Latinskoamerické Vánoce s Anežkou Charvátovou a Petrem Zavadilem

Básně a prózy, nové překlady a nijak zvlášť veselý vánoční večírek

Čumim na kolumbijský seriály, vánoční díly jsou fakt jízda! 

Virgilio Piñera, Velká kurva

Když v roce 1937 má rodina přijela do Havany
– jeden z mnoha exodů, na které jsme byli zvyklí –
můj otec – jak už to tak měl zažité v krvi –
si nafackoval a začal sprostě nadávat.
Přijeli přesně v deset hodin dopoledne
jednoho srpnového dne zalitého octem;
než jsem se vydal čekat na linku Santiago-Havana,
dal jsem si papájový džus na rohu Lagunas a Galiana,
a jelikož povinnost přebíjí touhu,
nechal jsem si ujít černocha, který na mě mával.
Tou dobou mi bylo pětadvacet let 
a celý život měl omezený na to, co vidím; 
vypadal jsem na víc, protože hlad nešlechtí: 
„Virgilio — říkal mi Oscar Zaldívar — 
nemáš dost potravy. Musíš jíst maso...” 
Jednou za čas mě vodil do La Genovesy 
na usouženém rohu ulic Virtudes a Prado, 
kde Panchita, jakási operní Italka,
říkala Oscarovi doktore a mně neříkala nic.
Ulice byly výpary a chodníky byly mdloby: 
hlava plná veršů a v žaludku křeče. 
Běhal jsem do zastavárny na Amistad a Ánimas 
a snažil se, aby mě pověsili mezi tucty kytar, 
já zastavený, já zastavující Osvaldovo staré sako,
abych mohl sípavě vyšplhat na bidýlko Auditoria 
a shlédnout Molièrova „Lakomce“ od Louise Jouveta. 
Byla to Havana plná tramvají a vojáků
ve žlutém khaki, kteří si na konci měsíce
přilepšovali pesy od homosexuálů; 
mezi které se svým způsobem počítám, 
tedy ve skromné míře: netroufl bych si stavět se 
na roveň Markýzy Eulálie, Zeleného Ptáka, 
Čínské Vázičky, Lyrické Blechy a Markýze
z Pinaru del Río, a byť jsem jednou v noci, v baru
Don Quijote, tančil na stole převlečen za krasavici, 
moje okázalost bledne před velkolepostí
Zeleného Ptáka podřezávaného ve vaně. 
Z jistého pohledu to byly hrdinské časy, časy, 
o nichž by mohly zpívat kytary zpité alkoholem,
příšerná slova, která se pronášela
ostřím nože, zatímco tam, na rohu 
ulic Marte a Belona, tanečníci předváděli 
zmatený epos zakrváceného danzónu. 
Tento epos nabýval epických rozměrů
na křižovatce San Miguel: Panchitín Díaz tam
říkal pisklavým hlasem začínající kurvičce: 
„Děvenko, máš před sebou celý život...“
a o dva kroky dál lezl do holičství na Neptunu, 
aby se pustil do šibeničního rozhovoru
s otylou Albertkou, která si nechávala holit 
imaginární vousy. 
Jednou v noci na El Pradu, když cár nebe visel 
obzvlášť křečovitě nad lvy ze zeleného bronzu, 
nad lvy, kteří se chvěli, kdykoli kolem prošel
Císař Celého Světa – souchotinářský černoch 
s hrudí posetou zátkami od koka koly –
se zjevnou hrůzou se komentovala
ciceronská věta ženy, která skočila 
pod kola automobilu Lily Hidalgové de Conill: 
„Havano, otevři se a pozři mě!“
Jenže Havana ztuhla ještě o něco víc,
aby mohla dojet až na Colón bez výmolů, 
aby si té noci mohly vředovité kurvy 
vydělat pořádný majlant, a aby brečely
citlivky, mezi které se taky počítám, 
dokonce bych jim mohl dělat prezidenta
a právě teď si jasně vybavuji toho muže,
