Básník Tim Postovit čte své překlady Nikolaje Gumiljova a slamuje o ruské poezii a básnících.

Čtení, akce. Poezie.

Předvánoční setkání autorů a přítel Fra bude následovat.

majakovskij!
je off
maják na ostrově poezie
nedoplují vaše lodě

vezoucí jamby
a daktyly
majakovskij!
co hláska
to
kov
řinčící v podpalubí
potápějících se křižníků

Slovenský básník Erik Jakub Groch čte ze sbírek Infinity (2006) a Em (2007), které vyšly letos v českém překladu Olgy Stehlíkové v nakladatelství Dauphin.

Moderuje Olga Stehlíková.

Od 20 hodin zveme všechny autory, spolupracovníky a příznivce nakladatelství a kavárny Fra na setkání na konci sezóny. Podzimní program. Nové knihy. Lidé.

Latinskoamerické Vánoce s Anežkou Charvátovou a Petrem Zavadilem

Básně a prózy, nové překlady a nijak zvlášť veselý vánoční večírek

Čumim na kolumbijský seriály, vánoční díly jsou fakt jízda! 

Virgilio Piñera, Velká kurva

Když v roce 1937 má rodina přijela do Havany
– jeden z mnoha exodů, na které jsme byli zvyklí –
můj otec – jak už to tak měl zažité v krvi –
si nafackoval a začal sprostě nadávat.
Přijeli přesně v deset hodin dopoledne
jednoho srpnového dne zalitého octem;
než jsem se vydal čekat na linku Santiago-Havana,
dal jsem si papájový džus na rohu Lagunas a Galiana,
a jelikož povinnost přebíjí touhu,
nechal jsem si ujít černocha, který na mě mával.
Tou dobou mi bylo pětadvacet let 
a celý život měl omezený na to, co vidím; 
vypadal jsem na víc, protože hlad nešlechtí: 
„Virgilio — říkal mi Oscar Zaldívar — 
nemáš dost potravy. Musíš jíst maso...” 
Jednou za čas mě vodil do La Genovesy 
na usouženém rohu ulic Virtudes a Prado, 
kde Panchita, jakási operní Italka,
říkala Oscarovi doktore a mně neříkala nic.
Ulice byly výpary a chodníky byly mdloby: 
hlava plná veršů a v žaludku křeče. 
Běhal jsem do zastavárny na Amistad a Ánimas 
a snažil se, aby mě pověsili mezi tucty kytar, 
já zastavený, já zastavující Osvaldovo staré sako,
abych mohl sípavě vyšplhat na bidýlko Auditoria 
a shlédnout Molièrova „Lakomce“ od Louise Jouveta. 
Byla to Havana plná tramvají a vojáků
ve žlutém khaki, kteří si na konci měsíce
přilepšovali pesy od homosexuálů; 
mezi které se svým způsobem počítám, 
tedy ve skromné míře: netroufl bych si stavět se 
na roveň Markýzy Eulálie, Zeleného Ptáka, 
Čínské Vázičky, Lyrické Blechy a Markýze
z Pinaru del Río, a byť jsem jednou v noci, v baru
Don Quijote, tančil na stole převlečen za krasavici, 
moje okázalost bledne před velkolepostí
Zeleného Ptáka podřezávaného ve vaně. 
Z jistého pohledu to byly hrdinské časy, časy, 
o nichž by mohly zpívat kytary zpité alkoholem,
příšerná slova, která se pronášela
ostřím nože, zatímco tam, na rohu 
ulic Marte a Belona, tanečníci předváděli 
zmatený epos zakrváceného danzónu. 
Tento epos nabýval epických rozměrů
na křižovatce San Miguel: Panchitín Díaz tam
říkal pisklavým hlasem začínající kurvičce: 
„Děvenko, máš před sebou celý život...“
a o dva kroky dál lezl do holičství na Neptunu, 
aby se pustil do šibeničního rozhovoru
s otylou Albertkou, která si nechávala holit 
imaginární vousy. 
Jednou v noci na El Pradu, když cár nebe visel 
obzvlášť křečovitě nad lvy ze zeleného bronzu, 
nad lvy, kteří se chvěli, kdykoli kolem prošel
Císař Celého Světa – souchotinářský černoch 
s hrudí posetou zátkami od koka koly –
se zjevnou hrůzou se komentovala
ciceronská věta ženy, která skočila 
pod kola automobilu Lily Hidalgové de Conill: 
„Havano, otevři se a pozři mě!“
Jenže Havana ztuhla ještě o něco víc,
aby mohla dojet až na Colón bez výmolů, 
aby si té noci mohly vředovité kurvy 
vydělat pořádný majlant, a aby brečely
citlivky, mezi které se taky počítám, 
