Čeští a slovenští básníci, narození v letech 1985–2000 

Dramaturg a moderátor cyklu Jan Škrob

Veronika Dvorská (*1994) se živí výukou češtiny jako druhého jazyka, dobrovolnicky se angažuje v Iniciativě Hlavák, která pomáhá lidem na útěku. Zpívá v kapele Magnezium, pro kterou taky píše texty. Její poezie vyšla zatím časopisecky a online, v roce 2020 se její cyklus potomci včel ze střech prosklených domů umístil ve finálové desítce v soutěži Básne SK/CZ. Ve své poezii se angažovaná naléhavost propojuje s místy až snovou obrazností.

Po dvou letech celosvětové pandemie, která ještě ani úplně neskončila, přišel další otřes, další zpochybnění našich představ o světě a jeho fungování. Válka nedaleko za našimi hranicemi. A podobně jako na začátku pandemie přemýšlím, co poezie. Otvírám knihy a zjišťuju, že skoro každá nějak promlouvá do současné situace, bez ohledu na dobu a prostor svého vzniku. Poezie je taková. Člověku docházejí slova a do hry najednou vstupují jiná slova, jiné věty, jiné obrazy.

Dnes tady chci přivítat básnířku, na kterou jsem myslel už nějakou dobu, že by bylo dobré ji do Staré dobré mladé krve pozvat, ale vzhledem k situaci jsem se rozhodl, že je nejlepší pozvat ji právě teď. Iryna Zahladko je básnířka, překladatelka a performerka ukrajinského původu. Narodila se v roce 1986, vystudovala teoretickou fyziku, v roce 2019 přesídlila do Prahy. Její poezie je uhrančivá velmi specifickým jazykem, jednoduchým, ale zároveň surreálným, střízlivě popisným, ale zároveň bohatým a v nestřežených okamžicích až kosmickým. V ukrajinštině publikovala i knižně a získala několik ukrajinských literárních ocenění. V češtině zatím online – na webu revue Prostor a v literárním zápisníku Polí5. V nakladatelství Protimluv chystá k vydání sbírku s názvem Tváření.

Jan Škrob

Tloukání

Srdce tluče
a já říkám tlouká
jako mouka
pak cítím pod žebry kousek těsta
v hrudním koši a puse
jazyk jako rozmočený chléb
není to můj jazyk
ale je to moje tělo –
dům pro jazyk
Jsme tři cizinci:
jazyk, já a moje tělo
já cizí
on cizí
ono cizí
my cizí
vy cizí
oni cizí
Snažím se ochočit jinačí věty
zapomenout skloňování které jsem znala
každý den – deset nových slov
slovník spisovné češtiny na stole
Zamilovala jsem se do slova „rozrušená“ –
popisuje všechno
vysvětluje mi směr vývoje mluvy:
jak a kdy mi vyroste v puse nová výslovnost
atrofuje stará
jak bude bolet lícní kost
změní se kout brady
a vyrovná se chrup pro nové lexikum
Trup se úplně rozpadne
a dá se znova dohromady
místo krku bude ruka
pro podepření unavené hlavy od přeměn
bude ji kolébat v rytmu tloukajícího srdce

Bernardeta Babáková (objevující se někdy taky pod pseudonymem Bernadeta Tabáková a pravděpodobně splynutím obojího jako Bernadeta Babáková) patří už delší dobu k výrazným českým básnířkám mladé generace. V červnu 2020 jsem napsal, že na její knižní debut se zatím netrpělivě čeká. Jsem rád, že jsme se dočkali: letos na podzim jí v nakladatelství Dobrý důvod vyšla básnická kniha s názvem Sdílení polohy bylo ukončeno. Bernardeta Babáková píše zdánlivě jednoduchou poezii, civilní texty. V těchto zápiscích a pozorováních věcí, lidí a vztahů ale vystupují na povrch velká témata a důležité otázky, byť často v náznacích nebo úsporných obrazech. Na rovině sociálně angažovaného psaní, ale i duchovní a milostné lyriky pro ni není primární hodnocení, ale pozorování. Pojmenování situace. To ale neznamená, že Bernardeta Babáková ke světu, který popisuje, nezaujímá žádný postoj – umí být naopak i radikální, ovšem i tato radikalita v sobě má podobně jako její imaginativní proudy něco introvertního, úsporného. Velmi mě těší, že je tento velmi svébytný a křehce strhující hlas mladé české poezie konečně zachycen i v knize a byla to pro mě vítaná příležitost Bernardetu Babákovou konečně přivítat ve Staré dobré mladé krvi.

