Petr Borkovec, Sakury v kavárně
Ne, vinohradská ulice Šafaříkova není, jak se lidé domnívají, pojmenována po oblíbeném dějepisáři a starožitníkovi Pavlu Josefu Šafaříkovi. Název dostala po zapomenutém cestovateli a japanologovi Antonínu Šafaříkovi, který uměl moc hezky zpívat a z Kjóta si přivezl moc hezkou manželku. Trochu překládal a dělal něco pro muzeum – a manželka si mezitím v Moravské ulici našla milence. Byl z toho skandál a děsně řečí. Moc hezká Japonka se nakonec rozešla jak s manželem, tak s milencem. Stala se populární gejšou na Karláku – stávala kousek od Ignáce – a ačkoli šla z ruky do ruky, postupně rozprodala všechna kimona. Dál se ví už jenom to, že ji našli zmrzlou.
V roce 2005 si na tuhle pohnutou historii vzpomněl nějaký melancholik ze zastupitelstva Prahy 2 a navrhl po kjótské krásce pojmenovat kratší ulici, na té ulici vysázet alej japonských švestek a zřídit tam konečnou tramvaje. Jenomže japonské jméno neprošlo hlasováním, protože chlapi na zastupitelstvu vůbec nevěděli, jak ho vyslovit a skloňovat. A tak udělali, co věděli: uličce dali jméno podle manžela. Alej švestek a konečná naštěstí hlasování ustály.
Ach, Šafaříkova ulice! Nejtesknější v celé Praze! Když sakury na jaře kvetou, smráká se, ale světla je ještě dostatek, a v ulici zastaví prázdná rozsvícená tramvaj a stojí a stojí – je to taková nálož stesku, že to nelze vyslovit. Květy japonských třešní se objevují znenadání a společně, na začátku vesny jsou tmavě růžové a zvlášť ráno pevně stojí – jako svíce, jak prsty vzdělaných japonských společnic, chtělo by se poznamenat – na větvích, za nimiž se otevírají okna činžovních domů. A všichni, kdo z oken zívají, přestanou – a nervózní z té křehké krásy si zapalují cigarety. V Šafaříkově ulici se zjara kouří ve všech oknech. Kouří nekuřáci, kouří matky i větší děti, hulí i ti, kteří mají od lékaře přísně zakázáno hulit. „Ježišikriste, kvetou sakury – musim si dát jednu, nebo to nepřežiju!“ Takový je květen v Šafaříkově ulici.
Čímž to nekončí. Hutné růžové střapce, kterých ty stromy nesou víc, než je přípustné, než je zdravé, než je rozumné, začnou blednout a krepatět a po plátcích padat k zemi. Zvedá se mírný vítr a vmetá hrstě okvětních lístků do večerek a optik. Je zase večer, lístky se lepí k matným kapotám zaparkovaných aut, na které dopadají poslední paprsky. Tramvaj čeká a zdá se, že poryvy sakurových květů odměřují něco, co se tohoto čekání týká. Nikdo z lidí ani věcí ale vůbec neví co – všichni dohromady stojí, zírají a svírá se jim srdce. Slivoňový vítr fouká a paní Šafaříková z Kjóta zpívá odkudsi z dálky řazené haiku. Nejsme už všichni mrtví? Dokonce dávno mrtví?
Později z vrátnice kancelářského domu vystřelí sekuriťák a začne si padající květy sakur fotit. Pobíhá s mobilem mezi auty a kmeny a sakury nahlas oslovuje „vy moje třešničky zlatý!“. To ulici částečně probere z melancholie, pocitů pomíjivosti, zmaru atd. A její obyvatelé přežijí další opad sakur. Ale rok od roku je to těžší.
Právě tady, ve slivoňové uličce, se krčí kavárna Fra. Taková špeluňka se dvěma stoly a záchodem. A má, jak by ne, příšernou pověst. Víte, co se o ní říká? Že se v ní každý den rozejde jeden milenecký pár. Anebo manželský. Žádná z pražských kaváren se jí v tom nevyrovná, povídá se. Kam se hrabe holešovický Liberál! Tam se lidi spíš ščuchnou a spárují, tam to jde všechno, jak se říká, čelem k sobě – a taky ráz naráz.
Páry se ve Fra rozcházejí jak na běžícím pásu, přitom rozvláčně, s odbočkami a přestávkami, ale skoro vždycky se věc podaří a dospěje se k rozloučení. Dějiny ulice, slivoně nad kapotami, tramvaj, co trčí na konečné, a kamsi odcházející růžová vůně – tohle všechno se na dobrém rozchodu podílí. Po Praze a okolí se o tom ví a zlomené páry si plánují návštěvy a rezervují ty dva stolky s měsíčním předstihem. Zvlášť na jaře, když sakurová alej v růžových poryvech opadává, je zájem.