dokonce bych jim mohl dělat prezidenta
a právě teď si jasně vybavuji toho muže,
viděl jsem, jak ho zabíjí u Zeneovy sochy
a jak se křečovitě chytá mramorového prsa
ženy, která ho doprovází na věčné časy.
Zdálo se mi, že Apokalypsa se blíží, 
ale tu jsem zaslechl: „Pražené buráky!“
a strkali mi před očí zalité slzami
kornout kubánského požitkářství.
Má přítelkyně Mrtvá Živá, francouzská kurva,
která uvízla v Sagui někdy ve čtyřiadvacátém,
si kupovala každý den noviny, aby
zjistila, jestli v černé kronice nenajde mrtvého
toho hajzla, říkala, co ji nechal v Sagui zkysnout. 
Ale jelikož život jde dál, nohy roztahovala
pořád bez jakéhokoli sentimentu. 
Já, jemuž úděl básníka kurvení nedopřál,
jsem pořád snil o tom, že roztahuju ty své: 
když mě začal sužovat hlad, nestvůrné sny
se rýsovaly na každém rohu, padaly na mě
mince velké jak dům a všechno to zakončil 
smažený hranolek shltnutý v rytmu písně:
„Kočičí Knír je pořádnej pašák...“ 
Nicméně na nesmrtelnost jsem myslel
se stejnou urputností, s jakou mě smrtelnost
naháněla, protože i když jsem musel
poslouchat řeči o „nesmrtelnosti chrousta“
a zírat na bledého chlapa, jak sedí v kavárně
v přízemí našeho domu, s párátkem mezi
zuby a sklenicí vody na stole před sebou,
a ničeho si nevšímá, uprutně jsem se držel
milosrdné lži a zároveň jsem nepřestával
sledovat očima sendviče z vepřové kýty,
které mi kručely v žaludku.
Suaritos ohlašoval Ñica Saquita, 
Černá Toña drásala měsíc hlasem
mexické lesby, Batista rozdával rány
v Columbii, Američanka Patricia se mumifikovala
na desce a v domácnostech řádil Daniel Santos. 
Ovšem že ve městě, kde slunce svítí pořád, 
přízraky měly ve zvyku vycházet za světla: 
viděl jsem, jak mě doprovázeli po Monte a Cárdenas 
v den, kdy byl pohřben Menocal, s mizerným rumem, 
protože tím generál nešetřil, cmrndal, oblboval,
zatímco šampaňské pil sám s Marianitou v Paříži. 
„Má milá,“ řekl mi Čínský Džbánek, „dneska
jsou všichni namol, pěkně si to užijem,
Generál už si svý odšukal a my umřeme  
s pořádným klackem vraženým dovnitř.“ 
A taky tak opravdu umřel. Naplněný osud, 
hodnotný život, striptýz s chlupatou hrudí, 
vylévání vody z lavorů na vymývání řiti.
Když ho vynášeli, šla od severu taková zima, 
že z toho mrzly koule.
Tohle jsou pomníky, které nikdy neuvidíme na 
našich náměstích, beztvaré, ano, beztvaré množství,
odkud doluju zpěv, na jakémkoli místě, cestou
dolů po ulici Carlose III., kde tehdy stály lavičky, 
vyzáblý, roztřesený, a zamilovaná Havana 
mi šla neustále v patách jako poslušný pes 
mezi padlými roky dunícími jako kanóny, 
pustil jsem pár drobných v domě kartářky,
abych zjistil, abych zjistil?, jestli zítra budu
v balíku... Holý zadek na Obecném trhu, 
třtinová kořalka na trhu Polvorín, 
pořád kupředu, do smrtelné trhliny, 
a hledám kus žvance, jako se hledá verš, 
ó nekonečné ulice, ó chodníky provoněné 
močí! Ó plantážníci s kapesníky 
vlhčenými v Guerlainu, kteří mi 
nikdy nepostavili dům! 
Sám ve svém přístěnku psal jsem si veršíky 
a díval se na Havanu tekoucí jako řeka krve: 
a jako jedna z tolika kurev ze čtvrti Colón
jsem je počítal za úsvitu, jako by to byly mince.

O básnířce, které páchlo z pusy, a jiné postřehy z literárního života

Závěrečný večer sezóny: setkání autorů s autory, překladatelů s překladateli a čtenářů se sebou samými

Čtení a večírek se soukromými rozbory přečteného

Čtou SdCh, Iljašenko, Lukáš, Hakl, Borkovec aj.

S.d.Ch. a Rubato

Kniha Tutáč

od 21 h vánoční večírek Fra

Když byla Kniha Tutáč ještě před vydáním – už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro vytvoření rezonančního rámce zrcadlit aktuální kolotočářský celek české kultury. Nechápu, že to někdo nechápe.