Bernardeta Babáková se narodila v roce 1994 v Brně, studuje doktorský program na Janáčkově akademii múzických umění, pracuje v sociálních službách. Kromě poezie se věnuje mimo jiné tvorbě pro rozhlas a divadlo.

Čeští a slovenští básníci, narození v letech 1985–2000

Uvádí, s autory mluví Jan Škrob, dramaturg cyklu.

Hosté: Alžběta Stančáková a Klára Krásenská.

Kdybychom měli srovnávat poetiky Alžběty Stančákové a Kláry Krásenské, na první pohled by se mohlo zdát, že jsou vysloveně protikladné. To, co je spojuje, je ale zájem o svět, angažovanost, která se vyznačuje chůzí a rozhlížením, ať už je to chůze městem nebo lesem.

Alžběta Stančáková (1992) debutovala v roce 2014 básnickou sbírkou Co s tím, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena. Na několik let potom zmizela z literární scény, na kterou se v relativně nedávné době začala vracet. Působí jako doktorandka na FF MU, příležitostně překládá z francouzštiny a angličtiny.

Klára Krásenská (1995) jako básnířka publikovala zatím časopisecky a online. Kromě básnické tvorby pravidelně přispívá recenzemi například do literárního obtýdeníku Tvar, coby bohemistka je mimo jiné autorkou oceněné bakalářské práce o vězeňské poezii Ivana Martina Jirouse a Jana Zahradníčka.

Stará dobrá mladá krev 6

Čeští a slovenští básníci, narození v letech 1985–2000

Klára Goldstein

Dramaturg a moderátor cyklu Jan Škrob

Když se dívám na československou poezii takzvané generace mileniálů, aniž bych se stavěl do role odborníka, vidím následující: angažovaná poezie definitivně přestává být tabu, ale zároveň není něčím odděleným od jiné poezie, neexistuje v protikladu vůči lyrismu a romantickým polohám. Prolíná se s nimi. A tématem, které různým způsobem a v různé míře v tvorbě promlouvá, je environmentální krize, jedno z největších – pokud ne vůbec největší – téma naší doby úplně obecně. Ještě v době dospívání si mnozí z nás mysleli, že na nás čeká svět plný možností, potenciálu, všechno se otevírá. A je to jinak.

Jan Škrob

Klára Goldstein (1988) je česká básnířka, literární vědkyně a překladatelka ze španělštiny. Vydala čtyři básnické knihy: debutovala v roce 2011 sbírkou Úpatí vichřice, zatím poslední je sbírka Falkenfrau, která vyšla letos. V roce 2019 jí vyšla odborná publikace nazvaná Pokus o nekonečného Nerudu o recepci Pabla Nerudy v české literární kultuře.

Jan Škrob, úvodní slovo

Dnes je mi ctí ve Fra v rámci Staré dobré mladé krve přivítat básnířku Kláru Goldstein. Když jsme s Petrem Borkovcem o tomhle cyklu mluvili, věděl jsem od začátku, že Klára Goldstein mezi hosty nesmí chybět. Jsem moc rád, že tady dnes je. Klára Goldstein se narodila v roce 1988 ve Valašském Meziříčí, žije v Olomouci. Je básnířka, literární vědkyně a překladatelka ze španělštiny. Debutovala v roce 2011 sbírkou Úpatí vichřice, v roce 2016 jí vyšla kniha Milíře, o které se zároveň někdy píše jako o jejím debutu, v roce 2018 Kenotaf a letos zatím poslední básnická sbírka s názvem Falkenfrau. Kromě toho v roce 2019 vydala knihu Pokus o nekonečného Nerudu, odborný text o recepci Pabla Nerudy v české literární kultuře.

