmi jako prosté krůty, zpívá kolegyně Stehlíková ve zpěvníčku z nakladatelství Host, na němž je napsáno slovo „Sirény“ – a mně, prostému námořníčkovi, jde rovnou hlava kolem a panikařím v podpalubí. Jaké obrazy vidím, sotva se na tu obálku podívám?

Kolegyni, zrozenou z řeky Achelóos, z níž vytéká řeka Dirké, ve které Zeus kdysi vykoupal Dionýsa, jenž pak začal všechny ty podivný věci s bakchantkami.

Kolegyni, vycházející před lety z řeky jako roztančená nymfa s okouzlujícím zpěvem, později zatrpklým, protože její paní Persefoné unesli do podsvětí.

Kolegyni Stehlíkovou, zahořklou, zarostlou peřím, ale dál zpívající – bozi jí mámivý zpěv přece ponechali –; jenom ten její zpěv se teď ozývá z různých výšek a využívá ho k záležitostem, z nichž nám, prostým námořníkům na lodní zádi, vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Někde opodál se motá Orfeus, který by nám případně mohl pomoci a přezpívat kolegyni Sirénu (kdysi to udělal a zpívá pořád dobře), jenže Orfeus bohužel nemívá vždycky dostatek času. Naše Siréna o Orfeovi dobře ví – a kromě prostého hubení námořníků se průběžně chystá na velký básnický zápas (svědomitě si trénuje různorodá metra a básnické slohy).

A k tomu všemu: nedaleko poletuje v roští stehlík, který taky nějak pěje, velmi prostě a zkřehle u Vonoklas – a celá mořská krajina se prostupuje se středočeskou adventní pěšinkou s kostelíkem. Ani na rybníčku nejsi ohledně Sirén v bezpečí, ani na pramičce!

Tento automatický text vzniká při letmém pohledu na obálku knihy, z níž se dnes bude číst; obsahuje čtyři druhy prostoty (i automatický text může být ztrémovaný!) a především – jak jste slyšeli – pořádnou dávku námořnické úzkosti. Ale přesto vyplouváme!

Olga napsala knihu, před níž je třeba se mít na pozoru. Je to opět mix hlasů z různých výšek a hloubek, soubor dost odlišných druhů poezie, neustálý spor otevřených smyslů a intelektu. A je to snad taky neustálé proplétání skepsí a nadějí (ve Zkoušce Sirén doléhají krize i nadějné vyhlídky jak společenské, tak osobní). Sbírka proměn! To se do našeho času hodí. Asi by to nyní bylo možné zpřesňovat a dokládat.

Ale já se vrátím ke dvěma veršům, jimiž jsem začal a které mi nejdou z hlavy: Moje lopatky se ukryly / pod tvými velkými dlaněmi jako prosté krůty. Co to je?

Slova odevzdání, milostné důvěry a velkého vydechnutí, zbytky nymfy a jejího prozpěvování, ale je to také odvrácení (i doslova, jak vnímáme), přijetí bez výhrad jako by nebylo už možné – a dělá to ta fantasticky přesná a původní metafora. Takové přesné, ostré oko se v milostných chvílích obvykle nevyskytuje! Navíc nás metafora neomylně vede do mrazáku, do supermarketu, do provozu nedělního oběda (nebývá příjemný! nikdy není příjemný!). Nadto: básnířka užije adjektivum „prosté“, „prosté krůty“ – mě to dojímá, myslím, že v tom je hodně soucitu. A navíc: nikdo, vůbec nikdo neví, když čte to dvojverší, zdali se prosté krůty zničehonic neopeří, neokřídlí a dál… – dál už je to prosté. Ty velké dlaně budou strašně malé! A zpěv nymfy bude už navždy jiný!

Jak říká Ovidius, když ho trochu upravíme:

Siréno zpěvná, (...) zřela jsi hned,
jak ti žloutnou údy, jež pokrylo pojednou peří!
Aby však onen zpěv, jak stvořený pro libý poslech,
úst ten vzácný dar, ti nezašel s jazyka ztrátou,
panenská tvář a lidský hlas ti navždycky zůstal.

Komplikovaná pozice nymfy – už bývalé, ještě ne –, za jejímž přerodem stojí důvody osobní i společenské, plodí silné verše nové sbírky Olgy Stehlíkové. Údy žloutnou, peří raší, zpěv se právě teď mění a hraje ještě všemi barvami – a z „lásky“ se stává „lása“, se vší komikou, ušklíbnutím, vynalézavostí i prostou krásou tohoto nového slova.

Hezký večer.