S.d.Ch., autor dramatických a prozaických textů, básník, výtvarník a hudebník (Periferie 42, Ruce naší Dory). Spolupracuje s časopisy A2, Umělec, Svět a divadlo a serverem A2larm. Dvě Ceny Alfréda Radoka za původní dramatický text. Člen platformy Dogma Spitfire pro rozvíjení kulturně-diverzních  principů v umělecké tvorbě. Za svou hru Zátiší ve Slovanu získal Cenu Alfréda Radoka za rok 2012 a za drama Duchovní smrt v Benátkách Cenu Alfréda Radoka za rok 2013.

Poslední večer sezony
Třináctkrát tři
Třináct básníků a překladatelů čte po třech básních z nedávno vydaných a chystaných knih nakladatelství Fra.

Erik Groch čte Úvod.
Wanda Heinrichová čte Jehlu.
Miroslav Tomek čte Váno Kruegera.
Anna Petruželová čte Puchýře.
Hana Voráčová čte Aldu Merini.
Kristina Láníková čte Úvahy nad zájmeny.
Jakub Řehák čte Srdce.
Miroslav Olšovský čte Nicotnosti.
Kamil Bouška čte Inventury.
Erik Lukavský čte Nicanora Parru.
Petr Borkovec čte Herbář.
Martina Musilová čte Gertrudu Steinovou.
Luboš Svoboda čte Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty.

…a mezitím malá dlouhá oslava pod heslem „Prázdniny teprve začínají“ (autorem hesla je Jakub Řehák).

20.30
Jakub Řehák
Martina Musilová
Luboš Svoboda
Miroslav Olšovský

21.30
Erik Groch
Hana Voráčová
Wanda Heinrichová
Kamil Bouška
Anna Petruželová

22.30
Kristina Láníková
Miroslav Tomek
Petr Borkovec
Erik Lukavský

Vánoční večer s krátkým čtením Zuzany Fuksové (Cítím se jako Ulrike Meinhof) a Marka Šindelky (Únava materiálu)

Vaří Erik L.

20 h Adéla Knapová, Nemožnost nuly, uvedení novinky Fra za přítomnosti autorky čte Erik Lukavský

21 h Vilém Vlček, cello, Bach a Lutosławski (15minutový koncert před Café Fra)

22 h Anežka Charvátová, Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři

fotky z celé sezony (Lipár, Hanušová), komentáře, třešňě (hodně)

Petr Borkovec, Nemožnost nuly

Hlavní postava Nemožnosti nuly nemá jméno (nemají ho ani jiné postavy), je nevýrazná, až je neviditelná, mimo zorná pole všech; je to ten, kterému se život prostě jen tak přihodil. Na malém městě, které taky nemá jméno. Život se pořád odkládá, každý den nesčetněkrát, a to odkládání je plné detailů a drobných prací. A když se zdá, že už se s tím začne (Mluv! Žij!), tak se začne nějak špatně, okamžitě se ví a vidí, že je to špatně, už se jen čeká, až se to zvrtne, což se vzápětí stane – a pak se zase pokračuje v oddalování.

Čtu ten text, skládám si kus po kusu příběh bezejmenného – pomalu a s jistotou. A do toho jako by neustále vrůstal, padal, valil se (jako neodbytná plazivá rostlina, jako nějaká neskladná těžká věc, jako průtrž špinavé vody) jiný děj. To odkládání života, nežití života atp. tu není jen formulováno (i když to taky a pořád, v mnoha variacích, které se po celou dobu vracejí, až z nich bolí hlava), je především ukazováno, zjevováno. Adéla Knapová dovede plíživou marnost ukázat s velkou smyslovou intenzitou na věcech, zvířatech, rostlinách (hodně ovoce a zeleniny!), lidských tvářích a tělech a jejich částech. Dává si záležet na neveselých situacích a konfiguracích, které pro ně vytváří. Na střídání vzdálenosti, odkud je pozoruje a popisuje. Její text je plný rozmluv věcí (chvílemi jsme jak v podivných bajkách), zvláštních rostlinných metafor a přirovnání, vizuálně umanutých popisů. A ty rozmluvy a popisy a přirovnání upomínají skoro vždy na tíhu světa (ne na jeho zářivost).

Tohle mi při prvním rychlém čtení přišlo pozoruhodné a silné. Padání a zarůstání a valení se světa do lidského příběhu (i kolem příběhu); jak to, co nemá jméno, co je zaměnitelné, co se jen přihodí – jméno konec konců dostává, je nakonec jedinečné a nevyhnutelné.

Zuzana Lazarová a hosté
Železná košile

Uvedení debutové sbírky (Fra 2015)
Čte Lukavský
Slovo Hanus
Hosté Dryje, Hmyzák, Šerý

… vánoční večírek (vaří Erik)

Koncert: Martina Malinová

Dražba dvou olejů Hany Fouskové (Strom a Apokalyptická krajina, oba 2013; výtěžek autorce)

Vaří Erik (ten prošedivělej puberťák, kterej neví, jestli je to dobře nebo špatně – ta puberta kontra šediny, ne vaření: další konfese viz iliteratura.cz)

Texty, fotky, zprávy, díky