Pro Kláru Goldstein je typická inspiraci historií, konkrétními příběhy a osudy z různých časoprostorů, ať už jsou to oběti Pinochetovy vojenské diktatury v Chile, se kterými se setkáváme v autorčině předposlední sbírce Kenotaf, nebo mlhavé obrysy habsburské monarchie v knize Falkenfrau. To ale v žádném případě jejím básním neubírá na obraznosti, působivosti, jazykové vytříbenosti. Právě naopak. Nejde o intelektuální odkazy na historické události, které by nedostatečně vzdělaného čtenáře nebo čtenářku mohly spíš frustrovat. Ne, dějiny tu hrají roli inspiračního impulzu a poezie je tak svobodná, že při jejím čtení stačí otevřít srdce a nechat cirkulovat imaginaci. Spíš než o historickou zprávu o daných událostech tak jde o svébytné básnické universum, ve kterém se odehrává vše podstatné.

Dnešní Stará dobrá mladá krev bude trochu specifická. Od začátku jsem chtěl, aby tento pořad byl československý – jsem přesvědčený o tom, že současná slovenská poezie je velmi zajímavá a zaslouží si u nás víc pozornosti. Pandemie ale trochu zamíchala kartami. Za prvé se tady – už vlastně tradičně trochu smutně – setkáváme bez vás, diváků a divaček, za druhé se dřív úplně běžné cestování mezi Českem a Slovenskem stalo něčím skoro nepředstavitelným. Slovenské večery jsem tedy odkládal, dokud se situace nezlepší. Situace je ale taková, že už nemá smysl čekat. Budu se tedy spojovat na dálku nejen s vámi, ale i dnešními hostkami, kterými jsou slovenské básnířky Veronika Dianišková a Dominika Moravčíková.

Jan Škrob

Veronika Dianišková (1986) je slovenská básnířka, autorka literatury pro děti a mládež, rozhlasová redaktorka. První básnickou sbírku Labyrint okolo rúk vydala v roce 2006. V roce 2014 následovala kniha Zlaté pávy sa rozpadnú na sneh, v roce 2017 pak její zatím poslední básnická kniha Správy z nedomovov.

Dominika Moravčíková (1992) je slovenská básnířka a prozaička. V roce 2019 se stala vítězkou československé soutěže Básne SK/CZ a zároveň i soutěže Poviedka. Její status vycházející hvězdy slovenské literatury potvrdila mimořádnou debutovou sbírkou Deti Hamelnu z roku 2020.

Hlavním partnerem je Fond na podporu umenia.

v každém dnu zítřka budou příznaky
architektura nemoci ve které se ráno probudíme
snídáme jdeme do práce do
jiné architektury v další spíme
do jazyka vestavěná města nákazy

Jan Škrob, Úvodní slovo ke čtení Emmy Kausc

Když Pavel Zajíc v podcastu Korektní poezie společně s hosty Milanem Děžinským a Liborem Staňkem v jedné epizodě sestavoval návrh kánonu současné české poezie a tedy i seznam nejzásadnějších autorů a autorek, dostalo se na něj z nejmladší generace bez pochybností v podstatě pouze jedno jméno. Není na tom nic zvláštního, protože význam autorů a autorek, ale i konkrétních knih pro poezii a literaturu vůbec má smysl hodnotit až nějakou dobu po jejich vstupu na scénu. Některé věci ukáže prostě teprve čas. Ono jediné jméno je nicméně Emma Kausc a její knižní debut Cykly vydaný v roce 2017. Pro zajímavost: autorce bylo v době vydání 19 let. Kniha to ale není dobrá na její tehdejší věk, byla skvělá bez ohledu na něj a i s odstupem času těch pár let je to stále kniha skvělá – aniž bych se pouštěl do připomínek ke kánonu nadhozenému v Korektní poezii, jednoznačně souhlasím s tím, že do něj Emma Kausc patří.

Jeden ze zásadních důvodů, proč bylo její jméno asi do tohoto kánonu zařazeno, je reflexe reality sociálních sítí a digitálních technologií. V tomto směru je v současné české poezii skutečně průkopnicí. U jakékoli poezie je ale zavádějící vyzdvihovat jeden směr nebo linii na úkor jiných. Řeknu-li tedy, že kromě toho vnímám Emmu Kausc jako zásadní autorku poezie ovlivněné feminismem, queer poezie nebo poezie mezilidských vztahů nebo poezie odcizení – které ostatně souvisí právě i s těmi technologiemi – budou to také jenom pokusy vystihnout něco, co se vystihnout nedá. Každá snaha o interpretaci je past. Emma Kausc to vnímá a také proto o svojí tvorbě odmítá mluvit, aby se do pasti, která její tvorbu jakkoli zploští, nakonec nechytila sama.

