Stará dobrá mladá krev 6

Čeští a slovenští básníci, narození v letech 1985–2000

Klára Goldstein

Dramaturg a moderátor cyklu Jan Škrob

Když se dívám na československou poezii takzvané generace mileniálů, aniž bych se stavěl do role odborníka, vidím následující: angažovaná poezie definitivně přestává být tabu, ale zároveň není něčím odděleným od jiné poezie, neexistuje v protikladu vůči lyrismu a romantickým polohám. Prolíná se s nimi. A tématem, které různým způsobem a v různé míře v tvorbě promlouvá, je environmentální krize, jedno z největších – pokud ne vůbec největší – téma naší doby úplně obecně. Ještě v době dospívání si mnozí z nás mysleli, že na nás čeká svět plný možností, potenciálu, všechno se otevírá. A je to jinak.

Jan Škrob

Klára Goldstein (1988) je česká básnířka, literární vědkyně a překladatelka ze španělštiny. Vydala čtyři básnické knihy: debutovala v roce 2011 sbírkou Úpatí vichřice, zatím poslední je sbírka Falkenfrau, která vyšla letos. V roce 2019 jí vyšla odborná publikace nazvaná Pokus o nekonečného Nerudu o recepci Pabla Nerudy v české literární kultuře.

Jan Škrob, úvodní slovo

Dnes je mi ctí ve Fra v rámci Staré dobré mladé krve přivítat básnířku Kláru Goldstein. Když jsme s Petrem Borkovcem o tomhle cyklu mluvili, věděl jsem od začátku, že Klára Goldstein mezi hosty nesmí chybět. Jsem moc rád, že tady dnes je. Klára Goldstein se narodila v roce 1988 ve Valašském Meziříčí, žije v Olomouci. Je básnířka, literární vědkyně a překladatelka ze španělštiny. Debutovala v roce 2011 sbírkou Úpatí vichřice, v roce 2016 jí vyšla kniha Milíře, o které se zároveň někdy píše jako o jejím debutu, v roce 2018 Kenotaf a letos zatím poslední básnická sbírka s názvem Falkenfrau. Kromě toho v roce 2019 vydala knihu Pokus o nekonečného Nerudu, odborný text o recepci Pabla Nerudy v české literární kultuře.

Pro Kláru Goldstein je typická inspiraci historií, konkrétními příběhy a osudy z různých časoprostorů, ať už jsou to oběti Pinochetovy vojenské diktatury v Chile, se kterými se setkáváme v autorčině předposlední sbírce Kenotaf, nebo mlhavé obrysy habsburské monarchie v knize Falkenfrau. To ale v žádném případě jejím básním neubírá na obraznosti, působivosti, jazykové vytříbenosti. Právě naopak. Nejde o intelektuální odkazy na historické události, které by nedostatečně vzdělaného čtenáře nebo čtenářku mohly spíš frustrovat. Ne, dějiny tu hrají roli inspiračního impulzu a poezie je tak svobodná, že při jejím čtení stačí otevřít srdce a nechat cirkulovat imaginaci. Spíš než o historickou zprávu o daných událostech tak jde o svébytné básnické universum, ve kterém se odehrává vše podstatné.