viděl jsem, jak ho zabíjí u Zeneovy sochy
a jak se křečovitě chytá mramorového prsa
ženy, která ho doprovází na věčné časy.
Zdálo se mi, že Apokalypsa se blíží, 
ale tu jsem zaslechl: „Pražené buráky!“
a strkali mi před očí zalité slzami
kornout kubánského požitkářství.
Má přítelkyně Mrtvá Živá, francouzská kurva,
která uvízla v Sagui někdy ve čtyřiadvacátém,
si kupovala každý den noviny, aby
zjistila, jestli v černé kronice nenajde mrtvého
toho hajzla, říkala, co ji nechal v Sagui zkysnout. 
Ale jelikož život jde dál, nohy roztahovala
pořád bez jakéhokoli sentimentu. 
Já, jemuž úděl básníka kurvení nedopřál,
jsem pořád snil o tom, že roztahuju ty své: 
když mě začal sužovat hlad, nestvůrné sny
se rýsovaly na každém rohu, padaly na mě
mince velké jak dům a všechno to zakončil 
smažený hranolek shltnutý v rytmu písně:
„Kočičí Knír je pořádnej pašák...“ 
Nicméně na nesmrtelnost jsem myslel
se stejnou urputností, s jakou mě smrtelnost
naháněla, protože i když jsem musel
poslouchat řeči o „nesmrtelnosti chrousta“
a zírat na bledého chlapa, jak sedí v kavárně
v přízemí našeho domu, s párátkem mezi
zuby a sklenicí vody na stole před sebou,
a ničeho si nevšímá, uprutně jsem se držel
milosrdné lži a zároveň jsem nepřestával
sledovat očima sendviče z vepřové kýty,
které mi kručely v žaludku.
Suaritos ohlašoval Ñica Saquita, 
Černá Toña drásala měsíc hlasem
mexické lesby, Batista rozdával rány
v Columbii, Američanka Patricia se mumifikovala
na desce a v domácnostech řádil Daniel Santos. 
Ovšem že ve městě, kde slunce svítí pořád, 
přízraky měly ve zvyku vycházet za světla: 
viděl jsem, jak mě doprovázeli po Monte a Cárdenas 
v den, kdy byl pohřben Menocal, s mizerným rumem, 
protože tím generál nešetřil, cmrndal, oblboval,
zatímco šampaňské pil sám s Marianitou v Paříži. 
„Má milá,“ řekl mi Čínský Džbánek, „dneska
jsou všichni namol, pěkně si to užijem,
Generál už si svý odšukal a my umřeme  
s pořádným klackem vraženým dovnitř.“ 
A taky tak opravdu umřel. Naplněný osud, 
hodnotný život, striptýz s chlupatou hrudí, 
vylévání vody z lavorů na vymývání řiti.
Když ho vynášeli, šla od severu taková zima, 
že z toho mrzly koule.
Tohle jsou pomníky, které nikdy neuvidíme na 
našich náměstích, beztvaré, ano, beztvaré množství,
odkud doluju zpěv, na jakémkoli místě, cestou
dolů po ulici Carlose III., kde tehdy stály lavičky, 
vyzáblý, roztřesený, a zamilovaná Havana 
mi šla neustále v patách jako poslušný pes 
mezi padlými roky dunícími jako kanóny, 
pustil jsem pár drobných v domě kartářky,
abych zjistil, abych zjistil?, jestli zítra budu
v balíku... Holý zadek na Obecném trhu, 
třtinová kořalka na trhu Polvorín, 
pořád kupředu, do smrtelné trhliny, 
a hledám kus žvance, jako se hledá verš, 
ó nekonečné ulice, ó chodníky provoněné 
močí! Ó plantážníci s kapesníky 
vlhčenými v Guerlainu, kteří mi 
nikdy nepostavili dům! 
Sám ve svém přístěnku psal jsem si veršíky 
a díval se na Havanu tekoucí jako řeka krve: 
a jako jedna z tolika kurev ze čtvrti Colón
jsem je počítal za úsvitu, jako by to byly mince.