Dodat je třeba nakonec ještě jedno: Emma Kausc je básnířka-intelektuálka. Pokud bych si chtěl představovat, že se u nás podobně jako v nostalgií zkreslené minulosti básníci a básnířky vyjadřují ve velkých médiích k důležitým otázkám, které hýbou světem a společností, byl bych asi ve světle reflektorů schopen zahlédnout právě Emmu Kausc, suverénní, pohotovou a zdravě nekompromisní.

Emma Kausc (1998) je básnířka a prozaička. Debutovala v roce 2017 oceňovanou básnickou knihou Cykly, mimo jiné nominovanou na Cenu Jiřího Ortena. Dvakrát se umístila ve finálové desítce v československé soutěži Básne SK/CZ.

Tim Postovit v sobě má něco z amerického beatnika, ale zároveň také z některého z ruských klasiků 20. století, možná Jesenina, možná Majakovského. Vybavuje se mi scéna z ruského seriálu, kde Jesenina hraje herec Sergej Bezrukov. V sále narvaném k prasknutí probíhá básnický duel mezi Jeseninem a Majakovským, vzdáleně připomínající soutěže slamerů. Majakovskij, který začíná, sál strhne mimo jiné svým slavným Levým pochodem. Jesenin nestrhává, ale dojímá. I proto nevím, ke komu z nich spíš Tima Postovita připodobnit. On totiž dělá tak trochu obojí. Nemůžu se ale ubránit tomu, že mi jeho tvorba i její prezentace právě tuhle scénu asociuje.

Jan Škrob

Tim Postovit se narodil roku 1996 v Kyjevě. Je básník, překládá z ruštiny a je jednou z předních osobností české slam poetry. Roku 2019 mu v nakladatelství Pointa vyšla debutová báseň Magistrála, v současnosti připravuje k vydání druhou sbírku s názvem Motýlí pavilon. Je pro něj typická lyrická citlivost spojená s ohnivostí, zároveň ale místy i určitá poťouchlost a hravost ve vztahu k jazyku a básnickým obrazům, daná jistě částečně i vlivem slam poetry.

Jan Škrob, Úvod ke čtení Tima Postovita

Když jsem Tima Postovita viděl poprvé, byla to slam poetry a já jsem nepřekonal předsudky a ani pořádně neposlouchal. Navíc to byl večer, kdy jsem byl napjatý a neurotický z celé řady důvodů a možná bych se stejně nebyl schopen soustředit. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ho viděl podruhé. To bylo loni v červnu na večeru Tvaru s tématem Čas. Básně Tima Postovita mě zasáhly a nadchly. Cítil jsem z nich vášeň a energii a taky lyrický cit, ale nejvíc mě zaujala velmi konkrétní a zároveň velmi barvitá obraznost.

Tim Postovit v sobě má něco z amerického beatnika, ale zároveň také z některého z ruských klasiků 20. století, možná Jesenina, možná Majakovského. Vybavuje se mi scéna z ruského seriálu, kde Jesenina hraje skvělý herec Sergej Bezrukov. V sále narvaném k prasknutí probíhá básnický duel mezi Jeseninem a Majakovským vzdáleně možná připomínající soutěže slamerů. Majakovskij, který začíná, sál strhne mimo jiné svým slavným Levým pochodem. Jesenin nestrhává, ale dojímá. I proto nevím, ke komu z nich spíš Tima Postovita připodobnit. On totiž dělá tak trochu obojí. Nemůžu se ale ubránit tomu, že mi jeho tvorba i její prezentace právě tuhle scénu asociuje.

Prezentace je důležitý moment. Pokud snad jako básníci a básnířky mnohdy slam poetry podezříváme z předvádivosti bez obsahu, čerpá poezie Tima Postovita ze slam poetry i to, co je na ní skutečně zajímavé a jiskřivé: energii, sympatické sebevědomí, ale taky jemný humor, který rozhodně nemusí (a neměl by být) synonymem blbých vtipů.

Tim Postovit se narodil roku 1996 v Kyjevě. Básník, slamer, překladatel z ruštiny, učitel češtiny. Roku 2019 vydal debutovou sbírku Magistrála. V současné době připravuje k vydání novou knihu s názvem Motýlí pavilon a právě z ní nám dnes bude číst.