Majitelé kavárny i personál tohle všechno dávno pochopili… Za barem postávají zasmušilé Terezy, Marie, Sáry, Fanky a Dominiky a prstem smutně klohní míchaninu piva a malinovky, tedy látek, které si odjakživa lezou na nervy – a tomu dryjáku říkají „Láska“! Tu nechutnost inzerují na všech stěnách i na stojce před kavárnou. Pokud vstoupíte do kavárny v páru, dostanete na „Lásku“ slevu. Provozní ředitel kavárny pan Janda nikdy do kavárny nepouští svou manželku Julii, s níž už mnoho let žije ve šťastném svazku – paní Julie má zkrátka vstup přísně zakázán a pan Janda se v kavárně mění v osudem a ženami vláčeného muže s pohledem upřeným do jednoho rohu, kde stojí prázdná miska pro psy. Něco někde velmi tiše hraje. Majitelé kavárny, pánové Lukavský a Rydval, se tady ukazují jen v jarních měsících – a ordinují si zasmušilost, ospalost, těžký krátký drink a do vlasů si pravidelně vpletají pár opadalých narezlých slivoňových lístků. Temný pan Rydval s tímhle ponurým trikem v posledních letech přestal (není kam vplétat), zato pan Lukavský si nechal narůst tak dlouhé šediny, že když to s dávkou květů přežene a u baru pohodí hřívou, celá kavárna loví sakury z káv. Každý den zato přichází pan Lipár, který se stará, aby bylo vyvětráno a panty dveří promazané, a v sametových rukavičkách diskrétními gesty mění zvadlé tulipány za ještě zvadlejší. Pan Lipár je mistrem účastných zasmušilých pohledů, které vrhá na všechny strany. Výřad kmenového personálu uzavřeme poněkud bezvýchodně: dnem i nocí se po podniku motá pan Zavadil. Nikdo ho pořádně nezná a nikdo neví, co má na práci. Jeho kvalifikace spočívá v tom, že údajně ví, proč se kavárna Fra jmenuje Fra. Jistě, záhada, kterou touží proniknout kdekdo. Zda to pan Zavadil ví skutečně, jeví se ale jako záhada úplně stejná. Prozatím ho tu zkrátka a dobře máme – a je třeba o něj nezakopnout!
Snad to byl monsieur Lukavský – muž nadaný podezřelým obchodním duchem – kdo kdysi navrhl, aby se milencům a manželům na prahu konce předčítaly básně. „Rozchody jen pokvetou,“ poznamenal tenkrát bystře. A tak se v kavárně Fra místo cynických kavárenských pianistů a vyžilých šansoniérů, vyskytují cyničtí a vyžilí básníci a večer recitují básně v pomalém tempu. Sto třicet na hodinu a dva drinky za večer gratis. Pokud se rozchod páru odbude při recitaci, majitel podniku vyplácí finanční prémii.
Kdo by neznal pana Řeháka, který s přehledem vede pečlivě vedený žebříček? Za jeho monotónního přednesu se navždy rozpadlo dvacet osm párů! Dodejme, že některé s velikým křikem. V podniku snadno zastihnete také pana Hájka, zkrachovalého violoncellistu, kterému kdysi ležel u nohou celý hudební Berlín. Dnes už neumí ani noty a přeonačil se na básníka. Píše a přednáší krátké rýmované popěvky, které do jednoho připomínají epitaf. A co pan Bouška, ten Puškinův divný dvojník – černý, kudrnatý a v lehké opilosti k rozrušeným hostům vždy nemístný? Bývá tu ještě? Jistěže. Stále řidčeji ovšem přicházívá tichý pan Topinka, který kouří tak dlouhé cigarety tak dlouhými šluky, že při pohledu na onu proceduru okamžitě onemocníte chandrou, ačkoli jste se před chvilkou cítili dobře a měli dokonce hlad. Pouze zjara a jen na výpomoc se zjevuje elegantní pan Buddeus, jenž rád recituje básně přímo do ouška a vždy po osmé večer si splétá samurajský účes, který k odkvétajícím švestkám dobře pasuje. Á, tam vpravo pan Straka – vždyť to je úplný chodící rozchod! Přicházívá i starý mládenec pan Typlt, jenž veršíky v jednom kuse vykřikuje, všelijak huláká – a nedá si říct. Dostal už párkrát vyhazov, ale pokaždé někoho uprosil. Smutný pan Olšovský, při jehož pětiverších se opouštějí i kosí páry hnízdící ve švestkách. Pan Děžinský, který dojíždí, a ačkoli na venkově dává strašně dlouhé hodiny angličtiny, nikdy nepije čaj. Pan Borzič, co mívá zpoždění a v žebříčku způsobených rozchodů hájí s přehledem poslední místo. Výčet pánů by mohl pokračovat… ale… nezapomínejme přece na dámy. Ach, naše paní Olga na nejdelších jehlách ve čtvrti, objímající při recitaci osahaná opěradla kavárenských židliček. Její verše jsou lehýnké i tíživé jako mrknutí oka tučně napuštěného řasenkou a počmáraného stíny i na zornici. Dál slečinka Iljašenko s andulkou na rameni a napomádovaným tenisovým účesem. Což její rýmy nelíčí singl svět v barvách tak lákavých? A co ctihodná paní Rudčenková, před jejímiž verši se třesou především mladíci odhodlaní vztah zachovat za cenu nejvyšších obětí. A madam Srbová, v jejíž biografii najdeme velmi, velmi temné místo, které má s kavárnou co dělat. Neuvěříte, že ta srdcatá i srdečná dáma se tu kdysi divoce poprala. Oč šlo? Ale… nekažme si večer…
…je pořád ještě jaro, sakury v Šafaříkově odkvétají. Pojď, otevři vrzající dveře do kavárny (pan Lipár je zase nenamazal – na co ten dobrý muž myslí?) a nech, ať růžová sprška zkropí bar! Nechť milenci, jejichž společný čas je u konce, vejdou! Ať se manželům, kteří se nemohou ani cítit, snese květ švestky do kafe! Do nosní dírky! Vzhůru do samoty! Co nejrychleji – jako na koni! Ať okvětní lístky růžových sakur padají na koňské koblihy jak malé plamínky! Itazura ni / waga mi jo ni furu / nagame sešima ni.