Stará dobrá mladá krev: Čeští a slovenští básníci, narození v letech 1985–2000. Dramaturg a moderátor cyklu Jan Škrob.

Debutová sbírka Marka Torčíka z roku 2016 se jmenuje Rhizomy a odkazuje na jeden ze stěžejních konceptů mého oblíbeného francouzského filozofa Gillese Deleuze. Rhizom – oddenek – je v kontrastu ke stromu metaforou myšlení a života bez jasné hierarchie a posloupností. Rhizomatická struktura nemá jasný střed a okraje, je to mnohem rovnoměrnější síť vztahů. To má důsledky nejen filozofické, ale i politické. A básnické.

Básník-filosof, básník-lingvista, básník-průzkumník – Marek Torčík!

Jan Škrob

Marek Torčík (1993) je básník a anglista. V roce 2015 získal v rámci Literární soutěže Františka Halase Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, která umožňuje knižně dosud nepublikovanému autorovi vydání básnické sbírky. Výsledkem byla jeho debutová sbírka Rhizomy (2016). Za cyklus B., modrý vlk získal v roce 2018 prémii v česko-slovenské literární soutěži Básne SK/CZ, v roce 2020 se ve finálové desítce téže soutěže umístil znovu s cyklem de-subjekt. Marka Torčíka je možné považovat za experimentálního básníka, zároveň ale i básníka angažovaného. Ve svých textech není přítomen jako lyrický subjekt, ale spíš neviditelný pozorovatel a radikální glosátor.

Jan Škrob, Úvodní slovo ke čtení Marka Torčíka

Jednou jsem si s Markem Torčíkem povídal na ulici před Fra – už si nevzpomenu, na jakém čtení to zrovna bylo – a on mi říkal, že si spíš než jako básník připadá jako lingvista, který empiricky zkoumá možnosti jazyka. Osobně si dovolím trvat na tom, že Marek Torčík básník je. Zároveň ale přistupuje k poezii jinak. Jednou z jeho misí je odvrácení od lyrického subjektu, neustálého akcentování první osoby, které k velké části poezie prostě patří. Torčíkův cyklus básní, který se umístil mezi deseti finálovými příspěvky soutěže Básne SK/CZ, se jmenuje de-subjekt, což něčím vystihuje autorovu tvorbu jako takovou. Zdánlivá neosobnost ale mate. Poezie Marka Torčíka je zároveň živá, svým vlastním způsobem vášnivá, v kontaktu se světem. Hra s odosobněností je tady něco jiného než oddělenost. Marek Torčík taky subjekt neškrtá, ale překračuje.

Marek Torčík je básník, který se snad částečně záměrně drží v ústraní. Navzdory kvalitám jeho tvorby se o něm relativně málo ví – i proto, že se moc neobjevuje na akcích, kde je dobré být vidět, neprosazuje se, nepropaguje se. Snad se i trochu skrývá. A v něčem to dokonale odráží právě dominantní charakteristický rys jeho tvorby. Torčíkova debutová sbírka z roku 2016 se jmenuje Rhizomy a odkazuje na jeden ze stěžejních konceptů mého oblíbeného francouzského filosofa Gillese Deleuze. Rhizom, oddenek, je v kontrastu ke stromu metaforou myšlení a života bez jasné hierarchie a posloupností. Rhizomatická struktura nemá jasný střed a okraje, je to mnohem rovnoměrnější síť vztahů. To má důsledky nejen filozofické, ale i politické. A básnické.

Básník-filosof, básník-lingvista, básník-průzkumník – Marek Torčík!

Pokud je tedy prvním klíčovým slovem k tvorbě Magdaleny Šipky vášeň, druhým je vztah. Nejen vztah milostný, ale i vztah přátelský. Nejen vztah přátelský, ale i vztah obecně mezilidský. A nejen vztah mezilidský, ale i vztah člověka k živému světu, ke zvířatům a rostlinám. Právě v tom Magdalena s velkou silou ukazuje, že milostná poezie nemusí být něco, co si píšete v izolaci od okolního světa posedlí sami sebou a – naopak – angažovaná poezie nejsou manifesty bez srdce a bez hlubokého osobního prožitku.

Jan Škrob